Ja to zvládnem
Betty MacDonald
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72358/ja-to-zvladnem-72358.jpg
4
248
248
,, Radosť zo života bez ohľadu na okolnosti,, -to je motto celého románu.Hoci sa dej odohráva vačšinou v nemocničnom prostredí, odvážna Betty nás rozosmeje aj v najvážnejších životných situáciách.
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno: 1993 , Mladé letáOriginální název:
The Plague and I, 1948
více info...
Přidat komentář
Betty MacDonaldovou mám zafixovanou jako vtipnou autorku, zejména s ohledem na knihu Co život dal a vzal, kterou jsem sice četla hodně dávno, ale pamatuji si, že se mi hodně líbila.
Tak jsem byla zvědavá, jak si poradila s tak smutným tématem, jako je tuberkulóza.
A nijak zásadně mě to nezklamalo.
Je vidět, že pokud má někdo cit pro psaní kombinovaný s lidskou empatií, dá se i takové smutné téma podat s mírným nadhledem, sem tam i s vtipem. Vzhledem k tomu, že je to autobiografie, autorka dobře věděla, o čem píše, nelze jí proto vyčítat jakékoliv zlehčování těžké situace pacientů ani se pohoršovat nad tím, že hledá vtip tam, kde třeba pro spoustu jiných najít vůbec nelze. Ale jako každá nemoc, boj s ní je pro každého naprosto osobní a je jen na něm, jak se k němu postaví. A dobrá psychika a nadhled má určitě na léčbu pozitivnější vliv než utápění se v sebelítosti.
Kniha mi hodně připomněla film Učitel tance, metody a způsoby léčby byly naprosto identické....i některá motivační hesla byly použity v obou případech, třeba.... "Všechno, co není odpočinek, je námaha". Kdoví, zda se scénárista trochu neinspiroval touto knihou.
Od knihy sice nelze očekávat žádné záchvaty smíchu a prvoplánovitou zábavu, ale občasné pousmání, i když kombinované s pocity smutnějšími jí upřít rozhodně nelze.
Pani Medveckou mam moc rad, ma velmi prijemny hlas. Sice se tak uplne nehodil k predstave "obezni" Betty (beztak nebyla vubec tlusta), ale byl velmi mily.
Vlastni pribeh ze sanatoria patri do pomerne dlouhe radky podobnych - dojemnych a desivych. Betty mela velke stesti.
Ponekud rusive na me osobne pusobily jen doslovne citace a casove udaje z doby po nastupu, kdy Betty nesmela psat, tudiz ani si delat poznamky.... Kdyz o radu stranek dal priznava, ze ani nevedela, jaky je den, je to dost nesourode. To je ale jen hnidopisska poznamka k jinak velmi pusobive knize :-)
Nelze nez obdivovat autorcin um, se kterym dokaze i smutna temata popisovat s lehkosti, nadhledem a pritom citlive. Napsat humornou knihu o case stravenem v plicnim sanatoriu, je opravdu umeni. Vubec jsem se nenudila, zasmala se a jeste, kdyz vam to do ucha vypravi pani Medvecka, je to dokonalost. Autorku kazdopadne obdivuji, jak vse zvladala, protoze ja bych se na takovem miste zblaznila.
Knihu jsem si vybrala schválně....moje babička prošla sanatorii pro TBC a chtěla jsem se trošku do ní vcítit a pochopit.....Děkuji moc paní McDonaldové
Kdyby Austenová, sestry Brontëovy, Lesja Ukrajinka, potažmo Čechov, Kafka, Orwell či Wolker přistupovali k tuberkulóze podobně jako Betty McDonald, možná by přežili. A kdyby o tom i psali, každý svým nezaměnitelným stylem a nikoli neosobně (já vím, já vím, Wolkerova nemocniční balada je dechberoucí - bohužel ojedinělá), mohl by vzniknout vedle literatury válečné či vězeňské nový žánr: život proti smrti TBC. I tak si troufám odhadnout, že by byla Bettina verze výjimečná. Humoristická, laskavá oddechovka na dvě odpoledne, s důrazem na otravnost nemocničního bytí a ztrátu svobody, ale také barvitost lidských povah.
Moje první kniha humoristicky píšící americké autorky. Obdivuhodná vtipnost s jakou píše o těžkém zdravotním osudu i o naději v morbidním sanatoriu mne překvapila, román není ubíjející, naopak vyznívá povzbudivě.
