Jádro věci
Graham Greene
Román Jádro věci z roku 1948 nese v lecčems autobiografické rysy svého autora. Stejně jako spisovatel sám slouží i hrdina knihy za války v západní Africe (v sierraleonském Freetownu vedl Graham Greene protišpionážní kancelář) a podobně jako ve spisovatelově životě hraje i zde značnou roli téma katolictví. Dějištěm románu je britská kolonie v západní Africe za druhé světové války. Hrdina, stárnoucí koloniální úředník major Henry Scobie, přesvědčený katolík, prožívá v té době hlubokou vnitřní krizi a zároveň i konflikty a rozpory se svými nadřízenými. V ušlechtilé snaze pomáhat potřebným lidem naráží na hradbu zkorumpovaného a dávno se přeživšího koloniálního prostředí a navíc ztrácí postupně i oporu, kterou mu poskytovala jeho víra. Příběh beznadějného tápání osamělého a hluboce nešťastného poctivce končí promyšlenou sebevraždou, již major Scobie vidí jako jediné východisko z tragické osobní situace.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
The Heart of the Matter, 1948
více info...
Přidat komentář
Jsi nejednoznačný hrdina...
Už slovo hrdina Tě deptá.Dokonalý.Může být hrdina dokonalý.Jsi snad bůh ?
Je stvořitel dokonalý ?
Stvořil jsi utopii.
Nejsi ani kladný.Záporně přitažlivý.Odtažitý.Nic není černobílé.
Reálný jak to jen jde.
Jsi Afrika.Budíš se a chodíš spát v Sierra Leone.Žiješ si ve Freetownu.
Každému vyjít vstříc a zavděčit se.Toužíš po klidu.
Neříkáš nahlas-miluji Tě.
Moc přemýšlíš.Jsi cizinec.Zbloudil.Neztratit tvář.Každý den.
Jsi katolík.Zpověd se ti protiví.Co by byla víra bez hříchů ?
Nespolehlivý vypravěč.Vylhat se.Ztratit se.Sám v sobě.
To se nedá vydržet.Jsi tak nerozhodný.
Chceš-li odvahu.Cožpak jde milovat bez lásky.Co by byla láska bez chtíče ? Stvořil chtíč k rozmnožování.Nazvali to smilstvem.
Ušetři se.Obětuj se.Zatrat se.Oh jak jsi spravedlivý.
Trýznivý.Jak jen může Tvé podvědomí všechen ten rozpor vydržet ?
Prosím...ušetři nás.
Ne ty nemyslíš jen na sebe.
Sráči seš sráč neb si za nás trpěl.
Myslel jsi to dobře.Myslel jsi to s námi dobře.
Ty milosrdný i obětavý.
Je to peklo.
Malicherný.Proč právě ted ? A zač ?
Jedinné východisko.
..............
Co by byl Green bez Greena ?
Nebylo by od věci přečíst si jádro věci.
Knihu jsem četl ve složité životní situaci, a teď se dlouhou dobu po dočtení konečně odhodlávám napsat můj názor na toto dílo. Zaprvé, se jedná o brilantní morální drama. Málokterý autor dokáže stejně jako Graham Greene popisovat rozepře, ať již ty vnitřní, či mezi vztahové, vnější. Za druhé, mi určitým zvráceným způsobem kniha pomohla projít si jakýmsi uvědoměním, že existují horší věci, než jsem sám zažíval, a tak jsem si skrze utrpení Scobieho prošel katarzí. Kniha není sluníčková, má pochmurnou až dusivou atmosféru (co čekat od autora, který si jako teenager chodil "hrát" s pistolí do parku), ale myslím, že závěr všemu nasazuje jinou tvář. Co je důležitější? Vztah k člověku nebo Bohu? Silné téma, dobře vyprávěné, až bych řekl, že Greene kráčí ve šlépějích Dostojevského. U mě se Greene již nesmazatelně zapsal mezi mé oblíbené autory.
