Já, Phúlan Déví, královna banditů

25.05.2020

Asi tak kolem půlky knihy jsem chtěla čtení vzdát. Ne, že by nebyl příběh čtivý, ale už jsem se nechtěla prodírat tím stále dokola se opakujícím kruhem nespravedlnosti, násilí, na to navazující nenávistí a touze po pomstě.

Phúlan se narodila (pravděpodobně) v roce 1963, ale začátek jejího vyprávění by se v podstatě mohl odehrávat v době kamenné. Na svět přišla do extrémně chudé a vyprahlé oblasti, kde jen pár vyvolených trochu slušně přežívá. Lidé v těchto podmínkách jsou ještě navíc obětmi různých pověr a rituálů, kdo trochu vybočí, je ztracený.
I když jsem si četla i jiné zdroje než její vyprávění a někdy se najde dost odlišný popis událostí, které ona sama diktovala svým životopiscům, zůstává bezpochyby pravda, že v životě prošla pro nás nepředstavitelným utrpením. Kromě šíleného sexuálního násilí od svých jedenácti let, přes strašné chování příbuzných i jiných lidí ve své vesnici, po únos bandity a život s nimi.
Sama přiznávala, že lež používala pro přežití často, neměla s ní problém. Proto beru trochu s rezervou i tu magickou scénu s hadem, ale kdo ví...
Je možné, že opravdu chtěla pro lidi na pokraji společnosti, a hlavně pro zneužívané ženy, odplatu a spravedlnost. Ale tím, že sama lidi vraždila (nebo nechávala vraždit, unášet a mrzačit - mužům uřezávala jejich "hady"), jen dál roztáčela tu zmiňovanou spirálu násilí - nenávist - pomsta. Sama se potom z toho neuměla dostat.

"...ty pocity jsou silnější než já. Nedůvěra, odmítání, nenávist."
"Zalykám se hněvem, který vychází odkudsi z hloubky. Je se mnou stále, bublá ve mně."
"Cítím se nemocná, jako bych spolkla jed a nemohla ho vyzvracet."
Až potom snad ke konci vězení trochu došla klidu: "Vztek a neklid zmizely. To byl skutečný jed, má nedůvěra a strach, které pomalu opouštěly mé tělo i duši."

Jako politička prý dál bojovala proti násilí na ženách, útlaku a chudobě. Dokud ji samotnou nezavraždil jiný nositel pomsty, kterou ona sama kdysi v jedné vesnici při masakru podnítila.

01.02.2020

Píší, že Phúlan patřila k těm, které svým životem mají právo stát se legendou, a že se pro všechny ženy stala symbolem vzpoury a boje. Ale u nás o ní skoro nikdo neslyšel, ani obdivovatelé Indie; jen pár lidí její příběh četlo. Sice se tomu divím, zároveň musím přiznat, že přečíst knihu podruhé byla skutečná výzva. Snad celou první polovinu jsem zase byla v křeči, tak strašný její život byl, taková hrubost a bezmoc, na níž se podílela tamější Většina. (Psát v minulém čase asi není na místě, pokud jde o tu Většinu, protože když měla loni jet známá na delší dobu do Indie, poradil jí její přítel, aby užívala antikoncepci. Kdyby ji někdo znásilnil, aby neotěhotněla.) Překvapivé pro mě bylo přátelství banditky s hadem. A teď už její slova pro ty, co jsou přesvědčeni, že žena je méně než muž (a nebo dokonce nižší bytost než kráva), a kteří svým postojem spoluutvářejí kvalitu života ve společnosti.
"Já jediná vím, jaká muka jsem vytrpěla. Já sama vím, jaké to je, být zároveň živá i mrtvá. Ve věku, kdy ostatní dívky trpělivě čekají na své manžele, až se vrátí domů, poslušně sedí před ohništěm, melou mouku a pečou čapátí, já pochodovala džunglí. Mé srdce ztvrdlo na kámen. Jako kámen jsem byla vržena do života, nic jsem necítila a neměla výčitky svědomí. Už jsem nebyla ženou.
Se srdcem z kamene se nemohu provdat za žádného muže, protože to byl právě muž, který ze mě udělal to, čím jsem se stala."