Jakubův cestovní deník
Jakub Čech
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352303/bmid_jakubuv-cestovni-denik-uR2-352303.jpg
4
178
178
Pěšky z Mexika do Kanady za 121 dní. Do svých čtyřiceti let byl Jakub gaučový povaleč. O dva roky později, v dubnu 2016, se postavil na hranice Mexika a USA a se šest a půl kilovým batohem na zádech vyrazil na sever. Šel pouští, kličkoval mezi chřestýši a jedovatými keři, vystoupal do hor Sierry Nevady, brodil se sněhem a všudypřítomnou vodou, bránil jídlo před svišti a mývaly, koupal se v oregonských jezerech, ve washingtonských lesích zpíval medvědům husitský chorál a všem ostatním hrál po večerech na ukulele. Někdy šel sám, jindy s těmi, kteří chtěli stejně jako on zmizet z každodenního kolotoče do míst civilizací téměř nedotčených. Po 121 dnech dorazil na hranice s Kanadou a jeho život už asi nikdy nebude stejný jako před tím.... celý text
Přidat komentář
Nic moc - spíš nic, než moc. Jsem tulák a vandrák, takže mám rád knihy o toulání, šlapání, putování...však víme, co myslím. První půlka knihy mě bavila, ovšem pak to šlo postupně do háje. Jak už tu bylo napsáno v jiném komentáři - jeden den, jako druhý. Vstal jsem, šel jsem snídal jsem, potkal jsem x lidí, dali jsme řeč, udělal jsem si oběd, šli jsme, usnul jsem v devět...sem tam něco, co oživilo děj, ale i tak dost bída posléze i nuda. Já vím, má to v názvu deník, tak bych měl čekat deník, ale tohle je prostě jen přepsaný blog.
Tak jsem se po delším váhání, zda si to koupit, odhodlal a teď na knížku přišla řada. Takže po Divočině, Monice Benešové a Lucii Kutrové další titul s tématikou PCT.
V každé z těch knih si čtenář najde asi to svoje. A jak vidím tuhle? Zase je jiná než ty výše zmíněné.
Ano, je to deník. Deníkem byla vlastně i kniha Lucie Kutrové. Ale obě jsou naprosto odlišné. Tady se potvrdilo to, co jsem si přečetl v dřívějších komentářích. Tohle je dosti "technicky" pojatý popis cesty, denní rozvrh, rituály, zdolané kilometry či míle, výškové body. Neustálé uvádění vzdálenosti v mílích od oficiálního začátku trailu s přesností na desetinu míle u docela nepodstatných míst mi přijde skoro až zbytečné.
Citelně mi tady chybí nějaké větší emoce, popis osobních prožitků, zážitky se setkáváním s lidmi, jejich příběhy, ať už hikerů nebo lidí místních... Prostě to, co mě tak neskutečně bavilo a co jsem si tak naplno užíval při čtení knížky Lucie Kutrové, která pro mě tímto zůstává zatím tím nejlepším, co jsem na toto téma přečetl. Tohle je trochu jako by člověk "četl" záznam z tachografu nákladního auta. Dozvíme se základní veličiny (a kdyby se k tomu přidal záznam z kamery za čelním sklem, dnes nic neobvyklého, je z toho i obrazový vjem), ale tím to končí. Je to zkrátka strohé, popisné, bez emocí, bez větších projevů radosti ze zážitků. Nic takového tady v nějaké větší míře nečekejte. A přiznám se, že někde za půlkou už jsem docela "odpočítával", kdy už budu na konci. Ty dny byly prostě tak nějak všechny stejné, s minimem nějakých specifických zážitků. Tak nějak jsem ani moc nezaznamenal, kde vlastně autor zrovna je. Což platí zejména zhruba o poslední třetině cesty.
Pro praktiky, kteří absolvování trailu zvažují, je asi užitečná závěrečná část, kde autor představuje a hodnotí svoji výbavu, trochu se věnuje i logistice a nastíní i finanční náročnost cesty.
Jsem na vážkách, zda mám zkusit i druhý deník J. Čecha z Continental Divide Trailu. Na jednu stranu by to bylo zase něco nového, z oblasti, o které jsem zatím nic nečetl, na druhou stranu pokud to bude napsáno stejným způsobem - a asi není důvod doufat v jiný styl, tak si nejsem jistý, jestli zvládnu druhou nálož něčeho podobného.
