Já, François Villon
Jean Teulé
Drsná, ale o to pravdivější románová biografie básníka a dobrodruha se v mnohém liší od idealizovaných životopisů z poslední doby. François Villon, jehož otce oběsili a matku ponižovali, si užíval života v prostředí pařížské spodiny, lhal a kradl, ale jako chráněnec kněze také studoval na univerzitě a stýkal se se šlechtici a vzdělanci. Barvitě napsaný portrét představuje Villona jako rozporuplného člověka, jemuž nebyl žádný cit cizí, od těch nejnižších až po ty vznešené. Jako první z prokletých básníků vytyčil pro mnohé pozdější mistry francouzského verše trnitou cestu absolutní svobody. Za románovou biografii Françoise Villona získal Jean Teulé Cenu za životopisný román.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , GaramondOriginální název:
Je, François Villon, 2006
více info...
Přidat komentář
Neuvědomuji si, že by mi bylo u některé knihy tak fyzicky špatně, jako nyní. Je jistě možné psát i o ošklivých věcech, ale má-li autor potřebu je popisovat tak naturalisticky a s takovým "nasazením", možná by měl navštívit psychiatra. Tohle jsem číst neměl, dost mi to zkazilo náladu.
K ostře naturalistickým scénám bohužel schází nějaký adekvátní protipól v podobě občasné citovosti nebo snově romantické krásy. Přestože autor je poměrně velice dobře obeznámen se základními historickými skutečnostmi oné doby (byť o samotném F. Villonovi toho historická věda moc neví), zůstává básníkova originální a složitá osobnost, navzdory zvolenému způsobu vyprávění v první osobě, po celou dobu skryta, schovaná za uměle předimenzovanými kulisami barvitě popisovaných ohavnosti a krutosti pozdně středověkého světa. Určitě i díky tomu se jako čtenář budu mnohem raději vracet k románu Jarmily Loukotkové Navzdory básník zpívá nebo ke knize Láska a smrt německého spisovatele Siegfrieda Obermeiera.
Hodně silné kafe. Přišlo mi, že naturalistické popisy jsou spíš na škodu - místo abych při čtení přemýšlela o Villonově osobnosti, pořád mě napadalo, kolika různými úchylkami asi trpí autor. Faktem ale je, že silně vylíčené obrazy v hlavě přetrvávají a nedaří se jich zbavit.
U všech podobných "životopisů" mi ale chybí renomovaný doslov, který by shrnul, co z příběhu je skutečně prokázáno dobovými záznamy a fakty, a co je autorova licence.
hodně drsné vyprávění Villonova života. Raději budu i nadále milovat vyprávění paní Loukotkové
Vzkaz pro "detailistku" Athenu, jak sama sebe nazvala:
"cca 6500 před n.l. - v jeskyni Nehal Hemar, v Izraeli byly objeveny zbytky textilie vytvořených technikou, která byla používána před vynálezem předení nepřerušované příze. Tato technika používala krátkých délek příze, vzájemně propletených smyčkami."
Smyčková tkanina = froté
A ano, froté ručníky znali už v antice... Příště se doučte reálie, než začnete něco napadat, děkuji.
Nesdílím nadšení z knihy, styl psaní mi nesedl a nebyla jsem schopná se s hlavním aktérem zžít. Obecně mi Francois připadal takový nevěrohodný, nijaký. Děj mi připadal až násilně a doslovně přepsaný z básníkových veršů.
Navíc mou duši detailisty naprosto odbourala pasáž, kde se v tom krutém a špinavém středověku objevil "froté ručník" :-) (věřím tedy, že jde jen o nešťastný překlad).
Verze Loukotkové mi seděla víc.
Ohavné, kruté, brutální.
Rovnou doporučuji všem, kteří nemají žaludek na podrobné popisy hromadného znásilňování, mučení a vraždění, aby se do knihy raději nepouštěli. Knihu jsem četla, když šlo o úplnou novinku a naivně jsem očekávala příběh o nespoutaném bohémovi, který se neřídil společenskými konvencemi, ale bouřlivě proplouval životem a skládal nádhernou poezii. No, dostalo se mi příběhu o bezcharakterním a necitelném monstru bez špetky svědomí - a nevím, jestli nezpochybnitelný talent ospravedlní jeho hnusný a (naštěstí) krátký život.
Abych knize ovšem úplně nekřivdila, musím uznat, že je dobře napsaná a čtivá. Bezpochyby vtáhne do děje, i když to opravdu není nic pěkného. Pokud dokáže čtenář překousnout tu středověkou špínu, hnus a chladnokrevnost, tak ovšem přečtením této knihy určitě nic nezkazí.
