Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky
Elena Pecenová
Telefonem, kapsou, otevíráme bránu do prostoru, který není dimenzovaný na jeden lidský život. Dominantním tématem knihy je zprostředkovatelnost, neustálé kopie kopií a utopený subjekt, který ztrácí běžné lidské vlastnosti a schopnosti. Naše já se cyklí, hroutí se do sebe, je bodem, kolem kterého se vše mění, vzniká a opět zase zaniká — jsme již dávno mrtví, nebo jen sledujeme kurýra, který nám dováží zásilku tak dlouho, že zapomeneme, kým se to vlastně díváme? S každou novou informací, otevřeným oknem, zprávou, videem nebo přečteným titulkem zpřístupňujeme další nové vrstvy našeho světa — máme pocit, že žijeme již celé věky a s každým počtem opakování se věci a stavy jeví jako dávno prožité a důvěrně známé. Básnický debut umělkyně Eleny Pecenové se snaží zprostředkovat prožitek čtení v rozšířeném poli pomocí obrazového doprovodu, svébytného aspektu knihy, který zdůrazňuje vizuální přístup jako jazyk dnešní doby. Jako bychom očima fotografovali stále ty stejné snímky a již neměli možnost fotoaparát ze svého pohledu odložit.... celý text
Přidat komentář
Tohle je sympatické, celkově, už art design téhle publikace je od prvního momentu jinde. Zpočátku až buněčná poezie těla mi tím popisem připomněla jinou sbírku, co jsem četl loni. Bál jsem se jen, že to bude typická generační masturbace, ale získalo si to moje sympatie, it is what it is, i když zpočátku to až hraničilo s tím, co ještě přijmu, tentokrát ale fakt, že můj mozek fungoval hůře hrálo ve prospěch textu... stejně jako porušené, nezobrazené jpg soubory, ten nádech toho umělého dneška, vnitřně i vnějškem. Jako kdyby člověk prorůstal skrze neskutečně obskurní fyzické projevy (lásky?), až k jejím skutečným aktům, vyznáním (a pořád spíše popisům, haha)... generace stalkerů, generace těch, co pozorují. A že už se mi to během mé cesty párkrát objevilo a možná, že bych jindy byl krutější (ale dnes mám špatnej den, takže jsem chtěl spíše vypnout, ztlumit to dolů), vždycky jsem se tomuhle sešitku vyhnul, nakonec jsem to jaksi vzdal, že už jsem na to zase a znovu narazil a přihodil to k hrstce dalších kratších textů, co se dají zfouknout rychle (a tohle definitivně je ten případ), někdy dám znovu. Puff puff...
Už název mi implikoval dva rysy, které se posléze skutečnosti rozvinuly: zaprvé fakt, že digitální zkušenost proměnila naše (i "mimodigitální") vnímání světa, zadruhé jistou cykličnost - opakování pohledu, který se snaží ve vlně podnětů zorientovat.
Pozici mluvčí v prvním oddíle si představuju tak, že se jedná o tasemnici, která obratně prolézá orgány. Tento vnitrotělní pohled umožňuje pomocí odměřeně deskriptivního jazyka ohmatávat tělesnost velmi specifickým způsob. Smyslové jevy nabývají hmotný charakter ("pátrám po místě / ve kterém je zavřený sluch", "ale tvůj tep jsem viděla jinde"), ale zároveň zde dochází k rozmazávání hranic identity - tělo se jeví jako fluidní a rozkouskované. Vlastně mi básně z tohoto oddílu samy o sobě nepřipadají bůhvíjak fantastické, ale z hlediska vývoje sbírky je podle mě jeho zařazení zcela na místě - už tady je zpochybňována pevná pozice jedince, a to ještě nezavítal do digitálních zákoutí.
I druhý oddíl vychází ze zvláštní perspektivy - "když se vracím na začátek / nacházím svou matku jako dítě / dlouho mluvím jejím jazykem", píše se v úvodní poznámce pod čarou. Právě tento pseudoparatext doprávazející každou báseň mnohdy "hlavní" útvar přebíjí. Dochází zde k jakémusi rozdvojení "těhotného" těla - odlišný charakter každé části vede k různým rozporům a posunům: "vyslovení obrovského zavalitého těla / které se najednou pohne / tebou".