Mám-li to nějak objektivně zhodnotit, tady prostě plný počet dát nemůžu. Bylo by to k ostatním knihám ( a především k té jedné) asi dost nespravedlivé. Myslím, že to není úplně špatné, má to svoji hodnotu, ale bylo by to tak na 3,5 hvězdičky. Ty ale dát nejde, tak v rámci objektivity tady čtyři prostě nedám. Přečetl jsem, ale nějaký hlubší dojem to ve mně nezanechalo. Kniha Lucie Kutrové byla napsána tak, že mi zlepšila náladu na řadu dní.
Opět super čtení o PCT. Přečetl jsem několik knih o tomto trailu a každá má své neobyčejné kouzlo. I když v těchto knihách narážíte na stejná místa, každý z účastníků a hlavně každý, kdo PCT prošel, popisuje tato místa svýma očima a v čtenáři tak nevytváří jednostranný pohled. Jediné co mi na této knize trochu vadilo a postupem času jsem musel vytěsňovat bylo neuvěřitelné množství číselných údajů....v jeden moment jsem si říkal, že až knihu dočtu, dám si tu práci a spočítám je :-)
Hezký deník psaný dálkovým hikerem na PCT. Autor svojí pěší cestu z Mexika do Kanady popisuje věcně, stručně a fakticky. Kdo dokáže na jeden zátah ujít celou Pacifickou hřebenovku má můj obrovský respekt, zvlášt když jako autor už není úplně nejmladší. Už teď se těším na jeho deník z CDT. ( Jakubův cestovní deník 2 )
Moje v pořadí třetí PCT česká knížka. Pak mě čeká ještě Divočina a končím s tímto tématem. Rozhodně musím říct, že každá knížka mi dala něco jiného. Monča, díky tomu, že nešla den za dnem, ale v zásadě se snažila zprostředkovat celiství zážitek mi připadá jako dobý výchozí bod. Lůca se svým vztahovým dramatem naznačuje jací lidé a příběhy lze na cestě potkat. Nicméně kvůli své osobnosti si nemyslím, že její zážitky mají až toliko objektivně výpovědnou hodnotu. A tak se dostáváme ke Kubovi. Postarší pán, podařilo se mi s ním vidět i rozhovor v DVTV a lépe tím pochopit co je v knížce napsané. Ale hezky od začátku.
Jak samotný název vypovídá, jedná se o deník, podobně jako u Lůci. Kuba na sebe napráskal, že to pro něj byla z nouze cnost, jelikož pořád od něj někdo vyzvídal, co, kde, jak a s kým. A tak se rozhodl psát blog, aby tazatele ukojil. :) Jestli je knížka správný formát pro deník zatím nevím. Nicméně znám deníky, které jsou peckové. A tento takoví není. Vychází to jednak z podstaty autora, který je docela samotář a vystačí si se svým vnitřním světem, druhak ze samotné tématiky – pěšky divočinou z bodu A do bodu B. Ono to zas není tak záživné, aby se o tom dobře četlo.
Nicméně i v této knížce se najdou momenty, kdy se to rozběhne a kdy čtenář dostane pořádný zprostředkovaný zážitek. Bohužel, Kuba se vyjádřil, že jeho zkušenost je docela nepřenosná, a tedy ani knížka nedokáže zachytit to, co opravdu prožil. Nebo se jenom neumí vyjadřovat slovem, je to přeci jenom kameraman. :P
Samotný styl psaní je místy lakonický, místi se rozvine do něčeho pro čtenáře přívětivějšího. Celkově se mi deníkový styl líbil víc než u Lůci, nezabíhal zbytečně daleko a občasné strohé vyprávění ve mě vyvolávalo dojem toho, že tak nějak to člověk den za dnem prožívá. Také se mi líbilo, jak zde byli i zajímavé informace pro případné následovníky PCT kultu. :D Celkově za 4 hvězdičky. :)
Po všech stránkách téměř dokonalý cestopis plný detailů, jmen, přesných údajů a popisů trasy. První část je ovšem příliš chladná, popisná, tak trochu bez emocí (zvláštní, že u Lucie Kutrové jsem ten pocit neměl). Teprve až v druhé části se Jakubovo nelehké putování a dobrodružství pořádně rozjíždí. No jo, až když se hlavní hrdina potýká s problémy a s překážkami, teprve pak začne čtenáře kniha bavit a napínat, známá to věc.
