Jakub fatalista a jeho pán
Denis Diderot
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/247408/bmid_jakub-fatalista-a-jeho-pan-5gs-247408.jpg
4
103
103
Román francouzského materialistického a ateistického filosofa Diderota je rebelaisovským vyprávěním rozhovorů, příběhů a anekdot, zesměšňujících úpadek tehdejší společnosti. Středem autorovy pozornosti je cestování pána a jeho sluhy, které tvoří rámec románu-parodie na dobrodružný román, zvláště anglický. Břitkou satirou a uměním slova útočí autor na falešné mravokárce a na pokrytectví měšťácké morálky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1972 , SvobodaOriginální název:
Jacques le fataliste et son maître, 1796
více info...
Přidat komentář
Je to tak zapsané ve Velkém svitku nahoře. S tím už nejde nic udělat.
Jakub je vlastně pán, pán příběhu, pán situace, pán svého pána, a mě tenhle ateistický autor okouzlil, ale ne tolik jako jako současník Voltaire. I tak si kniha ale zaslouží plný počet, protože je to inteligentní, je to geniální, je to filosofie a Diderot nám ukazuje...co vlastně? Možná, že nic nemá smysl...anebo možná, že smysl má naopak úplně všechno.
Co se týče způsobu vyprávění, je na svou dobu Jakub Fatalista opravdu originální, ale po stránce obsahu, je to děs. Dílo je vesměs dialogické a probírají se v něm filosofické otázky, kdy se to stejně ale většinou stočí k ženám, lásce a souložení. No a pak tu máme i debatu o tom, že si hrdina není jistý, zda jednu ženu náhodou neznásilnil. Už jen kvůli probíraným tématům mne to tolik nebavilo, ale chápu, že se to někomu líbit může.
Co postava (ať už v ději stálejší či nahodile se cestou mihnoucí), to vypravěč nějakého příběhu. A autor, jako vypravěč vypravěčů, má hlavní slovo, kdy se čtenář dozví, jak příběh skončil ... Pro mne byly jeho odbočky, napínání a promluvy ke čtenáři naštěstí osvěžující a zábavné, rozhodně více než samotné vnořené historky . Třebaže se převážně točí kolem nejrůznějších záletů a nestálosti citů, coby nepřikrášlované přirozenosti lidské (zkrátka nic pro romantické idealisty) a Jakubova fatalismu, v podtextu se dají najít i jiné, zajímavější postřehy.
Opravdu velká podobnost s knihou Laurence Sterna, pocházející ze stejné doby.
Na dobu svého vzniku velmi originálně, až postmodernisticky, napsaná kniha s vypravěčem, který dává najevo svou moc nad textem. Ve filozofické rovině se točí kolem myšlenky lidské svobody v jednání vs. „je to napsáno tam nahoře“.
„Postmoderní“ pornografie z 18. století. Trvalo mi 224 stran, než jsem ztratila poslední zbytky naděje, že „Jakub fatalista“ je něco jiného. Ale není, a tak ho vracím, aniž bych dočetla posledních několik desítek stran. Však se také Diderot na příslušném místě ptá: Proč mě stále čtete, pokud se nechcete dozvědět, co s kým kdo dělal v posteli? Jediná mravně integrální odpověď je ho zaklapnout.
Zaujala mě zmíněná (post)moderní, experimentální forma, kdy autor vstupuje do děje, apostrofuje čtenáře, živě se s ním dohaduje, uráží ho v míře snesitelné pro francouzskou buržoasii 18. století a pře se s ním. Pohádá se s vámi například, poví-li vám „příběh pondichérského básníka“, nebo ne, přičemž on tvrdí, že ne. Fajn.
Neměla bych si na co stěžovat, kdyby ten „příběh pondichérského básníka“ měl zajímavý děj... nebo pointu... nebo postavy... nebo... cokoliv jiného. Jenže „Jakub“ je bezmezně chaotická tříšť nudných historek, vyprávěných jedna přes druhou a uzavřených do rámce jakési pouti („co je ti do toho, čtenáři, kam měli namířeno?“). Jelikož rozuzlení prvního vyprávění autor odsouvá na konec, sází na to, že přečtete celou knihu, zatím co on na vás bude mezi začátkem a koncem chrlit změť příběhů s osnovou „žena + muž + postel + hnusná, zlá, legrační církev“. A zatím se ve vztahu pána a Jakuba, kde nelze poznat, kdo komu slouží, už zřetelně ohlašují krvavě rovnostářské dýchánky Francouzské revoluce.
