Homo špiritusus
Andrzej Pilipiuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94996/bmid_homo-spiritusus-MC7-94996.jpg
4
82
82
Kroniky Jakuba Vandrovce série
< 6. díl >
Církev násilím pokřtí pralidi z Dubinky. Unikne jen šaman, který se spojí se svým pohanským bohem a s pomocí svého vnuka hodlá zlikvidovat lidstvo. Jako obvykle má armagedonu zabránit Jakub Vandrovec. Knihu doplňují tři povídky, kde se čtenář kupříkladu dozví, co se stalo s Jakubem, když se konečně upil k smrti a odmítlo ho přijmout nebe i peklo. Jedni mají Jakuba za opilce a výtržníka, jiní za hrdinu a spasitele, jisté je, že polská odpověď na klasické příběhy barbara Conana oplývá nezaměnitelným vtipem, který nenechá chladných snad žádného čtenáře. Šestá kniha povídkového cyklu sérii prozatím uzavírá, ale jistě ne na věčné časy. Andrzej Pilipiuk už pracuje na sedmé knize a v dohledné době se česky objeví i dotisky dnes už beznadějně vyprodaných svazků série. A samozřejmě i zcela nové knihy populárního autora!... celý text
Humor Povídky Fantasy
Vydáno: 2011 , Laser-books (Laser)Originální název:
Homo bimbrownikus, 2009
více info...
Přidat komentář
Pilipiukovi knížky jsem nečetla ve sledu,ale s časovým odstupem,takže jsem nezaznamenala to,co je mu někdy vytýkáno - úbytek nápadů.Ústřední povídka Homo špiritusus by opravdu vydala na samostanou knihu,ale i tak jsem se dobře bavila jak u ní,tak i u předchozích kratších.Spád a parádní hlášky - za mě plný počet.
Sestupná tendence knih o Jakubovi Vandrovci je neúprosná. Jako kdyby tenhle díl psal jiný autor. Nebo možná spíš jako by Andrzejovi prostě došly nápady - čemuž se vlastně nedivím. Stejné vtipy, ale už nejsou vtipné, stejné postavy, ale už nepřekvapí a ty nové moc nezaujmou, příběh v zásadě zbytečný. To všechno platí o nejdelší - hlavní - povídce v knize. Na začátku je několik kratších, které jsou výrazně lepší.
Knihu jsem zpočátku četla s velkým nadšením, posléze jsem se jí hůře prokousávala. Po dočtení mám smíšené pocity.
I když jsem asi pochopila záměr autora a musím říct, že některé hlášky dvou starců mě totálně rozchechtaly, není to ten druh knihy, který bych si chtěla přečíst znovu. Nedávám plný počet hvězd, protože se mi zdá, že byl příběh místy poněkud chaoticky popsaný a dalo se z něj dostat více. Dávám ale tolik hvězd, protože jsem neměla vyloženě pocit, že by byla kniha totální brak.
Nečekejte od toho zázraky, možná vás kniha ale pobaví.
Povídky na začátku jsou vynikající, co se týče závěrečné novely (no, rozsahem asi spíše standartního románu), to už je trochu horší. Tedy zábavné a čtivé to je, že jo... Ale místy taky celkem zbytečně roztahané a zdlouhavé. Nemohu se ubránit pocitu, že Vandrovec je skvělý do krátkých vypointovaných povídek, do delších prací už se podle mě moc nehodí. Ale jak jsem řekl, rozhodně to není nuda. A ta poslední věta mě fakt pobavila :)
Stejně jako předchozí kniha povídek o Vandrovcovi i tato je již slabší - asi 3/4 knihy zabírá jedna povídka Homo Špiritusus - děj je tak překombinovaný, až to není hezké, pořád se sice něco děje, ale je toho prostě až příliš. Mnohem více se mi líbily předchozí knihy, které obsahovaly kratší povídky, kde každá měla nějaký nápad, vtip, pointu - to u těch novějších prostě chybí a je to škoda, protože ty hlavní postavy jsou prostě bombastické :)
Ale třeba se Andrzej Pilipiuk dozví o prohibici v ČR a pošle nám na pomoc Vandrovce!
Nejlepší je titulní povídka Homo špiritusus, která pojednává o válce mezi katolickou inkvizicí, uctivači Svantovíta a pravěkými lidmi z Dubinky, kteří chtějí získat svou zemi zpět. Tři zbývající povídky mě moc nezaujaly.
Příjemné počtení, kniha mě vtáhla do děje, byla plná typického "Vandrovcového" humoru. Všem příznivcům Kuby Vandrovce doporučuju přečíst :)
Štítky knihy
povídky satira humor polská literatura alkohol fantasy
Část díla
Autorovy další knížky
| 2013 |  Kroniky Jakuba Vandrovce |
| 2003 | Vezmi černou slepici |
| 2005 | Sestřenky |
| 2003 | Čaroděj Ivanov |
| 2012 |  Upír z činžáku |
Existuje nějaká omluva pro zábavní literaturu, která je nudná místo pobavení? Ovšem, jsou tady nějaké vtipné nápady, ale příběh je psán tak naivním, nedbalým jazykem, že zuby bolí... Akce se odehrává náhodně, postavy jsou předvídatelné a papírové. I když je zásada deus ex machina v zábavní literatuře přípustná, autor ji chápe jako paklíč a nadužívá ji.