Jak voní tymián
Marcel Pagnol
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478848/bmid_jak-voni-tymian-b3f-478848.png
5
528
528
Jak voní tymián série
>
Francouzský spisovatel a dramatik Marcel Pagnol (1895–1974), člen Francouzské akademie věd, patřil mezi nejvýznamnější dramatiky meziválečného období. Snad nejlépe se uplatnil jeho vypravěčský talent v knihách vzpomínek vydaných česky pod názvem Jak voní tymián. Pagnol své vzpomínky začal psát po šedesátce. Zavádí nás v nich do svého rodného kraje Provence s překrásnou přírodou. Pagnolův otec zakoupil nedaleko Marseille starší domek uprostřed divočiny. Soboty i neděle, ale hlavně prázdniny, tráví rodina s velkým nadšením zde. Malý Marcel společně s otcem a strýcem loví zvěř, s kamarádem Lilim prožívá tisíce prázdninových dobrodružství. Před našima očima vyvstává hora Taoumé, defilují rázovité venkovské postavy a téměř cítíme vůni divoké přírody, kde z vyprahlého kamení vyrůstají pod jižním sluncem voňavé trsy levandule a borovice...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , VyšehradOriginální název:
Souvenirs d’enfance, 1957
více info...
Přidat komentář
Krásné vyprávění o dětství stráveném na francouzském venkově a o gymnaziálních letech ve městě.. četlo se to hezky, klidně, nebylo kam spěchat..
Jak ? No, jako mateřídouška přeci.
Takže mateřídouškové stráně a francouzský venkov se vzpomínkami na mládí, rozhodně poutavě vykreslí provoněnou iluzi o době, kde obživa lovem drobné zvěře a zakládání pastí byly dobrodružstvím.
Rodinný život na prázdniny přesunutý na venkov, byl objevováním, které čas nesmazal z mysli.
Internátní zázemí bylo k zušlechtění charakteru přátelstvím mladých výtržníků, jako výuka pro nelehkou dospělost.
Poznání, že základ pro mládí, vytříbený, spisovatelský odvaz je v poezii, se zde zobrazil v plném lesku.
Hezká zvukomalebná kulisa - audiokniha skvělá.
Tatínkova sláva - krásně napsané, až je ta příroda cítit. I filmové zpracování z roku 1990 je stejně povedené. 5*, 20. 9. 2022.
Maminčin zámek - skoro jako Tatínkova sláva (a platí i pro film z roku 1990), snad jen o něco méně poutavé, příběh o něco málo méně zajímavý. 5*, 26. 9. 2022.
Čas tajemství - část příběhu se objevila také v jednom z výše uvedených filmů. Vyprávění je stále moc pěkné. 4-5*.
Čas lásek - i tyto příběhy jsou poutavé, zajímavé a jsou svědectvím své doby. Tato část vyšla až posmrtně, autor ji nestačil zpracovat do finální podoby, je tedy malinko neuspořádaná, ale příběhy jsou opět velmi poutavé. 5*.
Celkově je celá kniha krásné milé počteníčko, i po technické stránce je výborně připravená a za zmínku stojí i doslov, objasňující především vznik této knihy. 5*, 1. 10. 2022.
Krásná, poetická kniha, vhodná zejména pro zklidnění po uspěchaném dni. Autor byl nepochybně mistr slova a dokázal i obyčejným věcem a příběhům dodat tu správnou jiskru a čtenáři zprostředkovat krásu přírody, zážitky, i emoce. Bylo to počtení pro všechny smysly a dokázala jsem se přenést do Provence a vidět ji a zažívat tak, jak ji autor zachytil.
A jak voní prázdniny? A jak voní přátelství? Velmi pomalý příběh, není kam spěchat. A dětství skýtá tolik dobrodružství.
Při vyprávění malého Marcela jsem se doslova přenesla do Provence. Byla jsem tam jen jednou, ale lány levandule, ostré slunce, cvrkot cikád si dovedu vybavit i po letech. Z řádků na mne dýchá nostalgie starých časů, poklidný způsob tehdejšího života a taky obrovská láska Marcela k rodičům i sourozencům.
