Jako zabít ptáčka
Harper Lee
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/388979/bmid_jako-zabit-ptacka-Mia-388979.jpg
4
3111
3111
Jako zabít ptáčka série
1. díl >
Maycomb v Alabamě je bezvýznamné ospalé provinční městečko obklopené poli s bavlnou. Ve 30. letech 20. století jsou Spojené státy americké zachváceny hospodářskou krizí, ale ta se obyvatel Maycombu dotýká jen okrajově. O letních prázdninách je největší starostí osmileté Čipery a dvanáctiletého Jema vymýšlení plánu, jak vylákat místního podivína z jeho dobrovolného domácího vězení. Když je ale mladý černoch obviněn ze znásilnění bílé dívky, události naberou dramatický spád. Obhajoby se ujímá otec Čipery a Jema, advokát Atikus Finch. Toho čeká předem marný boj s předsudky, strachem a nenávistí. Román Jako zabít ptáčka ale rozhodně není o rasismu a nespravedlivých soudních procesech. Je to čtivý příběh o dospívání a braní rozumu, o různých formách osobní statečnosti, o přetvářce, morálce a zodpovědnosti. To vše vyprávěno pohledem osmiletého děvčátka. Harper Lee knihu dokončila v roce 1959 a román měl okamžitě obrovský úspěch. Získal Pulitzerovu cenu a dočkal se filmové adaptace s Gregory Peckem v roli obhájce Atika Finche.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , Mladá frontaOriginální název:
To Kill a Mockingbird , 1960
více info...
Přidat komentář
Báječná kniha, taková, na kterou nelze zapomenout. Jak někdo může říct, že se v ní nic nedělo, jenom černoch znásilnil bělošku? Vážně, tohle jsem četla v nějaké recenzi, ani nevím, jestli tady nebo jinde. Rozhodně to podnítilo mou zvědavost. A všechno bylo úplně jinak, dělo se toho moc. A nehorší je, že se děje pořád, není to pryč, jak by si člověk přál.
Kniha, ktorá v sebe skrýva fascinujúci príbeh. Časom by som si chcela prečítať Čiernobiely svet. Autorka napísala príbeh, v ktorom si každý nájde to svoje....
Upřímně řečeno, Černobílý svět nebo Bahnitá pole, které jsou tematicky blízké, mě zaujaly mnohem víc. Chápu, že v roce 1960 to muselo být něco výjimečného, pohled dítěte na sociální otázky je nápaditý. Nějak mě to ale nevtáhlo. Naopak u Bahnitých polí, když jsem se blížila k závěru, se mi dělalo skoro zle. Tady mi chyběl nosný děj, zvrat... Tato kniha u mě emoce nevyvolala.
Četla jsem Černobílý svět, ve kterém se na tuto knihu často odkazují, proto jsem časem sáhla i po Jako zabít ptáčka.
Moc mi vyhovovalo, že je celý příběh vyprávěný malou holčičkou. Všechna ta nechutně těžká témata jsou podána s ohromnou lehkostí. Sama vypravěčka si často neuvědomovala něco, co si čtenář uvědomí okamžitě. Mně se proto z knihy často tajil dech. Je geniální.
S touto knihou jsem bohužel šlápla vedle. Styl psaní mi absolutně nesedl. Děj v knize se táhl a občas mi přišel prostě nekonečný. Čekala jsem na závěr knihy, kde se měly udát zvraty....ovšem nic takového nepřišlo.
Je mi to velmi líto, že musím psát tuto kritiku, neb jsem se na tuto knihu opravdu těšila.
K sociálním tématům, o nichž toho bylo napsáno už kvanta a kvanta (rasismus, holocaust, drogy) přistupuji obvzlášť pečlivě. Přijde mi doost snadné sklouznout k lacinému dojetí už jenom výběrem tématu, proto, že si nikdo nedovolí ztrhat knihu s tak vážným a bohulibým motivem.
Jako zabít ptáčka je ale vtipná, dojemná, poučná, umí být vážná, děsivá i komická a jsem si jistá, že je to jedna z knih, která osloví dítě, puberťáka, studenta VŠ, matku na mateřské, vytíženého podnikatele i důchodce. A je v ní skryto mnohem více, než za co je kniha primárně oceňována.
A mimo to - Čipera je prostě k zulíbání!
Ano.Pokud nemáte již něco načteno, může vám tato kniha přijít nudná.
