Jako liči
Tereza Navrátila
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/525873/bmid_jako-lici-654b6a2b107a4.jpg
4
31
31
Příběhy, postřehy a fuck-upy ze života míšenky narozené a adoptované v Česku. Jmenuje se Tereza a cítí se jako liči. Na povrchu docela exotická skořápka, uvnitř je ale bílý jako právě nastrouhaný kokos. Narodila se v Česku jako míšenka a vyrostla v bílé rodině. Dlouho netušila, kde se tady, uprostřed Evropy, vlastně vzala, a jednoho dne si řekla, že do toho šlápne. No, spíš do toho skočila rovnýma nohama a zabořila se až po kolena. Kontaktovala biologickou rodinu, nechala si udělat testy DNA a začala psát o svých držkopádech s českým rasismem. Jak se to všechno vyvrbilo?... celý text
Přidat komentář
Moc hezká prvotina a sonda do duše dívky co byla odložena matkou a navíc se v české společnosti musí podotýkat s rasismem. O touze poznat svoje kořeny a nemožností je najít. Popravdě mě dost inspirovala ke genetickým testům. Aneb všichni se tváříme jako slovani, ale je náš opravdový mix? Věci s kterými se Tereza setkává jsou těžké, ale otevřenost ohledně života v adopci a popis jak dívka zažívá strach z opuštění můžou složit jako cestu k pochopení, proč i dítě co se v nízkém věku dostalo k rodičům si své trauma nese dál. Držím palce Tereze ať najde odpovědi na své otázky.
Jsou lidi, kteří chtějí napsat knihu. A jsou i lidi, kteří ji napsat potřebují. Z knihy Jako liči vnímám silnou potřebu knihu napsat. Napsat jednou provždy odpovědi na všechny ty otázky, kterým autorka dokola čelí. Podělit se o odpovědi na otázky, které pokládala sama sobě a vítězně je získala. Možná proto, aby na příští dotěrnou otázku nebo poznámku už mohla jen říct - Tady si kup tu knížku a dozvíš se to všechno.
A celkově knihu chápu i jako snahu dát naději těm, kteří řeší podobné životní výzvy, a snahu přenést aspoň špetku porozumění do těch, kteří nikdy takovým výzvám nečelili a asi ani čelit nebudou.
Taky jsem si připadal, jako když čtu cizí deník. Z toho mi bylo mile stydno :).
Knihu jsem si oblíbila. Moc ráda se k ní budu i nadále vracet. Na "životopisné povídky" moc nejsem, ale tahle je napsaná takovou přirozenou formou vyprávění ze života dívky etnického původu. Jak se ocitla v Česku a jak zde vyrůstala, co vše si prožila na cestě do dospělosti, a s čím se i nadále setkává. Je to rychlé čtení, i když obsahuje těžší téma z hlediska rasismu a šikany, tak je místy autorka odlehčila černým humorem a milými ilustracemi. Kniha není pro menší děti spíše pro dospěláky, rodiče adoptovaných dětí a vyspělejší dítka, které si prochází nebo prošly adopčním systémem v ČR. Knihu bych samozřejmě doporučila všem. :)
Na knížku jsem se moc těšil a nezklamala mně. Navíc je krásně udělaná, s krásnými ilustracemi. Je malá, pěkná, složená z krátkých příběhů - jasně vhodná jako vánoční dárek. A je to hrozná legrace a je to psáno takovým svěžím jazykem! Po chvíli čtení vám ale dojde, že to zas tak úplně legrační není, že to není sbírka vtipů, že to "hrozná" tam trošku proniká i v tom horším smyslu slova. A pak jste třeba rádi, že to není tlustá bichle, protože tahle drobná knížka vám stihne zamotat hlavu dost. (Někomu možná tolik ne, jsme lidi různý.) Část příběhů jsem znal předem z FB a proto jsem knihu propagoval už před jejím vydáním. Bylo nás takových hodně a díky tomu Pointa mohla knížku vydat a to je to moc a moc dobře, protože tahle knížka je skutečně mimořádná.
Tento “druh literatury 2x nevyhledávám, ale jsem opravdu moc ráda, že jsem se ke knize dostala.
Tuto knihu beru za takové zamyšlení... jak se chováme k lidem ve svém okolí? Proč každá odchylka od “ideálu si zaslouží být terčem posměchu? Jak se něco takového “odnaučit a jak mohu jako pedagog svým žákům vysvětlit, že takové chování zraňuje?
Nejlepší postavou v knize je Babička - já tu ženskou miluji! A až zjistíte, čím je schopna umývat okna, tak dostanete zástavu (stejně jako já)!
Bylo to svým způsobem těžké čtění, ale knížka za pozornost stojí.
A ilustrace? Víte, že je nemusím, ale tady jsem si jejich přítomnost užívala.
Jako liči
Po precteni teto knizky jsem si uvedomila jak nase vetsinova spolecnost vubec nechape jak se citi lide,kteri jsou jiz od pohledu jini. Samozrejme,ze kazdeho zajima co je za jinakosti toho ktereho cloveka. Ale popisovane situace,kdy se lide chteji s autorkou fotit nebo si na ni dokonce sahnout,jsou pro mne uplne nepochopitelne. Jasne,ze pri osobnejsim setkani kazdeho zajima odkud kdo pochazi,kde se narodil atd...tim si prochazime vsichni v nove skole,v praci atd...ale vzdy zalezi na okolnostech komu se s cim chceme sverit. No nic za mne bych chtela napsat,ze se mi kniha libila,dobre se cetla,necemu jsem se snad priucila a jednu hvezdicku jsem ubrala mozna jen proto,ze uz jsem starsi generace a styl blogeru mi az tak nesedi.