A určitým způsobem mi vše evokuje i mé dětství, přestože jsem byla holka a bydlela jsem na moravské vesnici. Tak jako Marcel a jeho přítel jsme veškerý volný čas trávili venku v přírodě a hráli si na Indiány. Jen jsme "vědeckým" způsobem zkoumali kobylky, ne cikády....
Kniha je napsána takovým milým, "svěrákovským" stylem, s bohatou slovní zásobou a je prošpikována trefnými vtípky a postřehy malého Marcela.
Na to, že ta knížka popisuje relativně běžné příběhy, které plus minus mohl prožít každý, je až neuvěřitelně poutavá a chvílemi i docela napínavá. Myslím, že ochránci přírody by si dnes Pagnola za jeho pytlačení asi podali, ale na mě působila i tato stránka vyprávění docela poeticky. Jen mě trochu zaskočil konec - tedy spíše to, že mi tam konec chybí. Příběhy prostě již nepokračují a to je vše.
Blažený pocit z Pagnolova příběhu! Líbilo se mi líčení krajiny (tak, že jsem ji viděla i cítila, sluníčko mne prohřívalo), rodiny a širší rodiny, vztahů, školního docházení, tiše plynoucího času. Kniha tedy sepsána barvitě, pěkným jazykem, to dokáže duši obohatit a dodat na energii. Potřebovala jsem si dopřát něco podobně harmonického - a toto byla nejspíš správná, ač nahodilá, volba. Odlévám do sklenky rosé a připíjím knize a dobrým dnům, které tu jsou a určitě přijdou další. Po takovém čtení vidím i to černé spíše modře. Azurově.
Srdcová záležitost. Když jsem ji před x lety četla prvně, uchvátila mě tak, že jsem se musela jet podívat, co na té Francii je :)
Čtení, které pohladí na duši.
Ospravedlňujem sa väčšine mojich knižných priateľov, že tentoraz nezdielam ich nadšenie.
Jak voní tymián som počúvala ako audioknihu, lebo pokiaľ by som ju mala čítať, tak ju odložím ako nedočítanú.
Po literárnej stránke jej nemôžem nič vytknúť. Krásny jazyk, nádherné opisy, z ktorých cítiť lásku ku konkrétnemu kraju, perfektné vcítenie sa do detskej mentality...
To všetko zatienili niektoré pasáže, ktoré vyznievajú príliš cynický, vychvaľovačne a zošmiešňujúco k ľuďom s odlišným svetonázorom. Chýbala mi tam hlavne určitá pokora a tolerancia...
Nad týmto by som sa ešte dokázala povzniesť (veď som predsa tolerantná;-)), ale najviac mi prekážala monotónnosť pri opisoch, ktorá spôsobovala, že ma kniha nudila. Chýbal mi tam nejaký náboj, ktorý by ma nutil dychtivo sa dozvedieť ako skončilo to, či ono huncútstvo alebo zážitok.
Neviem, čo spôsobilo tieto moje dojmy, azda som nebola príliš vnímaná, ale takto to bezprostredne po urputnom dopočúvaní cítim. Najhoršie je, že knihe nedám ani druhú šancu napraviť si u mňa reputáciu. Jednoducho raz stačilo.
„Země má tajemnou moc přivlastnit si člověka.“
(V. Cílek – Krajiny vnitřní a vnější)
Provence je krajinou, o které většina z nás ví, že voní levandulí.
Marcela Pagnola si krajina modrých polí přivlastnila, stala se jeho důvěrně známou krajinou vnitřní a jeho trvalou inspirací … „pohádkovou říší, kde voní (nejenom levandule, ale taky)… tymián“ (mimochodem, jeho vůni mám moc ráda a v kuchyni je jedinečný).
Pro malého osmiletého (ale i dospívajícího) Marcela, který vypráví příběh svého dětství, to každopádně byla krajina, kde pocítil, že se venkovský dům, za jehož plotem se rozprostírá kopcovitý terén, stal místem, kde se „rodí láska, která měla trvat celý život“ … je to totiž krajina zalitá sluncem, kde voní snad každý keř, nejen levandule a tymián, ale taky rozmarýn, jalovec, šalvěj, a taky ty rozlehlé borové lesy, vonící silně pryskyřicí.
