Jakub a jeho pán
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/2017/bmid_jakub-a-jeho-pan-ctR-2017.jpg
4
342
342
Znamenitá a úspěšná dramatizace Diderotova Jakuba Fatalisty, hravá i krutá studie proměn lidského osudu v neprohlédnutelném světě, je jediný autorův dramatický text patřící k dílům, která „má bez výhrad rád a chce vydávat“.
Přidat komentář
Ne, Jakuba fatalistu jsem nečetl. I tak jsem se dobře bavil, podobně jako Kunderovy postavy. Brilantní! Až se mi zdá, že Kundera dramatik mne oslovuje více než Kundera romanopisec. Takže je škoda, že touto hrou jeho cesta autora divadelních her končí...
A jako třešnička na dortu v současnosti tolik aktuální charakteristice ruského uvažování:
"... proč ti Češi (které máme tak rádi) nechtějí žít s námi a stejným způsobem jako my? Jaká škoda, že jsme musili užít tanků, abychom je naučili, co je to láska!" (in Úvod k jedné variaci - str. 8)
Za mě velmi propracovaná a vtipná divadelní hra, která je stále aktuální a při čtení jsem měla pocit, že sedím v divadle a děj se mi odehrává přímo před očima. Velmi mě bavilo, jak se různé příběhy prolínají a podobají. Zároveň oceňuji i hlavní myšlenku tohoto dramatu a jsem ráda, že jsem se k němu díky Čtenářské výzvě dostala.
Já se také přidávám k předchozím čtenářům, tato akniha v podobě rozhlasové hry mi nesedla. I sám autor vlastně v této knize o osobě "pochybuje". Rozhovor dvou mužů o ženách.
(SPOILER) Plusem poslech jako rozhlasové hry ve skvostném obsazení Lasica-Satinský, jinak tlachání o ženách a podvádění, celkem o ničem. Narážky na autora, jak to napsal. Celkem nudné.
No, po pravdě řečeno nevím. Vzala jsem ji na milost kvůli čtenářské výzvě, ale není to můj šálek kávy.
Druhej Kundera byl paradoxně povedenějsí než čtení Žertu, který mě úplně nenadchnul. Tohle dílko je velmi zajímavé jak po stránce zábavnosti, tak i poučení. Za mě určitě k doporučení.
Diderotův Jakub je autorem přirovnáván k Tristramu Shandym, kterýho miluju, takže zkusím ještě posehnat a přečíst, ale s Kunderovým Jakubem ani jeho pánem jsme si nějak nesedli. Vypadá to, že z těhle vztahových a sexuálních eskapád jsem už vyrostla a jednoduše mě nebaví. A nějakou další super filosofii jsem nedohledala...
Milana Kunderu nemám jako spisovatele moc ráda, ale zkusila jsem mu v rámci čtenářské výzvy dát šanci. Ale ani tato kniha mě moc nezaujala. Poslouchala jsem jako audioknihu. Autorův dlouhý úvod mi přišel jako neustálé stěžování. Samotná "hra" mě opravdu nebavila. Sluha neustále skákal někomu do řeči, pán se choval taky dost zvláštně, o dalších postavách radši nemluvě. Celé mi to připomínalo absurdní drama ve stylu Čekání na Godota, neustále opakující se repliky a vyprávění, které už člověk jednou slyšel. Snaha byla, ale nevyšlo to.
Přesto, že Milan Kundera nepatří mezi mé oblíbené spisovatele, toto dílo se velmi vydařilo. Je vtipné, má spád a obsahuje životní pravdy. Osobně se mi velmi líbí tento styl divadelních her. Při čtení máte pocit, že sedíte v divadle a děj se vám odehrává před očima. Úplně si představuji dvě jeviště a příběhy, které se na nich odehrávají. Dokonce se mi ani nepletly dva různé dialogy, současně probíhající na obou jevištích. Klidně bych snesla dvojnásobný počet stran.
K této útlé knížečce jsem se dostala díky Čtenářské výzvě. Nebýt toho, nejspíš bych toto dílo ani nečetla.
5/5*
Předem podotýkám, nemám Kunderu, coby člověka rád. Proto k jeho dílu přistupuji s apriorním skepticismem a snažím se jej také nemít rád. Už jsem se těšil, jak tu ostatní komentáře odbiju s tvrzením, že drama ve skutečnosti „nejen stojí za hovno, ale nikdy nebude stát za nic lepšího“. A ano, kniha mne v tomto ohledu zklamala.
