Jak jsem vyhrál válku
Patrick Ryan
Nesmrtelný válečný román z roku 1963, v němž válku bere vážně snad jen jeho hlavní protagonista, poručík britské spojenecké armády Ernest Goodbody, si od svého prvního českého vydání získal řadu příznivců i u nás a stal se knihou, kterou lze bez váhání označit za kultovní. Ač svérázný důstojník zůstává na stránkách příběhu naivně přesvědčen o bezpodmínečné oddanosti své jednotky, je stále více zřejmější, že zásady vojenské taktiky se tu spíše než v boji za Krále a Vlast uplatňují při zápolení o zdroje alkoholického či erotického uspokojení. Donkichotský Goodbody se během několikaleté anabáze snaží vrátit válce její důstojnost, ale čtenář záhy pochopí, že jde o absurdní počínání - válka je beznadějně směšnou záležitostí a smích je také to jediné, čím ji lze porazit.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2012 , Knižní klubOriginální název:
How I Won the War, 1963
více info...
Přidat komentář
Fůů, dost se divím, že se neučíme jméno hrdinného poručíka britské armády Ernesta Goodbodyho v hodinách dějepisu a beru to jako další velké selhání našeho školského systému, protože většího znalce vojenské taktiky, aby svět pohledal. Jeho cílevědomost neznala mezí, jeho odvaha hranic, všechny rozkazy vykonával s plnou vervou a úsměvem na rtech, culil se, když drhnul podlahu, pískal si, když sbíral odpadky a nahlas si zpíval při čištění latrín, to vše pod pohrůžkou vražení násady od koštěte kamsi, když se nepřestane tvářit tak blaženě.
Tento chrabrý muž dobyl horu Šišák, se svou četou neohrožených Mušketýrů se dostal až do Tunisu, triumfoval na Montepicu, sám se na člunu vydal koupit most přes řeku Rýn za padesát liber v hotovosti a jedenadvacet tisíc dvěstě na dobírku ve splátkách na čtyři roky. Přestože byl postupně zajat namátkou Araby, Poláky, Italy, vlastními Brity a nakonec i Němci, tak neztratil nic ze své pověstné chrabrosti a morální zásadovosti, to i přes to, že se mu vojáci z vlastní čety za zády bratříčkovali s povolnýma Němkama a chlastali první ligu. Já mu tedy za tyto služby v boji za krále a vlast pomyslně uděluji nejvyšší možné vojenské vyznamení, zaslouží si ho jako nikdo jiný.
Ano, opravdu nesmrtelná kniha. V roce 1967 zfilmovaná a postavu Gripweeda ztvárnil John Lennon.
Tuto knihu rád rozdávám svým smutným přátelům, abych si ji znovu za babku koupil a znovu přečetl. Skvělá.
Neskutečné! Abych se u druhé světové války smála tak, až jsem místy slzela, to by mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. Tuhle knížku si budu muset zase brzy zopakovat, i když většina scén mi v paměti uvízla zřejmě natrvalo. Tleskám, pane Ryane, tleskám. Donutil jste mě prskat smíchy i na místech, kde to nebylo tak úplně vhodné (třeba v práci) a mám dojem, že jsem si vysloužila i pověst mírného podivína. Ale stálo to za to!
"Tihle Rusáci ničemu jinému nerozumějí," namítl seržant Tronson. "Přesně jako Arabáci nebo Indi. Jediné z čeho mají respekt, je hrubá sílá. Pěkně jim nakopat prdel nebo dát pořádně za uši, a hned vědí, že to myslíte vážně."
(Čteno v době zabrání Krymu Ruskem, kdy Rusko nevnímalo výtky a sankce Západu)....
Knihu som mala na zozname kníh, ktoré mám prečítať, od jedného kamaráta. Na zoznam som zabudla, po niekoľkých rokoch sa objavil a ja som sa do nej pustila. Neskutočná záležitosť. Odporúčam všetkým!
Neuvěřitelná záležitost. Člověk se směje od začátku do konce, klidně nahlas, klidně na veřejném prostranství a je naprosto jedno, pokolikáté už to čte. Patrně nesmrtelná kniha. Ostatní válečné parodie lehýnce blednou závistí. P.S. Upozorňuji na vynikající načtení Gabryšem a spol.
https://do-ucha.cz/viewtopic.php?f=66&t=11
Úžasná kniha, kterou jsem četla už mnohokrát, nikdy nezklamala a vždy jsem se "řezala" smíchy
Musím se přiznat, že jsem tuto knížku (a dělám to zcela výjimečně) v půlce odložil. Neseděl mi námět, kdy humor v tomto podání a obzvlášť ve válce mi přišel tak nějak nepatřičný a takový s prominutím laciný. A navíc mě nudil děj, který je jen doprovodný k onomu humoru. Na druhou stranu pár vtipných událostí či trefně směšných situací tam je.
Nádherná kniha, kterou jsem sice nečetl ale poslouchal jsem její přednes z počitače. Některé pasáže jsem si opakoval, protože jsem málem padal z křesla. Doporučuji každému kdo se rád zasměje, obzvlášť v dnešní uspěchané době.