V „mihotavém slunci, roztančeném vzduchu horkých letních dnů“ Marcel zažívá klukovská dobrodružství, z jeho vyprávění čiší čisté nadšení, ale taky, přestože je vše popisováno dětskýma očima, úcta a respekt ke krajině. Viděno očima osmiletého kluka je to totiž krajina kouzelně divoká, ve které se Marcel učí znát každý kámen, každou rostlinu i každé zvíře, které se mihne mezi tymiánovými keři, nebo prolétne nad hlavou na azurově modrém nebi. Marcel vše dychtivě pozoruje … „zdvihl jsem hlavu a spatřil kondora, vlétl z nadhlavníku a vznešeně kroužil vzduchem“ … učí se, poznává … každičkou změnu okolí, nálady počasí … „nad Garlatonem se náhle křižovaly blesky a hromy z obou stran si vzájemnou ozvěnou břitce odpovídaly … poryv větru ženoucího před sebou kapky deště rozechvěl borový les.“
Jeho vyprávění je ve svém popisu poeticky velkolepé, ale taky nesmírně intimní, ve svém svědectví o životě na francouzském venkově na poč. 20. století – o životě takovém, jaký skutečně byl … „borovice zpívají“ a krajina k Marcelovi promlouvá …
… v provensálských kopcích, v kraji žízně, se jí lidé musí naučit naslouchat … „a žít s tím, co jim příroda poskytuje“. To proto se museli zdejší lidé naučit hledat studánky, starat se o ně, živit se vypěstovanou zeleninou, mlékem a masem svých koz … a ulovenou zvěří … „člověk prostě musí nějak zajistit svou existenci“ … což pro vesničany mj. znamenalo … sběr a lov! … živit se tím, co příroda poskytuje.
Pro lidi z města, tedy i Pagnolovi, to ovšem bylo něco jiného … pro otce Josefa a strýce Julese to byla „lovecká sláva“, která je hnala za svítání prohledávat místní planiny a houštiny … a střílet po všem, co se namane. A přesto byla i z jejich počínání cítit úcta k přírodě.
Zaujal mě hlavně zcela prostý, řekněme pragmatický, přístup k pytláctví (činnosti staré tisíciletí, odjakživa nelegální a povětšinou nutné) … s místními se to má totiž tak, oni považují okolní krajinu za svou … mají právo si z ní brát! … „kopce patří zdejším … my nejsme žádní pytláci“ … tady totiž funguje zvykové právo! – výsada místních, nepsaný zákon vesnice … to lidé z měst se svými loveckými lístky pytlačí! Pro místní je ulovená zvěř obživou – ne trofejí! Pro vesničany je tak krajina především užitečná!
… ale víte co? … pro Marcela byla hlavně krásná! … „nekonečně rozsáhlý kraj … černé borové lesy oddělené údolíčky … a odevšad, jako z moře hudby stoupalo kovové chřestění cikád“ …
A já si to vyprávění – o krajině – moc užila, a nejenom to, bavilo mě to úplně všechno!
Vlastně celá Pagnolovic rodina mi byla dost sympatická … vzdělaný, někdy přísný, ale především nesmírně liberální a milující tatínek Josef, který byl v Marcelových očích skoro „nadčlověkem“, kterého moc obdivoval, … milující, starostlivá a krásná maminka, která s nesmírnou trpělivostí pečovala o svou rodinu, … zaujalo mě láskyplné sourozenecké pouto mezi Marcelem, jeho mladším bratrem Paulem a maličkou sestřičkou, … a bavili mě i výstřední, ale i dobrosrdečný strýc Jules a jeho krásná a hodná teta Róza … s jejich pěknými rodinnými vztahy, s jejich přátelským ani trochu povýšeneckým přístupem k prostým vesničanům, který si vysloužil dobré přijetí celé rodiny.
A taky mě to dojalo, úplně všechno!
Ale nejvíc asi to klukovsky přímé a čisté přátelství Marcela (městského a velmi chytrého kluka) a místního (nepříliš často a s nevalným úspěchem místní školu navštěvujícího) prostého a přímočarého Liliho … bylo to „hustý“, jak by možná řekli dnešní kluci, tenkrát … si prostě po vzoru dospělých chlapsky podali ruce a řekli si, „pane, to jsme byli pašáci“ … a vite co, fakticky byli! … neohrožení, stateční pašáci :-).