Bylo to prostě geniální. Mohu s radostí konstatovat, že jsem Jakuba fatalistu četl někdy v první polovině roku 2020 a tedy dříve, než jsem četl toto rozkošné drama. Kdovíjak nadšen jsem z toho nebyl, ale našel jsem si v knize jisté světlejší momenty. Jednou z věcí, která mne na díle fascinovala, byla přítomnost postmoderního ducha v tomto osvícenském díle. (Ne hned po dočtení, tehdy jsem, s potupou přiznávám, moc nevěděl co to ta postmoderna je, ale záhy jsem to zjistil a od té doby jsem na Jakuba fatalistu nepřestal myslet. Každý, doslova každý vám řekne, že melu hlouposti (patrně po právu). Už z toho důvodu, že postmodernismus je termín druhé poloviny 20. století a nelze jej tedy aplikovat takto zpětně na autora z dob osvícenství. Budiž. Ale já si v tomto případě patrně budu dál myslet svoje. Když už známe cosi, co se jmenuje synopticko-pulzační metodu výkladu dějin literatury (v zájmu objektivity podotýkám, že se zde pohybuji naprosto mimo svůj obor zaměření a s nejvyšší pravděpodobností to co jsem napsal ani nechápu), nevidím důvod, proč by v rámci jeho užití nemohly existovat extrémy, jako právě Diderot. Inu, proč to povídám, Kundera mě přesvědčil o tom, že Jakub opravdu splňuje kritéria (většinu z nich) postmoderny. (A také to píšu proto, aby bylo jasno, že Jakubova, či Pánova výtka vůči nám, že si původní text beztak ani nepřečteme, neplatí.)
Drama, tak bravurně napsané, vyostřuje některé rysy původního románu. Hry ve hře, dialogy o stvořiteli, rozprava s publikem, očividné narušení struktury dramatu, parodizace žánrů a archetypů, to vše v dramatu mimořádně vyniká a září. Není samozřejmě ale pravda, že by Kundera pouze zaostřil a nic nepřidal, Kunderovo drama je po mém soudu mnohem zajímavější kniha, než původní Jakub, protože přednáší veškerá témata původní knihy, ale v rychlejším sledu a ještě přidává další vrstvy, jako právě problematiku variace, kterou přednáší v rámci dialogu postav. Samotný dialog – jak to nazval sám autor – mezi osmnáctým stoletím osvícenství a současnou dobu skepse je ostatně další nadrozměr, který je třeba pozorovat patrně ve více čteních.
Za mě osobně je vrcholem díla – a zároveň vrcholem nabourávání klasických, a nutno podotknou též logických, struktur konec vyprávění o markýze de La Pommeraye. Samotné vyprávění, kde hostinská hraje hraběnku a které je neustále narušováno okolím ještě tak nějak sedí do původního Diderotova díla, ale v okamžiku, kdy nespokojený Jakub chopí se role markýze, což je samotnými aktéry akceptováno jako validní substituce, a Jakub tak dotvoří původní příběh tak, že jej doslova přepíše, protože předchozí vystoupení markýze de Arcis doslova anuluje, to je prostě něco neskutečného! Jakub nám předvádí to, co s námi samými, respektive příběhem po celou dobu dělá nejen Kundera, ale i Diderot.
Je to prostě geniální a já mám chuť si to jít přečíst znovu. A také to udělám. Ale nejdříve si znovu přečtu Jakoba fatalistu.
krátké drama do vlaku na dvě až tři hodiny, ale obrovská perla, nikdy jsem nečetl něco ve stylu dramatu v dramatu a tam to je pravidelné, jednoznačný přesah knihy Diderota do současných dnů a ten jazyk je přímo skvostný, současná mánie kolem Kundery tomu dodává punc, ten pán věděl, jak své knihy prodat - vit předmluva a doslovy
Velmi vtipná divadelní hra založená na hraní s vypravováním, s divácky vděčnými postavami, které si navzájem vyprávění hodnotí a mění. Hodně podařené dílko bavícího se Kundery, potěší i předmluva autora.
Výborná hra, která člověka nutí přemýšlet nad časem, nad cílem cesty, autorem, který je nad námi, ale i nad tím, kdo je Jakub a kdo jeho pán. Výborné počtení i díky tomu, že autor nás donutí mít vizuální představu a hru si v hlavě přehrát.
Od Kundery už jsem zkoušela číst Žert a výrazně mě neuchvátil, proto jsem byla poměrně skeptická i k tomuto dílu. Ale tahle se, pane Kundero, skutečně povedla!
Přečteno v rámci povinné četby a byla jsem velmi překvapená. Kompletně se to lišilo od toho, co bych od školní četby očekávala a bylo to skutečně dobré. Vtipné a napsané běžným jazykem, lehce, srozumitelně, bez nějaké autocenzury :-).
Přečetla jsem (nejen proto) v rámci ČV 2018 jako knihu, která byla zmíněná v jiné knize.
Divadelní hry ne vždy úplně pochopím. Jednou bych měla zkusit propojit vidět i číst.
Mnoho divadelních her jsem viděla a nečetla, pár jsem se jich snažila přečíst, ale neviděla.
V této hře jsem trochu měla zmatek v postavách a rozuzlení mě tak šokovalo, že jsem si to musela přečíst ještě jednou celé, abych se ujistila, že jsem se nespletla ☺.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Moje chyba, že jsem se do toho pouštěl, když vím, že prostě Kunderu nemám rád, už od Žertu. Ale jak mám ve svém okolí nějaké ty kunderofily, tak to kvůli nim vždycky zkouším znova a znova. Ale prostě to nejde. Irituje mě to jeho věčné předstírání hloubky v jeho plochých a povrchních dílech. Tady to ještě posílil tou předmluvou, ve které se dovolává ratia ... to by sakra musel psát něco jiného, o něčem jiném a jinak.
Takže dvě hvězdy: jednu za pár vtipů, druhou za krátkost, díky které se to dalo vydržet.