Jako sen

21.02.2025

Takovéto knihy si cením a vyhledávám čím dál víc - autentická svědectví, které mi často o dané době řeknou víc, než historické analýzy. Konec 40. a začátek 50. let, šlechtická sídla přebudovaná na domovy důchodců a dětské domovy, interiérové zařízení zámků rozkradené či naházené na hromadu. Svět viděný dětskýma očima, bez jakéhokoliv vnímání tehdejší společenské a politické reality. Zaujaly mne tři epizody - jak si dívenka na návštěvě u (posléze slavného) Přemysla Pittra hrála s puzzle (vůbec jsem netušila že již v 40. letech puzzle existovalo!), jak děti dennodenně krmené modlitbami, čtením bible a inscenováním biblických příběhů dovedly skákat po mrtvé slepici, aby jí "zplotšily" a vecpaly do mělkého hrobečku, a jak celá ta náboženstvím prosáklá komunita, složená výhradně z věřících jednoho náboženství, pro své dětské i seniorní chovance zajišťovala ty denní modlitby, čtení z bible atd., ale pohladit, obejmout nebo popovídat si s těmi dětmi nikoho ani nenapadlo. Zvláštní byl i postoj matky k malé Elišce, plný chladu a nezájmu - vysvětlení a zdůvodnění je zřejmě v jiných knihách této autorky. Neměla to v dětství opravdu snadné, o to hezčí je, že v dospělosti dovedla o těch letech tak hezky, poeticky a citlivě psát.
Dodatečně si zde musím poznamenat ještě jednu zajímavou epizodu: jak ředitel evangelického dětského domova na vánoce vytáhl krásné hračky (získané zřejmě od zahraničních "západních" sponzorů), nechal děti si s nimi jeden večer hrát a pak jim je zas odebral a zamkl. (Mysím, že nějaká podobná epizoda je i v některém Cimmrmanově díle.)