PS: při čtení jsem si několikrát vzpomněla na páně Svěrákovo Po strništi bos a další jeho povídky z dětství … český venkov se od toho francouzského, co se týče klukovských dobrodružství, zas tak moc nelišil :-) … každopádně, to bylo dětství, tak jiné než bylo to mé, a tak diametrálně odlišné od toho, jaké mají děti dnes … dýchala na mě nostalgie starých časů se vším tím pěkným a poetickým, ale i nazíráno dnešním úhlem pohledu, tak drsně krutým (viz. naturalistické popisy lovu a odchytu divoké zvěře a ptactva), ovšem tak pochopitelným, optikou časů minulých!
Kniha se mi příjemně četla, úplně na mně dýchal francouzský venkov provoněný levandulí a pohodou. Milé čtení pro každého, kdo se rád nechá unést létem, sluncem, Francií a venkovem. Nostalgické čtení s návratem do dětských let, kdy léto bylo opravdu léto, děti si ho užily a nepotřebovaly k tomu berličky dnešní doby tzn. telefony, internet apod.
[audiokniha]
Taky jsem absolutně netušila do čeho jdu. Vznášel se mi v paměti jen lákavý název snad ze středoškolské výuky?
Stejně jako Evina.Cetba jsem se dost brzy potkala s výraznými rozpaky ze stylu vyprávění.
Dětská naivita a s ní spojený humor ano, rodinná prázdninová pohoda s oběma rodiči a širší rodinou velice dobrá. Vůně všeliké přímořské a navrch síla levandule? Tymián? Proč ne.
Cikády, kvíčaly neřkuli orebice? Tam už nastává první potíž.
Po úvodních pár rýpnutí do katolické církve v duchu Volnosti Rovnosti a Bratrství jsem se domnívala, že to bude postoj k církvi, co naši společnou cestu s malým, rozverným, ale i přemýšlivým Marcelem rozdělí.
A vlastně jsem byla dost překvapená, že humorné invektivy ve stylu té, co použila v komentáři Rihatama, mi většinou nepřišly až tolik za hranou. Odpovídají dost věrně francouzskému duchu doby. Spíš mi napadlo, zda mnohými kritizovaný přístup ke zvířatům může s tímto duchem společnosti souviset? Nevím.
Už jsem si zvykla, že se zdejším všeobjímajícím nadšením nebývám vždy kompatibilní
V tomto případě to byla úplně nejvíc jakási vleklá nuda, co zapříčinila razantní vyškubnutí sluchátek a nízké hodnocení.
Top komentář ludek.n!!
2/3
Jsem Marcel Pagnol. Moc mě těší, monsieur Pagnol...
Když jsem se ponořila do vůně tymiánu a levandulí v provensálských kopcích, o spisovateli Pagnolovi jsem nevěděla zhola nic. Mezi námi, podrobnosti toho druhu, které Pagnol ve své vzpomínkové knize uvádí, si dle mého nemohl po 60 letech pamatovat, ani kdyby měl mozek Einsteina. Soudím dle sebe, protože já si pamatuji maximálně highlighty svého dospívání a pocity, ale ne detaily, vzory, zvuky, sekvence, poznámky, reakce... Pakliže si nepsal deník, skoro bych se přikláněla ke kvázi fikci.
Když ale přestanu analyzovat, uvědomím si, že Pagnol je dokonale přesvědčivý svým zpětným, naivně dětským pohledem a melancholickými vzpomínkami na běh událostí v jeho rodném kraji s nádhernou přírodou. Tak či onak, dětství a dospívání Marcela, jeho krásné maminky, spravedlivého a vzdělaného otce Josefa, bratříčka Paula, tety Rózy, kamarádů Liliho a dalších v oblasti Provence, je životní příběh, který plyne jako voda, někdy hladce, jindy přechází v peřeje a kaskády, aby se zase vrátil do klidného toku. Provází jej okouzlující bzukot cikád a oživují kvíčaly, žluvy či vzácné orebice. Nádherná je i mluva počátku minulého století a dnes tak vzácná úcta a respekt k sobě navzájem, aniž by se nutně omezoval temperament mládí. Bylo to jako ponořit se do hlubin času, protože něco podobného člověk dnes zažít ani prožít už nemůže. Poslední část, jestli kvůli svému zakončení či absenci poetiky dětství, je o něco méně poutavá, snad i proto že příběh postrádá vyvrcholení.
