Muž, který maloval mandlovníky
Johannes Mario Simmel
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/1587/muz-ktery-maloval-mandlovniky-1587.jpg
4
264
264
"Na chodbičce luxusního expresu Train bleu, který uhání nocí k Azurovému pobřeží, se zcela náhodně seznamují dva lidé - spisovatel sešitových románů Roger Royan a bohatá Američanka Roberta Collinsová. Starší, stále ještě atraktivní dáma pozve svého spolucestujícího na sklenku šampaňského, protože touží vyprávět mu svůj příběh o životní lásce, jež ji potkala ve zralém věku a které se vzdala, aby se postarala o nemocného manžela. Teprve teď, po dlouhých letech, se vrací do slunečného středomořského městečka za mužem, kterého nepřestala milovat, malířem Mondragonem, s nímž si po celou dobu odloučení vyměňovala milostné dopisy a on jí pravidelně posílal něžný obrázek mandlovníku s věnováním. Osud však bývá krutý, a když ráno vlak vjíždí do stanice Saint-Rafael, průvodčí najde paní Cillinsovou v jejím kupé mrtvou. Zemřela ve spánku na selhání srdce. Monsieur Royan se rozhodne vydat za člověkem, který tuto ženu učinil šťastnou, aby ho zpravil o její smrti. Vše nalézá přesně tak, jak mu paní Collinsová vylíčila - uzké uličky, malebný starý dům, ošklivou hospodyni Mariu - přesto ho čeká překvapení, které ho dovede k hořkému poznání, že štěstí je leckdy pouhá iluze."... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Ikar (ČR)Originální název:
Der Mann, der die Mandelbäumchen malte, 1998
více info...
Přidat komentář
Ke knížce jsem se dostala přes čtenářský klub, přečetla jsem ji za chviličku, byla zajímavá, s překvapivým závěrem, nicméně není to něco, co by ve mě zanechalo nějakou stopu a věřím, že na tento příběh zapomenu.
Život píše příběhy. S jedním z takovým se zajímavou zápletkou se seznámil i vyprávějící spisovatel sešitových románů Roger Royan ve vlaku. Příběh, který je vyprávěn velmi poeticky, ženou, která je okouzlena láskou, nás poučuje o tom, jak si někdy zahráváme s city, abychom si život "obohatili", ale jak vyznívá celý děj, narážíme na různé podvodníky, kteří se chtějí sami pobavit a nakonec poznáváme, že nás vlastně podvedli. Tato žena byla ušetřena tohoto poznání, neboť do cíle své cesty nedorazila.
Po tlusté detektivce jsem zatoužil po tenké antidetektivce od osvědčeného autora. Příběh je to příjemně starosvětský, z doby, kdy luxusní vlaky stále ještě připomínaly Orient expres, bohaté dámy se rozpovídaly u šampaňského a utajené lásky byly náležitě romantické. V porovnání s autorovými romány jednoduchá a přímočará oddychovka (v souladu s popisem práce hlavní postavy), s malým překvapením na konci.
70 % (247 hodnocení je zatím na 75 %).
Taková čtivá povídka ... Zápletka neobvyklá. Od pana Simmela jsem zvyklá na delší a těžší "hodnotnější" čtení, ale jako vsuvku to beru. Uvěřitelné mi to přišlo už méně.
Zajimavy pribeh, ktery by mohl byt asi lepe propracovany. Konec temer nezajimavy, ale rychlovka na precteni.
Nedlouhá novelka nebo spíše delší povídka o postarší zamilované Američance a francouzském malíři je milá a příjemná. A má vtipnou, i když malinko očekávatelnou pointu.
Simmela mám ráda a i tenhle stostránkový příběh mě potěšil. Doporučuji.
Několik knih od Simmela mám přečtených, tohle byla taková oddechovka na jednu noc se zajímavou zápletkou. Napsal i horší díla ;-)
Po dlouhé době návrat k J.M. Simmelovi, konkrétně k tomuto příběhu kvůli stromu na obálce do letošní výzvy. Tohle je ale bohužel dost slabý odvar jeho nejlepších knížek, který mi atmosférou nejdřív připomínal nedávno přečtenou Vraždu v Orient-Expresu, ale pak ještě víc červenou knihovnu. Až ke konci jsem zase poznávala Simmelův rukopis. Každopádně můj celkový dojem z knížky je "neurazí, nenadchne".
Dvacátá devátá kniha Johannese Maria Simmela. Je to krátká povídka a mám ji moc rád. Kniha se dá přečíst za jediný den a kdo tak učiní, neprohloupí. U Simmela je známo, že čím delší je povídka, tím je lepší, krátké povídky mu vůbec nesedí, ale toto dílo, které se pohupuje na hranici mezi povídkou a románem, je toho opět jen důkazem, že když Simmel rozkošatí svou povídku, stojí za to. Ten příběh si velmi dobře pamatuji a velmi jsem se na něj těšil, i když jsem znal pointu, pořád se mi velmi dobře četla. Je to taková oddychová četba po nějakém náročném románu, není potřeba se hluboce zamýšlet nad všebolem světa, ale přečíst si prach obyčejný příběh, který se mohl stejně tak dobře stát v reálu, jako mohl být vymyšlený. Ale je krásný.
Vzhledem k tomu, že od Simmela jsem přečetla už několik knih a vždy ve mně zanechaly hluboký dojem, tuhle považuji za docela nenáročnou, oddechovou. Prostě taková lehká letní příjemná četba. :)
Oproti jiným knihám pana Simmela je toto velice jednoduchý a krátký příběh bez nějakého zásadního poselství či zamyšlení, jak jsme zvyklí.
Příběh o lásce, důvěře a touze je poutavě a čtivě napsaný a nechybí překvapení na konci.
Johannes Mario Simmel pro mě byl a stále bude Pan Spisovatel. Mám přečtené téměř všechny jeho knihy, tato se mi jeví dějově jako slabší oproti ostatním, tu vysokou laťku si ovšem pan Simmel kdysi nasadil sám ;-), přesto je to velmi příjemná oddechovka.
Pan mistr vyprávěč ve svém plném lesku. jemný a něžný příběh stylem připomínající Láska je jen slovo a přece o tolik jiný.
Je to novela, nikoliv román, ale jinak jde o dílko sice jednoduché, ale čtivé a zábavné. A napsat tak jednoduchý příběh tak čtivě a zábavně nám prozrazuje, že autor je v daném žánru skutečně mistr.
Autorovy další knížky
| 1976 |  Láska je jen slovo |
| 1998 | Všichni lidé bratry jsou |
| 1992 | Nemusí být vždycky kaviár |
| 2001 | Svůj kalich hořkosti |
| 2007 |  A s klauny přišly slzy |
Kraťoučká story, proč ne. Líbila.