Tak jsem myslela, že číst cestopis den po dni bude zajímavý, opak byl pravdou. Zhruba v polovině mě to už přestalo bavit, jeden den jako druhý. Kdybych nedočetla, o nic bych nepřišla. Lépe než iampatrik (níže) bych to nenapsala.
Rovněž mi chyběly jakékoliv informace o Jakubovi, abych si o něm mohla udělat nějakou představu.
Ti, co se na PCT chtějí vydat, tak knihu nejspíše ocení, hlavně na konci je dobře vypsané vybaní a další věci.
Toto byla má třetí o PCT a líbila se mi nejméně. (Vyhrává Divočina a ještě se chystám na poslední cestopis o PCT od Lucie)
Jedná se jednoznačně toliko o deníkové zápisky z cesty; kniha obsahuje přehršle informací pro případné zájemce o PCT, popisy prostředí, cesty samotné a důkladnou instruktáž, jak na to. Kdybych na to měl (zdraví, sílu, nadšení, vůli atp.), vezmu deník jako průvodce a vyrážím také. Na rozdíl od některých jiných píše Jakub hodně pěkně o spolucestovatelích, stejně jako o těch, kteří se na zajišťování PCT nějakým způsobem podílejí. Poměrně pěkné fotografie. A smekám před každým, kdo PCT zvládne!
Deník se četl dobře. Líbilo to, že bylo na konci zhodnocení toho vybavení. O cestování nalehko jsme toho moc nevěděla a po zhodnocení stále zůstanu u svého těžkého batohu a k tomu věci "co kdyby" :) Vaření ala pejsek a kočička pečou dort bylo dost děsivé.
Kniha se četla dobře a mně tato forma psaní vyhovuje...Je to deník a nikoliv román.Prěvě se pouštím do Jakubova deníku 2.
PCT je můj sen, moc se mi deník líbil, každá dlouhá trasa má svou duši, duši těch, kteří ji projdou, ale i těch, kteří o ní sní.
Knížka se zápisky z cesty je napsaná jednoduše, bez zabíhání do velkých podrobností, ale chytlavě.
Pro mě byla knížka velmi čtivá a já se díky ní každý večer nořila do putování spolu s autorem. Měla jsem pocit, že jsem s ním na cestě, že se kochám výhledy do krajiny, pozoruji východy a západy slunce, hledám brod přes řeku, seznamuji se se spoustou dalších hikerů, řeším vyskytlé se problémy s výbavou, atd...
Díky knížce jsem poznala novou krajinu, podrobněji se seznámila s dálkovými chodci a připomněla si, jak hrozně ráda jsem v mládí chodila po horách a jak mi to vlastně chybí. Jsem teda rozmazlená ženská a k životu potřebuji, kromě jiného, hrnek dobrého kafe, pohodlnou postel a sprchu, takže já bych thru-hiker být nemohla :-D. O to víc obdivuji autora, že to celé "dal", nic ho cestou neodradilo a za všech okolností stále dodržoval zaběhlý rituál včetně pravidelných zápisků do deníku. (Autor se v knize zmiňuje, že zápisky na blog mu zabraly cca hodinu denně a o tu hodinu si zkracoval spánek.) Hodně se mi líbilo i to komentování tamních zvyků a chování místních. Zpočátku mi při čtení trochu vadilo množství cizích výrazů, ale protože na konci knihy je slovník, který tyto výrazy vysvětluje, časem jsem si zvykla.
Knížku bych doporučila všem, co mají rádi toulky přírodou a hory a rádi poznávají cizí kraje. A je úplně jedno, jestli vám zdraví či životní okolnosti podobnou cestu umožní nebo ne. Protože pokud už něco takového nemůžete zažít "na vlastní kůži", pomocí čtení téhle knížky můžete .