Je úplne jedno na akých základoch - viera, výchova, prijatie rozhodnutia - stojí vaša morálna integrita, vaše bytie, presvedčenie. Vždy keď dostanú kopanec, je to ako malá smrť. Hoci sa časom tieto kopance naučíte prijímať, s každým ďalším niečo vo vás odumrie. Až raz možno zistíte, že stolička na ktorej stojíte, má vratké nohy. Kto pochybil väčšmi - vy, alebo tí, čo vás z tej stoličky strčili? Uvedomujú si vôbec, čo spôsobili vám, ľudstvu, svetu? Alebo majú uši zapchaté, oči pevne zavreté a spokojne a šťastne žijú ďalej, presvedčení o vlastnej pravde, neomylnosti a dobrotivosti? Sympatie všetkým Henrym Scobiem tohto sveta, ktorí to ustáli, ktorí stále bojujú, zaujíma ich podstata, idú k jadru veci. A rovnaké sympatie tým, ktorí to síce neustáli, ale aspoň sa o to pokúsili - zo všetkých síl sa snažili žiť čestne a dôstojne.
"Ale oči má člověk stále, napadlo ho, i uši má stále. Ukažte mi šťastného člověka a já vám ukáži sobectví, zlo - nebo absolutní hloupost."
První dvě části knihy mně přišly takové vlažné, banální.
Třetí část byla až mrazivě fascinující.
Závěrečné dilema hlavního hrdiny - vztah k bohu, manželka, milenka, podíl na korupci, vysněné povýšení, sebevražda
A pak cynický závěr, že život i bez něj plyne dál.
Co s Greenem? ptám se vcelku pravidelně.
Pokaždé když s ním začínám, jen těžko se začítám. Pokaždé když s ním končím, jen těžko se loučím. A pokaždé když mám napsat, proč ho tak miluji, zůstanu civět na prázdný e-papír a přemýšlím nad důvody.
S jeho postavami je těžké sympatizovat, přesto mi všichni přijdou skutečnější než lidé kolem. Jeho příběhy jako (například právě Jádro věci) nejsou často ani adrenalinové, přesto mám pocit neustálého napětí. Dusná, vlhká atmosféra koloniálního zapadákova v Západní Africe mě nepříjemně štípala na kůži, přesto měla své exotické kouzlo a zároveň nějakým způsobem volala: „Domov!“ A přestože jako vždy Greene na začátku předkládá jasně oddělené černé a bílé, na konci odcházíte s morálním zmatkem, s otázkami, na něž by odpovědi v ideálním světě měly být snadné, ale v reálném světě jsou často nezodpověditelné, se zmatenými city k jednotlivým účinkujícím, které chcete litovat, ale pro některá jejich vlastní rozhodnutí nemůžete, a které chcete nenávidět, ale pro některá jejich vlastní rozhodnutí nemůžete. Číst Greena je jako číst život. Není to vždy příjemné, ani veselé, ale nelze s tím přestat.
Já vím, je to děsně obecný komentář a hodil by se spíš pod autora než pod určitý titul. Jenže já fakt nevím, co s ním.
„Vůči krásným, ladným a inteligentním lidem neměl Scobie pocit odpovědnosti. Ti si uměli najít cestu. Jeho oddanost vyžadovala tvář, kvůli níž si nikdo nezajde, tvář, na niž se nikdo kradí nepodívá, tvář, která si brzy zvykne na odmítání a netečnost. Slova ‚soucit‘ se užívá stejně neodpovědně jako ‚láska‘: strašlivě zmatený cit, kterého okusí jen málokdo.“
V jedné své eseji Graham Greene píše: „Když člověk skutečně miluje, vyzařuje láska z celého jeho chování.“ Henry Scobie by k tomu možná dodal, že to není celá pravda, že láska není vždy potřeba, že stačí být chytrý, poctivý a zodpovědný, dělat ty správně věci a říkat ta správná slova. Jenže to je právě ten krutý omyl, který ho přivede až k jeho tragickému konci. Scobie totiž lidi nemá doopravdy rád (ne, myslím, že ani Helenu ne), nejraději by se obešel bez nich (jeho definice nejzazší hranice štěstí: být ve tmě v dešti a sám, bez lásky a bez soucitu) a vlastně mu na nich nezáleží – jen nesnese pocit, že někdo jeho vinou trpí. A jeho prokletím je, že není schopen uvěřit, že by vůbec bylo možné vnímat svět jinak. Že nemusí být vše na tomto světě v přísné vazbě příčina-důsledek. Proto nedůvěřuje lidem. Proto nedůvěřuje Bohu. Proto nevěří v lásku lidí ani v lásku Boží, proto v klíčové scéně románu (svém vnitřním dialogu s Bohem, který ho úpěnlivě přemlouvá k životu, jakémukoli životu) nedokáže odpovědět kladně. Nenachází dost odvahy k tomu, aby se vydal všanc druhým (Bohu i lidem), aby se vystavil té nejistotě, kterou fungování v živých vztazích přináší.