V knihe niet plání posiatych mŕtvolami, žiadnych naturalistických opisov bojov, utrpenia, zranení a smrti. V románovom podaní P. Ryana sa tomuto všetkému dvanásta čata vďaka, či skôr napriek, veleniu večného poručíka Goodbodyho úspešne vyhýba. No za všetkým tým „nechceným“ humorom, ktorého sú opisy „bojovej“ (ne)účasti dvanástej čaty v podaní jej veliteľa por. Goodbodyho plné, predsa presvitá tragédia a iracionalita vojny.
– „Podle ledového přijetí, kterého se nám dostalo od koloniálních Francouzů, se dalo usuzovat, že někteří z nich by zřejmě byli radši, kdybychom byli skopčáci. Přesto však jsme na nich nešetřili veškerým požehnáním osvobození, mezi jehož dobrodiní patřilo využití jejich dcer, rekvizice jejich vína a zválcování jejich vinic tanky.“
– „Nikdy neberte válku moc seriózně. To je ta potíž s árijci. Pořád ještě berou válku moc seriózně. Jediný národ, který o válce opravdu něco ví, jsou Italové. Válčili vědecky už v dobách, kdy my jsme si ještě malovali prdele na modro a Teutoni ještě obcovali s opicemi. Italové válku poznali a vyrostli z ní. Prokoukli ji. Jsou to jediní praví realisti, co vědí, jak si ve válce počínat... Sotva do ní spadnete, hned z ní zase vypadnout... Vrátit se k důležitým věcem života, jako je víno a Verdi a přítulné panny. Nechat mlácení a trmácení těm, kdo ještě nejsou dost civilizovaní, aby na to kašlali...“
„Ale kdybychom to byli udělali,“ namítl jsem, „Němci by nás porazili, a to...“
„Němci by nás byli porazili už dávno,“ vpadl mi do řeči, „kdybychom neměli to z pekla štěstí, že mají Hitlera na svojí straně. Jenom to, že Adolfek v jednom kuse buzeruje svoje generály, nás zachraňuje před trestem za fušerství těch našich...“
– „Naši generálové jsou vzácní a odpovědní lidé. Někdo musí mít odvahu dělat osudová rozhodnutí. Někdo musí dělat chyby...“
Poručík Ernest Goodbody je dôstojník presvedčený o svojich skvelých veliteľských a taktických schopnostiach, celý nažhavený uplatniť ich v boji, vždy iniciatívny, nebojácny, pozitívne naladený, plný vlasteneckého entuziazmu, je to muž mnohých cností. Je skrátka nočnou morou svojich nadriadených aj každého vojaka pod svojím velením. Našťastie, aspoň pre svojich mužov, je aj neuveriteľne dôverčivý.
Tento statočný muž, ktorý dokázal upadnúť do zajatia Arabov, Poliakov, Britov (a konečne) aj Nemcov, nás prevedie so svojou dvanástou čatou ťaženiami spojeneckých armád v Severnej Afrike, Taliansku, Grécku, Francúzsku a Nemecku.
Knížka, u které mi po dlouhé době tekly slzy smíchy (a to i v tramvaji!). Historky, o kterých se můžete bavit s přáteli a znova a znova se jim smát...a přesto: není to vlastně k pláči? Výborná! Zkuste se ale shodnout, která historka je nejlepší. To je oříšek! :) Já osobně mám ráda tu, jak se používají protiplynové rohožky. Musím ale říct, že filmové zpracování mě hořce zklamalo.
Půvabná postavička je poručík Ernest Goodbody, který vede svou četu za 2. svět. války a prodírá se s nimi až ke konečnému vítězství.Prochází Afrikou, Itálií, Řeckem,Francií i Německem. Projíždějí kolem zlatého krámu,neboť mají starou mapu,vlastně pouze průvodce tramvají. Celou knihou prostupuje humor.Mám raději jiné žánry,ale dočetla jsem ji.
Nádherná knížka, u které se pokaždé nasměju a nikdy mě nepřestane bavit. Goodbody je prostě Goodbody.
Sice jsem u prvních stránek přemýšlela, zda číst dál, ale vyplatilo se. Tato kniha je nadčasová a u nejedné stránky jsem se smála. :D
Perfektní knížka, kterou si šoupnu do knihovny hned vedle Hlavy XXII. Představa vojína Dronguea nacpaného se "slečnou" v jídelním výtahu mě bude rozesmívat ještě dlouho. Jo pánové, takhle se kriket nehraje! :-D
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) smích absurdní humor světová literatura satirické romány
Autorovy další knížky
1970 | Jak jsem vyhrál válku |
2008 | Jak jsem vyhrál válku / How I Won The War |
Četl jsem kdysi a nyní znovu. Poprvé se mi líbila malinko více. Každopádně líčení anglického Švejka je vtipné, lehké, satirické... A nakonec je v něm možná víc pravdy a reality, než seriózní paměti generálů z 2.světové války...