Jak komunikovat s Japonci aneb nebuďme xenofobní

04.05.2020

Když jsem knihu otevřel poprvé, měl jsem pocit, že to bude vyprávění nějakého Franty pro kamarády z hospody. Navzdory stylu vyjadřování je ale kniha na české poměry překvapivě kvalitně zpravocaná publikace. Informačně velmi bohatá a věcná, i když skáče hodne mezi tématy. Lze ji doporučit, ale brát s rezervou.

Připomínky:
1)jednoznačně výrazně nejslabší částí knihy jsou obrázky s gesty. Už jejich výtvarná stylizace je velmi nepěkná, a působí spíše jako silně rasistická karikatura. Asi podobně, jako černoch s obřímy rty přes celou hlavu, nebo kostnatý běloh se zalomeným orlím nosem (typický pro severokorejskou propagandu). Autorka by uděla lépe, kdyby svěřila ilustrování nějakému Japonci. Krom toho je informační přínos těchto kreseb dosti pochybný. Tak čtvrtina z těch gest není známá ani řadě rodilých Japonců, a naopak minimálně další čtvrtina je srozumitelná i Evropanovi a nejde mnohdy o žádná ustálená gesta, ale jen názorný posuňek.
Zásadní výtku mám k tomu, že není vysvětleno, z čeho gesta pocházejí a co znamenají. Asi nejvíc to vynikne u gest pro signalizování na dálku pro ANO a NE, které jsou na úplně jiných stranách, nejsou označena jako párová, a hlavně v celé knize nikde není informace, že kruh se používá jako ano a kříž jako ne (obdobně jako u nás "fajfka" a křížek). Používá se to tak ve škole při opravování testů i na ikonách počítačových programů. Kniha vám ale prostě jen ukáže panáčka s rukami nad hlavou, sdělí, že to znamená ano, ale už vám nesdělí, že to symbolizuje kruh jako symbol ano.
Tím, že ilustrace neděl člověk, kterému by ta gesta byla vlastní jsou navíc u některých z nich chyby (např. právě u gesta symbolizujícího kruh nad hlavou by japonec neproplétal prsty, jak je znázorněno na obrázku, ale jen přiližil k sobě špičky prostředníčků(jakokdyby Čech naznačoval střechu)). Znázorněná gesta tak mohou být i pro Japonce i dost matoucí.
2)velká většina údajů v knize je správná, což je na české poměry velký úspěch. Jen někdy nejde autorka víc do hloubky a s některými závěry nelze proto souhlasit.
3)Je vidět, že kniha vychází hodně ze zkušeností tlumočníků, kteří tlumočí pro turisty a obchodníky. Zahrnuje tak urážlivé pošklebky českých ignorantů pracujícíh v restauracích a hotelech na japonské turisty a podobné přízemní zkušenosti z provázení Čechů japonskými podniky.

Je vidět, že ve chvíli, kdy je třeba pochopit sociální a ekonomické členění společnosti, kdy začně vykládat třeba hodnotové systémy samurajů, nebo i dnešní tradiční rodinné zvyky, tak jen klouže po povrchu a často dochází k nepochopení. Také ignoruje sociální vrstvy, různé subkultury atd. Vše vztahuje vždy k průměrnému Japonci, který ale v reálu neexistuje. Ani českou společnost nepoznáte dokonale z toho, že budete provádět české turisty po Bankoku. Jednak tam nejsou všechny vrstvy společnosti, a jednak nepoznáte a nepochopíte věci, které se týkají třaba svateb, úmrtí, rodinných tradic - v tomhle ohledu jsou rozhodně lepší prameny, než tato kniha.
U japonských reálií je tam docela dost nepřesností. Navíc celý text působí, jakoby vycházel z reálií jaké byly tak 60. až 80. letech (např. domluvené sňatky). Už nástup počítačů a internetu a moderní popkultura zjevně autorku poněkud míjí a nerozumí jim. A fotografie působí, že jsou v podstatě všechny z jedné cesty do Kansai v polovině nultých let. Zajímalo by mě, zda získali souhlas lidí na fotografiích, např. spících ve vlaku, k jejich publikaci.

4)Jak je kniha psána na úrovni hospodského povídání, tak je psána také značně etnocentricky. Tedy co mají Češi, to je dobré, normální a standardní. To ostatní je zvláštní, divné atd. Dost je to poznat v oblasti estetiky a ideálu krásy. Opravdu si mohla odpustit zcela nevědecké teorie o "křivých nohách z důvodu podvýživy předků v minulých staletích".
V částech o módě a ženách se obecně zrcadlí jednak neschopnost pochopení tamního ideálu krásy a jednak neznalost forem neverbální komunikace. Chybí v ní respekt a pochopení a je shazována do "kultu lolitek". Vůbec nechápe, že lidé mohou mít jiný ideál krásy a jinak vnímat etapy života.
Třeba tvrzení o japonkách se špičkami noh k sobě rozjímání nad tím, jestli je to důsledek sezení ve stylu seiza, genetiky nebo podvýživy předků zcela ignoruje základní fakt, že špičky k sobě jsou považovány za roztomilé (což je považováno asi za srovnatelně žádoucí jako být v ČR "sexy" a atraktivní) a tedy zcela zdravé dívky, které chodí se špičkami rovně či odsebe budou např. na rande cupitat se špičkami k sobě. Jenže to se z knihy nezvíte - že jde jen o gesto či pózu. Místo toho vám sdělí různé teorie cizinců, co někde viděly nějakého Japonce, třeba v hotelu.
Je škoda, že u vlivů, které do Japonska přišly odjinud na ně autorka hledí stále jako na zkomolené zahraniční vlivy a nikoliv jako na novou japonskou entitu s vlastním významem.

Autorce unikly mnohé důležité kulturní, společenské i komunikační aspekty. Nejlepší je tedy v těch částech, kde popisuje jak na české číšníky a recepční působí japonští turisté. Na velmi dobré úrovni je také jazyková část, tedy překlady jednotlivých japonských slov a vysvětlování jejich významu a původu. Ve chvíli, kdy se zabrousí spíše do vod historie, sociologie, kulturní antropologie atd., je ale kniha mnohem slabší, třeba když rozebírá vnitřní motivaci Japonců, jednotlivé vrstvy společnosti nebo tradiční zvyky či dějiny kniha působí spíše jen jako kompilace zahraniční literatury obohacená o různé postřehy, ale často s podstatnými nedostatky. V historii je dost kuriosní přirovnávání japonských ér k českým dějinám a éry Tokugawa k české době temna. Naznačuje to dost nereálné představy o japonských dějinách. Ieasu Tokugawa přinesl Japonsku izolaci, ale mluvit o době temna je opravdu kuriózní.
Knihu lze doporučit pro ohromné množství víceméně správných informací v krátké knize, je mi ale cizí přístup vykreslování "typického Japonce". Jsem názoru, že odlišní nejsou lidé, ale společnost/systém. A rozhodně nejsou všichni lidé stejní.

08.08.2017

Tato publikace je rozhodně zajímavá. Líbilo se mi, že popisuje myšlení Japonců. Také přehled gest byl dost zajímavý. Zároveň si ale myslím, že kniha bude větším přínosem spíš pro lidi, co chtějí odcestovat do Japonska za prací nebo za studiem. Jestli očekáváte nějaké učené pojednání, tak to u téhle knihy rozhodně nenajdete. Autorka vše vysvětluje dost polopatě, ale možná vám pomůže seznam doporučené literatury přiložený v knize.