Přesto nějak nedokážu Scobieho odsoudit, jeho snaha o neubližující chování je mi v mnohém sympatická. Jistě, je pyšný ve své představě, že zvládne všechno sám, ale není sobecký, v polaritě „já vs. Bůh“ si nevybírá sebe ze zištných důvodů. Jen zkrátka jedná jediným způsobem, kterým umí. Bylo mi ho líto, hodně.
Pan Greene ve své knize skvěle popisuje atmosféru koloniální Afriky, ovšem jeho svět je poněkud skleníkové povahy, co se mu nehodí do struktury příběhu, to prostě ignoruje (postavy prakticky vůbec neřeší probíhající válku). Také Scobieho dilemata a celá jeho povaha působí trochu uměle (George Orwell si v recenzi na knihu správně všímá, že s jeho principy by musel narazit na realitu už mnohem dřív). To ovšem neznamená, že by kniha nebyla čtivá, naopak, je doslova dechberoucí. Čtenáři přináší hodně – a nejen tomu, který rád přemýšlí nad vztahem člověk-Bůh.
„Dal by jí tento slib, i kdyby býval věděl, co vše z toho vzejde. Byl vždycky připraven nést za své činy plnou odpovědnost a už od té doby, co složil svou strašnou niternou přísahu, že ona musí být šťastná, tušil, k čemu tento jeho čin povede, Zoufalství je cena, kterou se platí za to, když si člověk stanoví nemožný cíl. Je to prý neodpustitelný hřích, ale je to hřích, jehož se zkažený nebo zlý člověk nikdy nedopouští. Ten má vždycky naději. Ten nikdy nedospěje k onomu bodu mrazu, kdy člověk ví, že načisto ztroskotal. Jenom člověk dobré vůle nosí vždy ve svém srdci tuto schopnost věčného zatracení.“
Zoufalé. Hrdina se stále více zamotává jak ve své policejní práci, tak ve svém osobním životě. Ač tvrdí všem kolem sebe i sobě, že nechce nikomu uškodit, obelhává každým dalším činem své nejbližší, obelhává i sám sebe, obelhává i Boha (jako praktikující katolík to vnímá jako své snad největší selhání), až mu nakonec nezbývá žádné rozumné řešení, resp. i v tom svém posledním řešení promyšleně lže. Ani to se mu však nepodaří. Zoufalá kniha o lidskosti, o naší malosti, o víře a nevíře, o lži a útěcích před sebou samotným.
Asi jsem měla příliš velká očekávání, lokalizace příběhu mi nesedla, úvod se mi zdál příliš zdlouhavý a místy dokonce nudný. Závěr je skvělý, ale můj celkový dojem z knihy nezachraňuje.
Mám Greena moc rád, hlavně že píše sice ze skutečného světa, ale přefiltrované přes podvědomí, takže velice subjektivně. Jenže v téhle knize to není. Všechno je dokonale realistické a tím ubíjející. Je to jistě záměr, autor potřeboval svého hrdinu ubít a líčí svět jeho ubohým pohledem. Když se podíváme trošku s odstupem, je to celé o pekle, které si děláme výčitkami svědomí. Major Scobie do nekonečna přežvykuje to mám udělat - to nemám udělat a bůhví proč se nechce nebo neumí podívat na věc odjinud. Asi mu nezbývá nic než sebevražda, kterou se sice podle katolického katechismu odlifruje do pekla, ale ve skutečnosti právě unikne z pekla. Snad někdo říká, že Greene je katolický autor, ale tohle je spíš ostře protikatolické. Co naplat, když si Scobie začal připravovat půdu ke svému závěrečnému kroku, viděl jsem, že z toho začínám taky nějak magořit. Radši jsem to nedočetl a vrátil jsem knihu zpátky odkud přišla.