Zběsilá jízda, před jejíž syrovostí a autentičností se beletrizované životopisy Loukotkové, Erskina i Obermeiera či dramata Edlise a Fischerové mohou jít zahrabat. Ich forma pomáhá, ale únosná míra tajemství je zachována - jako by ten, kdo o sobě vypráví, se neustále pozoroval zpovzdálí; a to, jak jsou vedle sebe kladeny aspekty života krásné i kruté, něžné i surové, jak se střídá život a smrt, milování a mučení, jak přirozeně přechází bouřlivé mládí v nepěkný střední věk, přitažlivost v odpornost, ale také nepokojnost ve smíření, činí z četby této knihy vynikající zážitek. Mít Villona doma by možná bylo terno - ale tak na dva dny (v čemž souhlasím s Damato). Raději ho číst a obdivovat z dálky - a litovat, čím se postupně stává...
Podle komentářů jsem čekal, že to nebude zrovna růžová knihovna, ale styl jakým je to napsáno, mi doslova vyrazil dech. Chápu, že Francie ve středověku a krizi byla asi dost složitá na život, stejně jako všude jinde. Ale tohle mi přišlo až přitažené za vlasy.
Jde to až do morku kostí, bolí z toho duše a přesto čtete dál a dál a žasnete nad krutostí a poetikou v jednom.Kniha, která nikdy nezapadne do mého nevědomí.
Nesdílím to velké nadšení, až mě to i mrzí. Ale než jsem se pořádně začetla, uběhla třetina. Do té doby jsem stále váhala, jak to spolu my dva vlastně máme. Zajímavým prvkem jsou básně v léty prověřených překladech v kontrastu s moderním polopatickým. Villonův život je bezesporu fascinující, líbí se mi, že autor zvolil pořádně syrovou biografii, jen jsem prostě měla dojem, že zpočátku to úplně nefunguje... A taky mě trošku zlobil ten František, proč raději nezůstat u Francois?
Ale dost bylo hany, rozhodně kniha stojí za přečtení, časem jsem i já byla naprosto pohlcena. Když člověk pozná pozadí a souvislosti jeho života a veršů, vždy bude nahlížet na Villonovu tvorbu jinak.
Psané bez zábran a bez skrupulí. Syrový text, který každou situaci popíše zcela zpatra a otevřeně bez jakéhokoliv patosu. V některých momentech autor až dráždí satiryckými prvky. Je to svižně napsané a má to neuvěřitelnou atmosféru a samozřejmě i osobitou poetičnost. Jedna věc mě na tom přišla zajímavá. Jak si v mnohém François, jako vypravěč, z jehož pohledu je příběh ( to slovo brát z rezervou) vyprávěn,udržuje sám od sebe odstup a přitom je uvnitř toho všeho. Vší té hrozivé představy tehdejší skutečnosti, která knihou proniká jako nůž máslem.Člověk neví za co se má držet nejdřív. Za hlavu, za srdce...Jestli má oči raději někde zavřít, ačkoliv oči zůstávají vytrvale otevřené.5/5
Cesta peklem.
Villona a jeho bouřlivý život miluji od svých 14 let, kdy jsem poprvé četla Navzdory Básník zpívá. Začala jsem číst jeho díla a propadla mu zcela úplně. Ve svých 14 letech jsem brečela do polštářů, když jsem četla o jeho vášnivých láskách a a následně ještě vášnivějších pádech na samé dno . Tuhle knihu jsem začala číst jako člověk, který má svůj zenit pomalu za sebou a měl by tudíž vědět, o čem ten život vlastně opravdu zpívá. A stejně jako v těch 14 letech jsem opět tajně vzdychala nad rozporuplností Villona. Na rozdíl od mých 14 let bych ho už ale nechtěla mít doma ani za nic. Ta jeho nesvědomitost a rozlétanost, to je teda něco. To co jsem v mládí obdivovala a myslela, že bych ho chápala - teď naprosto odsuzuji a nechápu, jak vedle něj mohl někdo existovat a žít. Ale jeho dílo a jeho básně, to je prostě bomba, kterou miluji, ať byl Villon člověk jakýkoli.
Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
Štítky knihy
Francie francouzská literatura životopisné, biografické romány prokletí básníci François Villon, 1431-1463Autorovy další knížky
2016 | Já, François Villon |
2011 | Potřeby pro sebevrahy |
François Villon..................kdo jej v pubertě nemiloval, neprožil pubertu.
Komu nechybí, nebyl mladý.
Kniha mne nadchla svou kombinací
- kašlu na romantizujícího okouzlujícího Františka
- byl úžasný a sympatický rošťák
- a taky obyčejný šmejd
- paní Loukotková se mýlí/milovala ho/měla úchylku pro pro lumpy
- fakt si uměli v té době vychutnat popravy
x je správně
a máme testamenty
přežily staletí
a stále oslovují
u pramene i na střední škole prvních lásek