"[Katolická církev] ... je nejmocnější propagační organizace, jakou kdy svět viděl. Neboť má agenturu v každé vesnici, zdarma zabírající nejpěknější budovu opatřenou na špičaté střeše zvukovými poutači, aby vyvolávala spotřebitele metafyziky toužící po nestandardnosti."
Oh la la, tak to bylo něco pro mě. Provence miluju a díky této knize se ihned ocitnete uprostřed parného provencalského léta. Laskavé, milé čtení, které pohladí po duši stejně jako provencalské rosé nebo tarte au citron :-)
Tak to jsem četla poprvé asi před sto lety a mám za to, že to bylo i zfilmované, protože některé scény si pamatuji. Takový závan starých časů, kdy na letní byt šla rodina víceméně pěšky, půl roku před tím vyráběl táta s klukem nábytek a prázdniny byly velké dobrodružství. Jako když čtu zase po všech těch letech Ransomovky.
Těšila jsem se na pohodu a harmonickou krásu francouzského venkova, na prázdninové slunce, vzpomínky na dětství prostoupené vůní levandule a tymiánu v Provence. Snad by to byla dobrá knížka o rodinných vztazích, přátelství a fajn prázdninách. Ale bylo to poetické? Vůbec se mi nelíbily docela časté naturalistické, surové scény, je tam popisováno mnoho "bezvadných" loveckých výprav a z té brutality, cynismu a bezcitnosti mi bylo zle, vzbuzovalo to ve mně odpor, navíc mi to v takové šíři ani nezajímalo. Musela jsem přeskakovat. Neřekla bych, že to bylo krásné počtení, za mě bohužel ne, autor s absencí empatie k mučeným zvířatům si moje sympatie nezískal. Posloucháno jako audio (a nedoposloucháno).
Tuhle knihu jsem bral do rukou s určitým předsudkem plytké a podbízivé knihy. Ale když jsem se do ní začetl a uvědomil si dobu jejího vzniku, pokorně jsem se v duchu Pagnolovi omluvil.
Nezapírám, že je to tím, že jsem chlap v letech, který trávil dětství na venkově a léta dospívání na gymnáziu. Při četbě mne tedy neustále v malých dávkách zaplavovala jistá nostalgie, což knihu činilo mému srdci blízkou. Vybavily se mi potulky s kamarádem v podhůří Jeseníků a věčné lovy kdečeho (byť naše „oběti“ končily většinou zase živé a zdravé na svobodě – u nás prostě kosy a pěnkavy nejíme, tím spíš žáby a hlemýždě).
Pagnol to napsal stylem, jenž lze srovnat s dopolednem stráveným pod olivovníkem kdesi v Provence. Je to vláčné, nekonfliktní a při čtení vás vyruší snad jen „bzučení mouchy“. Přestože se nevyhnul ani nepříjemným vzpomínkám, nedal se jimi strhnout a vždy je hned překryl těmi hezkými. Koneckonců, jak to v životě bývá a má být.
Lítostivé povahy nepotěší popisy loveckých výprav, ale byly to prostě jiné časy.
Nejsem si jist, zda tu knihu ještě někdy stačím přečíst, ale vzpomínky na ni budou příjemné.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Živá voda |
| 1975 | Jak voní tymián |
| 1992 | Tatínkova sláva |
| 1999 |  Dívenka s tmavýma očima |
| 2002 | Boží tajemství |
Tohle je úplně jiný čtení, než současný český román, ve kterých teď jedu. Je fajn se trochu zklidnit a změnit téma. Takhle nějak si představuju tu "velkou klasickou literaturu.." Připomíná mi to francouzské filmy z mládí. Je v tom nostalgie a staré časy.