Já obdivuji záměr autorky, napsat knihu z pohledu dítěte.Ten um podívat se na svět ještě nevinnýma očima dítěte.
Někteří lidé budou stále odsuzováni pro svou odlišnost.Pro svou sexuální orientaci.Jinou barvu kůže.Jiné zvyky.Jiný způsob života.
Máme rádi škatulky.Nálepky.Myslíme si, že život je pak jednodušší.Ale jednodušší jsme pak jen my sami.Je to jako zabít ptáčka.
První polovina knihy je takové milé vyprávění z Jihu. Vážné věci se tu dozvídáme díky dětskému pohledu často jakoby mimochodem. První část je trochu zdlouhavá, popis dětského světa, škola, hry... A pak dojde k události, která dětství hlavní hrdinky patrně ukončí, ač je jí jen necelých devět. Často máte pocit, že tohle nemůžou být 30. léta 20. století, že musíme být ještě tak o 50 let zpátky, přece není možný, aby v civilizované zemi lidi žili s těmihle předsudky, nad kterými nikdo nepozastavuje, s přesně oddělenými místy nejen ve městě, na vesnici, ale i v kostele, u soudu...
Příběh je skvěle propracovaný a čte se velmi dobře. Jelikož jsem knihu poslouchala jako audioknihu, tak se hodně líbilo i zpracování a a vyprávění příběhu.
Pre mňa veľmi dobré čítanie. Veľmi pekný vzťah otca a detí, taký otvorený a netají pred nimi ani vážne záležitosti. Pohľad detí na černochov a hlavne na toho, ktorého ich otec obhajuje za vraždu. V 30tich rokoch 20 storočia boli celkovo čierny ako spodina a slovo černocha, akokoľvek bolo pravdivé, neznamenalo vôbec nič, oproti klamstvu bieleho.....
Po první třetině, kdy mě příběh moc nebral jsem to chtěl zabalit, protože od románu co získal Pulitzera čekám mnohem víc. Poté co začal soud se to zlepšilo, teda ne že bych knihu honem doporučil, ale nakonec jsem to dočetl, a to už samo o sobě je dost dobrý. Celkový dojem je tak na trojku.
ještě to není ani 100 let a přesto, jak kdyby šlo o dobu dávno minulou ... krásný příběh o tom, že všechno má své následky, někdy horší, než by odpovídalo situaci.
Jakmile se člověk prokouše tím méně záživným začátkem, je kniha výborná. Člověka donutí se zamyslet, že je to jen pár desítek let, co lidé v Americe odsuzovali krutost a zvěrstva nastupujícího Hittlera vůči židům. Ve stejné chvíli by ale neměli problém, pokud by se namísto židů jednalo "pouze" o "negry". Kniha za přečtení určitě stojí a dětský pohled byl pro mne vítaným prvkem.
Nevim... Zřejmě jsem ještě k teto knize nedospěla. Zvláštní kombinace Chaloupky strýčka Toma a Malých žen.
Amerika ve 30. letech minulého století očima dítěte. Zpočátku jsem byla dost skeptická. Kniha pro děti, nebo spíše dětský deníček. Auuu, tohle neučtu... Ale Čipera není jen tak ledajaké dítě (jakým asi nebyla ani Harper Lee). A pak mi to došlo. Autorka čtenáři přibližuje skrze příběhy jedné americké bělošské rodiny život na jižním venkově Ameriky na počátku minulého století a činí tak nenásilně, jen tak mimochodem, bez krvelačných a srdceryvných scén. A že se jich tam nabízí celá spousta, z nichž by se daly ždímat emoce po kýblech. Vždyť kdo by o tom měl vědět více, než Američané. Tedy o době černého rasismu a lidské i justiční nespravedlnosti té doby. A přitom je Leeová tímto svým dětsky nevyspěle vyspělým a intuitivně zcela spravedlivým pohledem na události a život na jihu amerického venkova počátkem minulého století zcela přesvědčivá. Protože ono vždy právo a spravedlnost není totéž. I advokát Finch, kterého autorka vykreslila jako absolutně dokonalý morální vzor, takový, který nebylo lze dostihnout, protože málokdo měl tolik odvahy, to pochopí. Že někdy to může být jako zabít ptáčka. Kniha nehýří hlubokými filozofickými moudry, jak by jeden čekal. Je o životě, který člověku do cesty občas klade ty nejtěžší zkoušky. A jak je zvládne, takový bude jeho další život.
