Jak vrabec na šlahounu svlačce
Anna Gažiová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/506105/bmid_jak-vrabec-na-slahounu-svlacce-ODr-506105.jpg
4
11
11
Debutová sbírka českobudějovické rodačky Anny Gažiové (1999), která na sebe stihla upozornit už v roce 2017, kdy ve své kategorii vyhrála děčínskou Literární cenu Vladimíra Vokolka a jedna z jejích básní byla následně zařazena i do prestižní ročenky Nejlepší české básně 2018. O rok později získala čestné uznání v soutěži Ortenova Kutná Hora pro autorky a autory do 22 let. Její křehké básně nás vedou do živého a dýchajícího světa, kde hledají "betlémské světlo/mezi kbelíky" a nacházejí okouzlení v okamžicích, které díky jejímu básnickému zraku a jazyku nikdy nemohou zevšednět.... celý text
Přidat komentář
Presne na pomedzí troch a štyroch hviezdičiek. Dojem z toho mám však celkom pozitívny, takže zaokrúhľujem nahor.
Není to špatná sbírka, coby celistvé autorské gesto je mi určitým způsobem blízká, ale má bohužel několik slabin:
1) Myslím, že autorka mohla s jejím vydáním klidně ještě pár let počkat, respektive nemusela do ní začleňovat básně z doby, kdy jí bylo sedmnáct osmnáct roků. Je to na nich znát, a jelikož Gažiová není zrovna Rimbaud, je to tvorba juvenilní. Ta má jistě smysl pro básnířku samotnou, pro její blízké, možná pro internauty sledující on-line básnění nebo důkladné čtenáře literárních periodik, ale pro „svět“ leda někdy v budoucnu jakožto dokument životní fáze a doby v rámci sebraných spisů. Týká se to značné části sbírky, nejen nejranějšího oddílu Jih (tam je toho asi o fous víc, ale zároveň obsahuje i texty z mého pohledu nejzajímavější). A nejde zpravidla o celé básně, ale třebas jen o dva tři verše či obrazy, které to svou „trapností“ pokazí. Těžko říct, co ji motivovalo k jejich knižnímu zveřejnění – snad ocenění v různých soutěžích, která posbírala během gymnaziálních let, snad jakési vnitřní puzení pojmout sbírku i tak trochu jako osobní kroniku, nevím... Každopádně by mi tam řada básní ani tak nechyběla.
2) Autorčino okouzlené vidění, libování si v motivech, detailech a dojmech téměř až stereotypně poetických, se podle mě často dostává na hranici kýče. To, co bylo dobré a krásné řekněme u Tomana, Hrubína či Skácela, prostě neobstojí roku 2023, po celé té zkušenosti, která je mezitím. A tím nechci tvrdit, že by se nemohl zrodit dobrý básník mimo tradici, neznalý a nesečtělý, ale jestliže se do té tradice nějak vřazujeme (a opět: nechci tvrdit, že reálným základním východiskem Gažiové poetiky je zrovna linie reprezentovaná výše jmenovanými, jakkoli k Hrubínovi se v medailonku výslovně hlásí), musíme s ní pracovat nějak tvořivě. A do třetice: nechci tvrdit, že Gažiová je v tomto ohledu epigonkou, jen už jsou ty všecky lyrické obrazy – obávám se – poněkud vyčpělé a bezobsažné. Zároveň až na výjimky postrádají méličnost a bravuru, kterou v ně třeba takový Hrubín dokázal vtělit. Bezpochyby to souvisí s tím, co jsem psal v bodě 1 – tj. s určitou nezralostí té tvorby.
3) I z hlediska emotivity (a nehovořím teď o reálných autorčiných emocích, jež mohly být pohnutkami ke vzniku té či oné básně) a reflexivity je to podobné: nic převratného ani hlubokého. Opět povětšinou jen poetické náznaky, tak nějak, jak si to běžný, literaturou příliš nepolíbený člověk představuje, že by to asi v poezii mělo být. Není tam ani drásavost a šok, ani zpytavá analytičnost, ani rafinovanost výrazu (těch pár novotvarů neurazí, ale občas budí spíše rozpaky), ani strhující zpěvnost.