Na střední škole mě mystifikovali, že je to filosofický román. Čekala jsem tedy něco na způsob „Candida“. Ale Jakub je filosofickým fatalistou jen tu a tam a nanejvýš slovně. Ve zbytku času, jak autor podotýká, žije jako obyčejný člověk, podoben většině filosofů mimo pracovní dobu. To je jediná myšlenka knihy, která mi stála za pozornost. Jinak se dozvíme nanejvýš ještě, že zvířata prý máme rádi buď proto, abychom alespoň někomu mohli poroučet, nebo proto, že nedokážeme mít rádi lidi. No výborně, zjistila jsem alespoň, že Diderot nikdy nechoval zvíře. Jenomže to není úplně ten typ informace, kvůli kterému obyčejně čtu knihy.
K Diderotově Jeptišce jsem nedávno napsal velice kritický komentář. Kniha se mi vůbec nelíbila, ale řekl jsem si, že by bylo poněkud nefér na pana Diderota zanevřít po prvním románu. Koupil jsem si tedy Jakuba fatalistu a jsem za to rád. Diderot si u mě totiž šplhnul. Stále to není má oblíbená literatura a mám vůči této knize spoustu kritiky, ale rozhodně je to vylepšení.
Když začnu od lepšího, velice se mi líbila forma, jakou je kniha napsaná. Dramaticky vyznačený dialog, příjemný jazyk, velice jasně psané bez zbytečných kudrlinek a ozdůbek. Je to opravdu osvěžující literatura.
Z počátku se mi líbilo o autorovo vstupování do příběhu, rozhovory se čtenářem a vlastní postřehy, časem mě to však přešlo. V určitém bodě tyto jeho vstupy začínají vyznívat poněkud egoisticky a namyšleně. Vlastně jsem v tom četl toto: Jiný by to udělal takhle a vy jste takové ovce, že to čekáte, ale nené! Já jsem lepší a udělám to takhle a hrozně vás šokuju, protože jsem originální! Opravdu mi to připadalo otravné a neuvěřitelně repetitivní.
Kniha obsahuje nemálo zajímavých myšlenek, nad kterými lze dlouze uvažovat. Avšak bohužel je tam více myšlenek zastaralých. Autor ve své době samozřejmě neměl k dispozici jisté znalosti, nelze mu to tedy vyčítat, ale také nelze čekat, že kniha bude bůhví jak objevnou.
Už samotný název, ve kterém se vyskytuje slovo „fatalista“, na mě působil maličko nemile. Fatalismus je věc, kterou nemám vůbec rád, protože tato „filosofie“, se sice jako filosofie tváří, ve skutečnosti je to však spíše forma náboženství, ze kterého byla vyňata osoba boha, jeho činy, tedy tvorba „osudu“, či „prozřetelnosti“, však byly zanechány. Fatalismus je pafilosofie, se kterou nelze debatovat, úplně stejně jako to nelze s dogmatickým náboženstvím. A když jediné co Jakub uměl, bylo opakovat „Je to psané nahoře.“, měl jsem já chuť ho zaškrtit.
Ale i přes tuto kritiku je kniha příjemným čtením – ideálním se sklenkou vína –, které působí skoro až meditativně, což je příjemné. U této knihy je možné, že si ji někdy v budoucnu znovu přečtu, což u Jeptišky rozhodně říci nelze.
P.S.
Když jsem knihu četl, poněkud idiotsky jsem si neuvědomil, proč vlastně vypravěč vstupuje do děje. Už mi to došlo, holt jsem maličko pomalejší no. Ale i nadále si trvám na tom, že frekvence těchto vstupů byla přílišná.
Tohle je perla, ale perla, která se ukáže jen někomu. U nás je kniha rovněž dramatizována Divadlem bez Zábradlí - moc pěkné. Doporučuji.
Příjemně se to četlo, i když jde vlastně jen o spleť neustále přerušovaných příběhů, zasazenou do putování dvou hlavních protagonistů. Vtipné a leckdy i trochu poučné vyprávění, které věkem neztrácí nic na kvalitě.