Obdivuji vtipný nadhled autorky, která bojuje s nelehkou nemocí v léčebně, která je neosobní, studená, plná přísných pravidel a pomalu plynoucího času. Jak dokáže takové trchlivé téma proměnit v úsměvné čtení.
Odpočinková knížka, dobře se mi četla. O různosti lidí a lidského chování, o tom, jak se kdo staví k životním překážkám. S nadhledem, humorem, nenuceností.
Bála jsem se, o čem může být 250 stran o jednom roce na lůžku, že to bude nuda a fňukání - ani omylem, plyne to hezky a barvitě.
Jak je ta kniha v dnešní době (rok 2020/2021) aktuální ... pandemie koronaviru v mnohém připomíná fyzickou i psychickou izolaci lidí nemocných TBC. Jejich vyřazení z obyčejného života a léčení a péče - " Vše pro jejich dobro". Jen někdo si však uvědomoval, že sociální deprivace léčbě určitě nepománá .... příjemné čtení, o situaci v které se dneska může najít kde kdo.
Po knihe Vajce a ja, ktorá na mňa osobne až tak vtipne a optimistický nezapôsobila, som sa rozhodla, že dám Betty ešte jednú šancu.
Nemôžem si pomôcť, ale opäť som pri čítaní viac pociťovala skôr Bettyno zúfalstvo a smútok, ako humor a optimizmus.
Z jej rozpávania som nezaregistrovala, žeby bola až taká veselá kopa, ako o sebe prehlasovala... Mám to azda konštatovať iba podľa toho, že sa zopárkrát vyjadrila s nadhľadom o svojej hmotnosti ? Tam všetok jej humor skončil a ďalšie rozprávanie bolo iba vo forme vecného zhrnutia o fungovaní ústavu na liečbu tuberkulózy.
Tuberkulóza je vážna vec a písať o nej s humorom je naozaj ťažké. Možno keby kniha nebola zaškatuľkovaná ako humoristický román, by bolo moje hodnotenie o kúsok optimistickejšie.
Kniha mi nepřišla ani trochu vtipná. Nemohla jsem se do ní začíst. Tato nemoc je vážné téma. Nepřipadá mi vtipně popsané.
Autorka má dobrý styl psaní, takže lze číst i o prostředí sanatoria a opravdu se začíst.
Nebylo to špatné...ale nijak mě to nenadchlo. Občas jsem se zasmála, ale pořád jsem čekala něco na víc...něco co by mě více zasáhlo.
Jediná část z Co život dal a vzal, která na mne zapůsobila i po letech v audio podobě přesvědčivě, smysluplně a uvěřitelně. Snad, že autorka konečně lidsky dozrála? Nevím, ale toto je opravdu šálek mé optimistické kávy i přes tragické podtóny!! Antidepresivum v realistické podobě :)
Během čtení se u mě projevovaly příznaky hypochondrie, až tolik mě Betty vtáhla s sebou do sanatoria. Na druhou stranu se mi tam s ní líbilo, přála bych si stejnou dávku léčivého humoru pro každého nemocného.
I když se člověku zrovna nedaří, je dobré si zachovat osobitost, nadhled a vtip, což se autorce i v těžkých časech nepochybně podařilo. Za nejzdařilejší považuji kapitolu Jak se rodí trpaslíci, jelikož je mi jasné, že se ještě dlouho při vzpomínce na vykreslení atributů trpaslíků budu smát.
Jedna z mála knih, kterou nemohu v noci zavřít a kterou si hned ráno beru s sebou do práce a dočítám potají pod stolem :-) Moje první "Betty" velmi překvapila. Tak ponuré, negativní a přitom blázivě veselé :-D
Autorovy další knížky
| 2004 |  Vejce a já |
| 2010 | Paní Láryfáry |
| 1987 | Co život dal a vzal |
| 1993 | Čáry paní Láryfáry |
| 2008 | Morová rána |
Vůbec to nejhlavnější je, kdo je s kým.
Styl psaní Betty MacDonaldové mám ráda a velice oceňuji, že ji ani takové těžkosti jako tuberkulóza nezlomily a v těžkých chvílích si dokázala zachovat nadhled a humor sobě vlastní. Z knížky se mj. dozvíte i to, jak se v tehdejší době léčila tuberkulóza a jaký vládl režim v plicním sanatoriu. Sama se potýkám s určitými zdravotními problémy a v mnohem mě přístup autorky inspiroval. Klobouk dolů, jak všechno bravurně zvládla.