Jak daleko je slunce

Obsah této knihy je působivý tím, že všechny příběhy (výjimkou je poslední) začínají slůvkem Jak. Jak daleko je slunce, Jak putuje voda, Jak drahá je svoboda ... atd. A každý z nich začíná rozhovorem mezi dospělým a dítětem. Je to samá otázka, však to znáte, u zvídavých dětí je takové ptaní jako jídlo. Otázky a odpovědi se pak překlopí do příběhu. Nejvíce dojemný je zřejmě příběh Jak věrní jsou čápi. Mně osobně nejvíce oslovil příběh Jak si závidí lidé. To jsem se rázem přenesla do svých dětských let, kdy jsem zhltala kdejaký napínavý příběh, a nadobro jsem zapomněla, že jsem už dáma v letech :-)
Autorův vypravěčský styl mi zpočátku připadal trochu moc rozvláčný a byla jsem ráda, že jsou příběhy uzavřené. Později, u dalších příběhů věnovaných postojům a vztahům, už jsem si na něj zvykla a ke konci, obzvlášť v několika posledních kapitolách už jsem v něm našla dokonce zalíbení. Přiměl mě totiž zpomalit a opravdu s příběhem zvolna "jít". Takového spočinutí si dopřáváme málokdy, a přitom je nám tolik potřeba.
Krom toho, že je knížka příjemná na pohled i na omak, oceňuji také to, že v ní nejsou žádné pravopisné chyby.
Viděla jsem dvě vydání této knížky. V tomto novém je přidán poslední příběh K čemu jsou dobré knížky. Je to milé povídání a u poslední věty se na čtenářově tváři nutně objeví úsměv.
A z této poslední jeden citát - věty, které mají (jako tak často i jinde) přesah také do jiných oblastí našeho života:
"Ne," řekla knížka, "lidi si vymysleli spoustu různých pastí, nikdy nevíš, do které tě chytí. Lidi si myslí, že jim patří svět, hubí často zvířata, která jim nijak neubližují, o nic je nepřipravují, natož pak ta, co se jim nastěhují do spíže. Nejlepší bys udělala, kdyby ses vrátila na pole, tam víš, co ti hrozí, tady to nikdy nepoznáš a nakonec špatně skončíš jako ta hloupá a líná myš, o které jsem ti povídala. A teď běž a zkus aspoň chvíli přemýšlet, jak by se chovala chytrá myš."