Velmi těžce se mi kniha hodnotí. Neseděl mi styl neustále přeskakovaných myšlenek, neustálých lží, život bez východiska. A to mám rád depresivní a náročné knihy a knihy o křesťaství, těžkém životě, osamělosti a pochybách a špatných koncích. Ale ne takto. Omlouvám se pane Greene.
Cit pro povinnost, věrnost - ať už své profesi, víře, manželce nebo svým předsevzetím a slibům - to je to, co charakterizuje Scobieho, majora, který nechce nic než mít klid. Klidný klid bez výčitek a obav, jestli jeho žena není nešťastná. Majora, který špatně snáší pomyšlení, že by působil někomu bolest. Je otázkou, do jaké míry pociťuje lásku a do jaké míry je jeho láska jen soucitem nebo snad sílou zvyku. Nicméně, přes všechna svá přesvědčení, se Scobie vzpříčí svým zásadám a zradí svou ženu, sám sebe i svého Boha. Nic tak neodpustitelného pro lidi, kteří svou víru neprociťují tak hluboce, jako právě major. A tato zrada pro něj je natolik neakceptovatelná, že nevidí jiné východisko, než sám sebe zatratit a spáchat sebevraždu. Stejně jako jindy však s pomyšlením na blaho a pokoj ostatních..
Greene v Jádru věci odhaluje spoustu zajímavých a neobvyklých pohledů na mezilidské vztahy. A nejen na vztahy, nýbrž i na žebříčky hodnot, morálku, vlastně i tu víru v Boha. A dokáže být natolik přesvědčivý, že mnoho z těch věcí budu muset ještě nějakou tu chvilku promýšlet...
„Pravda, pomyslil si, nikdy nemá pro žádnou lidskou bytost skutečnou cenu - je to symbol, po kterém se pídí matematici a filosofové. V lidských vztazích mají lži a laskavost cenu tisíce pravd.“
„Kdybychom znali všechna fakta, odpouštěli bychom téměř všechno.“
Štítky knihy
nevěra Afrika křesťanství zfilmováno anglická literatura manželství společenské romány kolonie kolonialismusAutorovy další knížky
1957 | Tichý Američan |
1947 | Moc a sláva |
1994 | Lidský faktor |
1964 | Ministerstvo strachu |
1961 | Náš člověk v Havaně |
Knihu mi půjčil pán, kterého si vážím, se slovy: " přečtěte si to, je to výborné".
Jelikož jsem ho nechtěla zarmoutit, skutečně jsem knihu poctivě přečetla.
Ale, tedy já nevím,
čekala jsem NĚCO, myšlenky, hloubku, nadšení.., ale jen nuda a šeď.
Vůbec mě to nebavilo, nic mě tam neoslovilo.
podle komentářů jsem měla opravdu vysoká očekávání.
Kdybych na autora narazila na počátku svého čtenářského života ( ve škole byl zmíněn, ale nikdo nás nenutil ho číst), tak asi nebudu číst vůbec.
Nemám obecně ráda literaturu z kolonií, problémy bílých a domácího obyvatelstva, a nechápu, proč každý člověk v té zemi musí mít nějakého sluhu.
Už to slovo sluha, služba, mi přijde dehonestující, to si proboha nemůžou nalít čaj sami..
Policejní linka mě nebavila vůbec, a trojúhelník až čtyřúhelník, miluju tě, nemiluju tě, miluju ji a tebe taky, ne miluješ jen sebe... to mi také čtivosti nepřidalo.
Jazyk ucházející, občas slušný výraz či věta, ale že bych si z toho sedla na zadek....