Jako chlapce by mě zastřelili...
Jaroslava Skleničková
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/142295/bmid_jako-chlapce-by-me-zastrelili.jpg
5
69
69
Jaroslava Skleničková (*1926, Lidice) je nejstarší pamětnicí vyhlazení Lidic. Odtud byla spolu s matkou a starší sestrou deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Kniha zachycuje životní příběh jedné z lidických rodaček, do jejichž osudu nanejvýš krutým způsobem zasáhly dějiny v podobě vyhlazení Lidic. Nacisté provedli tento čin jako barbarský akt pomsty na zcela nevinné a v podstatě nahodile vybrané skupině obyvatel. Zároveň si předem stanovili přesná byrokratická pravidla, podle kterých naložili se všemi lidmi úředně přihlášenými k trvalému pobytu v Lidicích a která určila, kdo bude zastřelen, kdo vystaven „zvláštnímu zacházení“, kdo poněmčen, anebo „jen“ odvezen do koncentračních táborů. Paní Skleničkové bylo v červnu 1942 šestnáct let, a aniž by to tušila, měla dvojí „štěstí“: pokud by se narodila jako chlapec, nacisté by ji zavraždili s ostatními lidickými muži, a pokud by přišla na svět o necelé tři měsíce později, nebyla by podle nacistické mašinerie ženou, nýbrž dítětem a v tom případě by ji čekala jen malá naděje, že přežije nacistické „zvláštní zacházení“. Jaroslava Skleničková podává v knize svědectví o lidické tragédii, respektive o tom, jak se spolu s ostatními lidickými ženami ocitla v roce 1942 doslova zničehonic v koncentračním táboře Ravensbrück, aniž by některá z nich tušila proč, či jen měla představu o tom, co je čeká a co se stalo s jejich dětmi, manžely a otci. Své vzpomínky se rozhodla zveřejnit i proto, aby dějiny nemohly být zapomenuty, nebo přímo překrouceny.... celý text
Přidat komentář
Knížka je moc pěkně napsaná. Nejsou popisovány žádné drasťárny, jak sama autorka říká: ,,Vyprávějte to dítěti, když to ani dospělý nemůže pochopit, pokud to nezažil.'' Je zde popsané šťastné dětství a mládí do věku 16 let, pak byly s maminkou a sestrou odvezeny do tábora Ravensbrücku a o osudu Lidic se dozvěděly až po válce. Paní Jařa má šťastnou povahu a i když to nebylo jednoduché ani po válce, tak si vždy dokázala poradit. Knížka je tenká a je to čtení na pár hodin, ale obsáhne celý život jedné lidické rodiny. Doporučuji na internetu vyhledat i rozhovory s autorkou.
Opravdu velmi obohacující kniha o životě jedné z lidických žen. Velmi oceňuji to, že je v knize popisován život před trágedií, pobyt v koncentračním táboře, ale i život poté. I když jsem už četla hodně knih s tématem holocaustu, tak takhle byla rozhodně něčím novým přínosná. Kniha je velmi dobře srozumitelná, a i když se mi to u tohoto tématu blbě píše, tak dokonce čtivá. Všem ji vřele doporučuji! :)
V kontextu délky lidského života jsou válečné události epizodou. S jejich důsledky se musel každý sám vypořádat. Vyprávění paní Skleničkové zahrnuje i její zkušenosti z následujících desítek let. Díky tomuto přesahu je poučné, inspirativní a přinášející naději pro každého, kdo zažívá nějaké kritické období.
Pohled na strašnou událost -vypálení LIDIC,očima holčičky,která přežila .
Autobiografie na jeden večer, napsaná jednoduchým a srozumitelným jazykem. Zakoupil jsem přímo v Památníku Lidice, zážitek z knihy byl pak dvojnásobný. Vlastně zde není co hodnotit, tento příběh se skutečně odehrál, jsou to fakta ve vzpomínkách autorky. Smutné, nicméně nutno číst a hlavně pamatovat!!!
Kniha je rozdělena na 3 části. V první autorka dojemně líčí dětství. Moc se mi líbila věta, kterou řekl její dědeček jejímu tatínkovi, když se mu narodila 2. dcera: "Nic si z toho nedělejte, že je to zase dcera. Mě taky dost mrzelo, že mám jen dcery. Pak přišla 1.světová válka a já byl moc rád, že mám právě děvčata." Druhý oddíl se věnuje vypálení vesnice a pobytu v Ravensbrücku, ale líbí se mi, že tu nejsou popisovány ty největší hrůzy, autorka naopak poukazuje na solidaritu a ochotu vzájemně si pomoci. Třetí část je pak o návratu domů. Reakce a závist některých lidí je opravdu nepochopitelná!
Další z příběhů z hrůzné doby války, tentokrát vyprávěné nejmladší lidickou ženou paní Skleničkovou. Vzpomínky na dětství, dobu strávenou v koncentračním táboře a život po válce. Čtivé, smutné, dojemné... Podívám i po pokračování, které bylo napsáno.
Škoda, že se ve vzpomínkách paní Skleničková nezmiňuje o tragédii, která vypálení Lidic předcházela - něco o tom Saidlovi. Sice jako šestnáctiletou ji dost možná nemohly zajímat zálety jednoho z vesničanů a následný mord, ale určitě se o tom doma šuškalo. Proč Němci zrovna tuto vesnici vypálili, se asi dozvěděla po revoluci - viz milostný dopis toho ženáče mladé dívčině. Také vůbec nepopisuje vystavění nových Lidic, jenom že pak bydleli částečně v Lidicích a v Praze.
Příběh rodiny Suchánků mě zaujal již v knize E. Stehlíka „Lidice - Příběh české vsi“.
Kromě působivého popisu života v koncentračním táboře (kde se v těch lidech brala taková odvaha a vůle k životu?), i docela vtipné vyprávění o idylickém dětství za první republiky a s láskou i humorem vykreslený portrét milovaného tatínka.
Dojemná kniha, která se četla jedním dechem. Nejvíc se mě dotkly příhody po návratu z lágru, jak hnusně se někteří lidé dokázali chovat.
Pro všechny kdo se zajímají o osudy lidí v průběhu II. světové války knihu vřele doporučuju. Nejde jen o popis lidické tragédie, ale především o nádherné vyprávění doby před válkou, která byla pro autorku téměř idylická, a také o dobu povaléčnou (jak těžké bylo zjistit po 3 letech, že se není kam ani ke komu vrátit).
Velice silné čtení. Nejen o hrůzách války a Lidic, ale s vyrovnáním se s návratem do normálního života...
Kniha o ŽIVOTĚ. Stručné, názorné, hrůzně (ne)skutečné, neuvěřitelně silné... Rozpláče i pobaví. Povinná četba pro školáky, popírače holocaustu, lidi rozmarné i znuděné, a pro ten zbytek taky!
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) ženy Lidice osudy lidí
Autorovy další knížky
| 2010 |  Jako chlapce by mě zastřelili... |
| 2016 | Vzpomínky mě stále tíží |
Hezky napsaná kniha, která celý osud rodiny vyprávěla tak trochu z nadhledu. Oproti jiným dílům popisujícím dané období se vyhýbá naturalismu a je lehčeji čtivá.