Jak jsem psal Doktora Fausta

03.01.2018

Kniha JAK JSEM PSAL DOKTORA FAUSTA je sice v podtitulu označena coby román románu, ale jde o autorsky upravené deníkové záznamy hýřící větami: „Večer četl to a to“, „Mluvil s tím a tím“, „Odpoledne procházel a přemýšlel o tom a o tom“. Doktor Faustus vyvolal ve své době nemalou pozornost – pozdní autorovo dílo o geniálním skladateli Leverkühnovi, kvůli němuž se Mann po sedmdesátce pustil do zevrubného studia hudební teorie, historie a načítání biografií různých skladatelů; faustovské téma ukazuje propojení nelidských výšin génia s ďábelskou mocí na pozadí posledních záchvěvů nacistické říše. Geneze románu ovšem není zajímavá jen z hlediska ideologicko-historických či z hlediska Mannova zpracování známého motivu, ale také použitím dvanáctitónové hudby Arnolda Schönberga, vlastně počátku seriální techniky a od toho se odvíjející dominantní linie moderní hudby. Schönberg byl údajně Mannovým románem poněkud uražen – jednak proto, že se ve své vztahovačnosti ztotožnil s postavou Adriana Leverkühna, za druhé z toho důvodu, že Mann se v prvním vydání ke Schönbergově dodekafonii nechtěl v textu odkazovat explicitně, jelikož považoval tuto teorii umělecky přetvořenou za do značné míry za svůj autorský vklad. Od druhého vydání se nicméně román vydává s autorským doznáním a odkazem na hlavní inspirační zdroj. S genezí Doktora Fausta Mannovi zejména významně pomáhal filosof Theodor Adorno, který byl sám hudebním teoretikem a skladatelem, jenž studoval kompozici u Albana Berga (Schönbergova žáka) – memoáry tudíž popisují jejich mnohá setkání.