Při čtení jsem si vzpomněl na pár jiných knížek. Zábavné a absolutně přirozeně působící vyprávění o vyrůstání kdesi na americkém venkově mi připomnělo časově a geograficky trochu posunutého Kinga, zatímco to tzv. poslání o tom, že někteří lidé jsou prostě zlí a jiní budou vždycky biti kvůli nějakým směšným rozdílům, předsudkům a nálepkám (nejen rasistickým) a nedomohou se spravedlnosti; že obecněji nemusí člověk dosáhnout svého, byť je tisíckrát v právu, to vše pojímáno očima dítěte, způsobilo, že jsem si knížku zamiloval. Trochu se nabízí srovnání s generačním souputníkem Lee a též alabamským rodákem Carterem a jeho Školou Malého stromu, která je čtenáři popisována téměř jako "pumelice lesní moudrosti". Jako zabít ptáčka je však podle mě chytřejší, čtivější a civilnější. Nakladatelé by měli dostat za uši, protože většinou v poslední době rezignovali na doslovy (vydání MF 2018).
Neúmyselne som v poslednom čase siahala po knihách, ktoré sa odohrávali na americkom Juhu, ktovie prečo mi ich život privial do cesty...
V každom prípade, o Jako zabít ptáčka som pred prečítaním nevedela vôbec nič, snáď len názov mi bol nejaký povedomý a pustila som sa doňho najmä kvôli Výzve (no ani po prečítaní celej knihy stále nechápem, ktorá mužská postava mala byť akože tá hlavná, hm...).
Niežeby sa mi kniha nepáčila, ale niečo mi v nej chýbalo. Veľmi ma bavili také tie "dospelejšie" časti alebo hoci len náznaky reálií, ktoré nám autorka podsúvala v rozprávaní Čipery. Naopak, trošku som trpela, keď sme sa venovali vyslovene príhodám dospievajúcich detí, no chápem autorkin zámer a aj úlohu, ktorú tieto pasáže zohrávali. Mne táto kniha úplne nesadla, ale takisto nemôžem napísať, že by som ju vyslovene neodporúčala. Myslím, že Pulitzerom bola ocenená právom :)
Štítky knihy
děti zfilmováno americká literatura znásilnění soudní procesy USA (Spojené státy americké) černoši rasismus hospodářská krize Alabama
Jako zabít ptáčka
"Jediná věc, která se neřídí pravidlem většiny, je lidské svědomí."
Alabamské maloměsto ve 30. letech - složitá doba i místo, které si detailně prohlédneme nevinnou dětskou optikou. Událostí ke sledování a témat k přemýšlení je v románu ohromné množství, od zdánlivě nevýznamných epizodek, drobných rošťáren, nedorozumění a tajemství, až po dramatické situace, při jakých jde o život a hýbou celou společností. Setkáme se s dobrem i zlem ve spoustě podob, s jedinci inteligentními i s burany, s vysokým morálním standardem i s duševní špínou, především však s průřezem normální komunitou, kde jdou ruku v ruce charakterové ctnosti s poklesky.
Nostalgii dětství jsem se poddala snadno, ovšem více než polovinu knihy jsem neměla dojem, že poslouchám něco extra výjimečného. V závěrečné třetině se milý čtyřhvězdičkový dojem přetavil v pětihvězdičkový. „Jako zabít ptáčka“ je vrstevnaté dílo plné nikoliv vyloženě objevných, přesto velkých pravd. Esence humanity.
Nevím, jestli je tato kniha na školách povinnou četbou, každopádně by jí mělo patřit jedno z čelních míst na seznamu. Docela jistě je čtenářsky atraktivnější, přístupnější i přínosnější, než kvanta jiných titulů, do jakých nás kdysi učitelé tlačili (zdravím „Babičku“ Boženy Němcové) a nepochybuji, že v mé hlavě zapustí kořeny pevně a snad i natrvalo. S vědomím rozličného vkusu málokdy používám kolonku doporučovaných knih, tentokrát není nad čím váhat; Harper Lee stvořila literární klenot.
Audioknihu načetla Klára Issová, musela jsem si na její hlásek chvíli zvykat, ale s ohledem na mladinkou vypravěčku se tato herečka ukázala být skvělou volbou. Zase jsem jednou místo v zaměstnání byla úplně jinde, vykonávala jsem pracovní povinnosti z fiktivního (leč pro mě v těch chvílích zcela skutečného) městečka Maycomb. 90%