Nádherný propletenec příběhů, který směřuje tam, kam podle filozofa Diderota směřují lidské osudy, totiž odnikud nikam. Jakubův fatalismus je úplně jiný, než jak si obvykle představujeme fatalismus. Je založen na sympatiích, porozumění a soucitu. Denis Diderot jako by nám chtěl říct, že tohle přece ke šťastnému životu stačí.
"Jakubův pán a Desglands se zamilovali do jeho ženy. Nevím co je na tom pravdy, ale jsem si jistý, že si Jakub večer řekl pro sebe: Jestli je nahoře psáno, že budeš paroháč, Jakube, tak můžeš dělat, co chceš, a budeš paroháč; pokud je tam naopak psáno, že paroháč nebudeš, můžou se snažit, jak chtějí, a paroháč nebudeš; tak klidně spi, příteli... A také klidně usnul."
Zábavný "postmoderní" román, který byl napsán v době, kdy postmodernismus ještě neexistoval. Ze začátku může být střídání dějů a jejich časté přerušování vnímáno otravně, avšak jen do doby, než zjistíte, že je to záměr autora a nezačnete se tím bavit. A teď bych Vám pověděl něco více o ději. Na začátku...
PS: Přečtěte si to sami!
Román, ve kterém si vyprávějí JAKUB a jeho pán během zdánlivě bezcílného putování. To vytváří rámec pro rozmanité příběhy, filozofické diskuse, autorovy úvahy nebo rozmluvy se čtenářem.
Citáty, které mne oslovily:
Všechno dobré i zlé, co se nám přichází zde na zemi, je psáno tam nahoře.
Domníváme se, že řídíme svůj osud, ale je to vždycky osud, kteří řídí nás.
Kvůli stálému opakování, které pokládal za žvanění, nehodné Ducha svatého. Říkal, že lidé, kteří stále opakují, jsou hlupáci, kteří pokládají za hlupáky ty, kdo jim naslouchají.
Srovnatelné s Tristramem Shandym od Sterna, ale možná trochu stravitelnější... Na svou dobu bezprostřední a vtipná kniha.
Když jsem viděl v antikvariátu tuto útlou knížku, vzpomněl jsem si, že jsem o ní slyšel bratru před čtyřiadvacetiléty. Ihned jsem se rozhodl si knihu koupit. Teď už vím, "že to tak muselo být, protože to bylo psáno tam nahoře."
Musím uznat, že příběh Jakuba a jeho pána mě chytl za srdce a už nepustil. Jejich vztah to je ona čistá demokracie, ne to co se nám snaží vnutit naši mocipáni a Diderot má můj neskonalý obdiv za svou odvahu a nadčasovost zveřejnit myšleky tohoto díla. Také se mi líbí se jeho promlouvy na čtenáře. Jak zatahuje čtenáře do děje, diskutuje s ním, plísní mu, prostě a jednoduše to se čtenářem umí.
Za sebe mohu jen doporučit.
" Jeho hněv nikdy nedovedl odolat dobrému vínu a krásné ženě. To bylo psáno tam nahoře o něm, o vás, čtenáři, o mně a o mnohých jiných"
Některé pravdy jsou zkrátka nadčasové.
Když si člověk dokáže zvyknout na styl, jakým je to napsáno, je to celkem sranda:)
dlouho se mi do ní nechtělo, ale nakonec jsem marně mírnil nadšení, hýkal blahem, smál se jako blázen, nad tou nadčasovostí, Saturninem sedmnáctého století! Kdybych umřel dřív, než bych se k ní dostal, bylo by mi to fakt líto
Knihu jsem měla jako povinnou četbu a děj mě příliš nebavil-měla jsem problém knihu dočíst... Ale zajímavé bylo, jak si autor povídal se čtenářem-ptal se ho, jak si myslí že by to mohlo pokračovat atp. Pamatuji si na Jakubovu okřídlenou větu: ,, Je-li to psáno tam nahoře..."
Štítky knihy
18. století Francie francouzská literatura 18.-19. století pikareskní romány
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jeptiška |
| 1977 | Jeptiška / Rameauův synovec / Jakub fatalista a jeho pán |
| 2018 |  Jakub Fatalista |
| 1997 | Herecký paradox |
| 1947 | Rameauův synovec |
Mohl to zkrátit na padesát stránek, i tak by čtenář pochopil ústřední sdělení - tedy že je autor chytrý a kurážný a totálně nad věcí a umí napsat něco víc než trapný (sentimentální) román. Gratulujeme.