Jak jsem se stal spisovatelem
Andrzej Stasiuk
Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační "my" a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává "krásnou", v níž život na okraji a "mimo" oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola "Jak jsme táhli za Stasiukem".... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2004 , ProstorOriginální název:
Jak zostałem pisarzem (próba autobiografii intelektualnej), 1998
více info...
Přidat komentář
Autorovy další knížky
2012 | Bílá vrána |
2009 | Moje Evropa |
2001 | Haličské povídky |
2009 | Cestou do Babadagu |
2017 | Východ |
Takové road movie z východního bloku podobné na Kerouacovu On the road.Jenže Kerouac musel cestovat dost daleko za tím co bylo tehdy autentické,ale my tady na východě jsme tu autenticitu měli všude v dekadentní podobě kolem sebe. My jsme ji procházeli denně ,hlavně v sedmdesátých létech .Polští hippies asi nám Čechům v dobrém slova smyslu dost záviděli,což nechápu,protože v Polsku byl opravdu viditelnější ten všeobecný materiální nedostatek téměř všeho,ale byla tam i větší anonymita,stačilo přejet do jiného města a už vás nikdo nenašel,takže z druhé strany tam bylo volněji a svobodněji. Ostatně i poslední knihy jako Fado nebo Deutschland zachycují tuhle namíchanou minulost s nostalgií i když se tuž tak úplně netýká jen Polska.Dobré čtení,divím se ,že se to neujalo stejně jako Kerouac,mělo by nám to být bližší.Ale zřejmě ti co si to zažili už zestárli a mladým se o beatnicích už musejí pořádat osvětové přednášky.