Je to zkrátka celé v podstatě konzervativní a konvenční. Vysloveně špatné to není, o tom žádná, své čtenáře, které toto pojetí poezie v zásadě uspokojí, si to najde, koneckonců určitý ohlas to už vyvolalo (jinak bych si této téměř nesehnatelné knížečky neměl jak všimnout) – a to je dobře. O autorčině nadání nepochybuji, když si k tomu dopočítám i její osobnost (z toho, co ze sbírky a medailonku prosakuje mimoliterárního), je to jako celek počin vlastně dost sympatický, nicméně jak jsem psal – klidně bych na jejím místě s vydáním knížky ještě pár let posečkal. A na závěr ukázka:
Mařský vrch
prošli jsme vrátky z jívových větví
na rozhled pole pořád ležel sníh
na dohled cesty třísky bříz
třináctero křížů bez ramen
všechny barvy moře balvanů
(krajina se o křik lámala)
když jsme potom vyšli ze hřbitova
kolem prosmýkala se svatá Máří
nesla narcisky a osení
Rozhlasová recenze.
https://www.mujrozhlas.cz/zive/vltava
Čas: 15:42
Pět minut muselo stačit na poetické uchopení silného motivu domova z perspektivy rozechvělého, netrpělivého a neposedného vrabce.
Děkuju autorce, Anna Gažiová, že mě názvem sbírky pobídla k dobrodružné interpretační cestě, která mě opravdu bavila!
Těším se na její další básnické pokračování. Chtěla bych možná v té věčně neuchopitelné krajině sem tam někoho potkat.
Recenzentka: Dagmar Plamperová
Ve sbírce se to hemží záchvěvy, problesknutími, výjevy, ustrnutími - doopravdy síla okamžiku, která nenadále přichází a působí ve vší intenzitě, že náhle se i odnášení odpadu či zátiší kbelíků jeví zázračně. Dlouho jsme neměl tendenci si při čtení básnické sbírky číst jednotlivé kusy nahlas, chvílemi připomínají jakési zasekané zaříkávání, jindy kvůli množství sykavek evokují štěbetání, vrkočení a cvrlikání.
Sbírka je uspořádána chronologicky, což by mohlo vyvolávat dojem kompoziční ledabylosti, ale podle mě je důležitý i druhý údaj pod názvem sbírky - místo. První, jihočeský oddíl vytváří zvláštní napětí, kdy se na jednu stranu v básních cituje Kant a hoví si v nich různé odkazy, na druhou stranu jsme na místě, kde "obloha má přece rám - / větve ořešáku". Onen domovský, zabydlený charakter způsobují i cesty, spíš cestičky; výšlapy, cesta na dvůr, průchody, proletění.
Větší cesta se koná až se změnou poledníku a s nástupem druhého oddílu situovaného do anglického Glasgow. Zde se naplno ukazuje důležitost motivu ptáků - už v předchozím oddílu nabývali podoby jakýchsi spirituálních souputníků ("jiřiny stojí zpříma / žlutá oranžová fialová / strážkyně citadely rána"; "prázdnem co zbývá po třešních / hrdličky věří"), nyní se stávají dokonce spojovníkem mezi jihočeským domovem a anglickými pobřežími ("jak na ostrovech tak na kontinentu // všude je stejné cvrlikání v křoví / váhání strak nad zárubněmi dveří").
V posledním oddíle, kde se podlažím stává Praha, se stupňuje prostupování doteků těla a krajiny, vyjevuje se, jak je přibližování a obracení se spjaté s prostorovým i lidským zároveň. Stoupá taky množství novotvarů (již předtím "střemzobák", "konvaliční") povětšinou hromadného rázu, jako by nestačily slova pro jednotliviny, ale bylo by nutné dané substance rozplynout, dát jim přesnější formu - a vskutku, třeba "bezhraboší" - to přece není jen absence výskytu, ale celá doba.
Půl
bratr se snaží chytit slunce
co plazí se mu k nohám po dlaždičkách
léto se houpe
sem a tam
jak vrabec na šlahounu svlačce
a já (v rukou dva černé pytle vedra)
se tříštím přes sklo
do barevného spektra
harampádí července letí
mezi perličkami plotu
do dvora
přilétá srpen sedřený
a křídly stírá rez
z ok plotu
(s. 17)
Jak vrabec na šlahounu svlačce
čtenář VM níže mi vysypal všechna esa z rukávu, takže stručně: je jasné, že Gažiová má ráda jednak kytičky a ptáčky, jednak tvorbu velkých českých básníků - a bohužel jejich odkaz ještě nedokáže rozvinout, jen je napodobuje...
oceňuju rozsáhlou slovní zásobu, kterou jí může závidět mnohý starší a zkušenější spisovatel, i schopnost poeticky pojmenovat svět (to je ten šuplík zvaný "reflexivní poezie"), ale opravdu na počátku jednadvacátého století řeší mladá, vzdělaná, ambiciózní žena témata jako předjaří, morseovka, třešně a jeřabiny nebo mráčky?