Třetí oddíl s bezvadným názvem "Poslední lovesong z muzikálu náhod" se již zanořuje do digitálních sfér. "v každém záhybu mého obličeje / se napojuje obličej někoho jiného", píše Pecenová v první básni a je jasné, že identita zde bude nabývat méně a méně samozřejmé podoby. Jasně, ražení těchto básní je veskrze milostné, ale občas není tak docela jasné, jestli spíš nepromlouvá nějaký algoritmus než osoba: "chci vidět to překvapení / až zjistíš, že vidím / jak nohama svíráš / kus kabelu od nabíječky". Nikdy se zde ale nepadá k doslovnému moralizovaní - nepřipadá mi ani, že by docházelo k výraznému odcizení, tužbu po blízkosti lze z básní určitě vyčíst, jen možná dochází k přiznání, že intimita po vstupu do digitálního prostředí dostává zcela novou podobu, širší a trochu víc při ruce. Dále se zde pracuje s vědomím, že stejně jako např. rodné místo či historická památka obsahuje digitální prostor vrstvy minulých dějů: "žiju pouze historií / i pole, která nejsou aktivní / jsou stále součástí obsahu". Napětí a nejasnou hranici mezi prostorovou dimenzí digitálního a nedigitálního ("v mém světě za mnou běžíš obráceně / i když nevíš, jak vypadám") trochu oslabují básně, které jmenují názvy určitých sítí a platforem. Zároveň tyto texty, čerpající z konkrétnější skutečnosti, umožňují nahlédnout naše počínání v názorné podobě a odkrýt jeho naivní poťouchlost (vlastně bych se nebál tyhle texty označit za docela humorné). Třeba když se o koupi bot z facebookových reklam poháněných algoritmem hovoří jako o "osudu" či zadřené vzpomínce, nebo když se na základě všedního proplouvání pornhubem rekonstruuje lidská identita. Spíš než o depersonalizaci zde možná kráčí o neustálou zprostředkovanost, nemožnost dopátrat se čehokoliv původního: "někdo ji do mě zanese, uloží / a následně přeloží / do jazyka / který neznám".
Následný "pošťácký" oddíl čtenáře zavádí do zacykleného světa, kde z něčeho plyne to samé, kde člověk trackuje pohyb jednoho a zároveň se stává sledovaným objektem pro jiného. A zase rozpory: mezi mírou pohybu "v" a "mimo" ("tikám v palci / měním adresu doručení") či mezi časovou rovinou ("chci zůstat, jaká budu"). Nápaditě se zde pracuje (jako ostatně v každém oddílu) s vizuální stránkou - básni je přikládán i vizuální ráz, když se v knize rozkládají i kusy, které se zkrátka nenačetly.
Poslední oddíl je zaručeně pinákl sbírky - jen tři básně, ale každá má říz (akorát jsem řádně zmatený z motivu auta, který má pro sbírku zřejmě poměrně určující roli, ale spíš u něj tápu). Člověk se zde uvnitř konverzačních aktů rozmazává do tvarů digitálních mechanismů a pohybů ("vrníš se mi v kapse"), graduje nesoulad mezi úkony ("scrolluješ směrem dolů / tedy nahoru") a intimita nemá pouze přítomnou povahu, ale důraz je kladen i na její absorbovanost v minulých jednáních.
Když jsem tu sbírku viděl poprvé, měl jsem z ní až jakýsi mimogalaktický pocit (a byl to pitomý pocit) - ta nezvyklá fialová, svérázná grafika, ořízka - jako by se v ní mělo odehrává něco zcela nekonvenčního a neznámého. Ale ne, nekonvenční je jen předkládaná perspektiva. Obsah je až moc dobře známý. Vlastně civilní lyrika, rozehrána do té nejvyšší možné míry.
0
z preferencí tvého premium na pornhubu
vygeneruji stvoření tak děsivé
že při pohledu na něj
budeš chtít umřít
rozeber ho a společně
ho sestrojíme znovu
vím, že jsi nesmělý
když váháš kliknout
na profil ženy, která se ti líbí
(s. 74)
Autorovy další knížky
2022 | Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky |
2023 | Na cestu zpět si zapínám skryté titulky |
líbí se mi propojení textu s grafickým rozvržením (obrazový doprovod, indexy s poznámkami pod čarou, názvy pc souborů, variace) a vůbec moderní pojetí poezie každodennosti tematicky (netělesnost, přírodní vědy, digitální svět) i technicky (symbol pro formát, který nelze zobrazit, evokuje nedořečenost, fragment atd.)