Poznámka k fotkám: Fotky jsou na konci knihy, je jich tam tak akorát a jsou (na rozdíl od blogu) s popisky. Četla jsem e-knihu, a protože mám klasickou čtečku s e-inkoustem, měla jsem fotky černobílé. Prohlížela jsem si tedy barevné fotky v e-knize na tabletu a doplnila si je i fotkami z blogu.
PS2: Líbilo se mi také, že autor hodně podrobně popsal své zkušenosti s výbavou. Některé kusy chválil, jiné po zkušenosti z cesty nedoporučil. Na PCT se sice nechystám, ale na putování po krásách hor u nás ano a jeho rady mi s výběrem vybavení určitě pomohou.
***
A nedá mi to a přidám pár ukázek z mnoha, které mě zaujaly a pobavily:
... První co po sprše uděláme je, že se vydáme najíst. Až tady si uvědomíme, jaký máme vlastně hlad. Hikers hunger, hlad který se po spálení tukových zásob dožaduje neustálého nasycení. V tom jsem na tom oproti ostatním přece trochu ve výhodě, protože jsem začal s větším bachorem, ale už i na mne došlo. Abych to zkrátil, během dneška jsem spořádal šest burgerů. O Americe se toho dá napsat spoustu dobrého, ale v povídaní o jejich gastronomii bych byl raději diskrétní. Burger je tady sázka na jistotu. ...
... Po obědě jdeme zase pomalu. Tentokrát nás nezdržuje sníh, ani převýšení či brody. Tentokrát za to mohou jezera a hory. To jak se nám předvádějí. Jako modelky. Co sto metrů je vidíme z jiného úhlu, zastavujeme se, zacházíme si. Ale my sem nepřišli honit kilometry. Přišli jsme si užít právě tohle a tak si to užíváme. ...
... Za chvíli jsem unešen tím, co Yosemity nabízejí. Jestli jsem předchozí část High Sierry přirovnával ke gotické stavbě, tak tohle je čisté baroko. Vzdušné, baculaté, zdobné. ...
Poměrně čtivý román o putování krajem, nekrajem, který ale doplácí na obrovské množství postav, jejichž charaktery nejsou více prokresleny a hřeší na jakoukoliv vedlejší zápletku. Co se stalo s Kayou? Došel Top Notch? Nabízí se srovnání s románem Cesta od McCarthyho, který se mi ale líbil o krapet víc.
Monika Benešová mě dovedla na Pacifickou hřebenovku, její knížku jsem přečetla s nadšením. Pak jsem se podívala na film Divočina, který spíš soft porno a na trailu s odehrává nanejvíš 8 minut a strašně mě naštval. Pak jsem objevila Jakubův deník a propadla mu. Jakub umí mile a nenásilně popsat své pocity a zážitky. Jaké to je spolehnout se jen sám na sebe. Jak pomoct neznámému v nouzi, jak chutná voda , jakou cenu má obyčejné jablko , co je dýchat svobodně a zažít všechny rozmary přírody . Trail angels jsou opravdu andělé a únava je někdy odhozena silou vůle. No a já jsem asi hiker od přírody , protože dodržuju jejich večerku v devět už jsem v posteli.
Tato kniha mi hodně dala, víru v dobré lidi , sama sebe , poznat krásu přirody, sílu přátelství. Toto už není motivační kniha, toto je víc. To je sám život.
Doporučuji přečíst Jakubův blog z PCT jsou tam krásné fotky z celé trasy, které ten deník udělají záživnější.
Nebudu zde příliš hodnotit formu textu. Jak je z názvu patrné, tak se jedná o deník z PCT. Tedy o sepsané zážitky z cest v daný den. Nehledal jsem zde tedy nějaké hloubavé myšlenky, jak je tráva zelená a sníh bílý. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Jen jsem se občas ztrácel ve výčtu hikerů (sám jsem ale vlastně výše popsal, proč to není možné rozepsat více - deník). Tento deník je především o plnění snu a překonávání sama sebe. Gratuluji ke zdolání takto dlouhé cesty. Oceňuji také závěrečné popisování výbavy. Jelikož rád cestuji a poznávám přírodu, tak bych ocenil více fotek, ale ty se dají dohledat na internetové verzi deníku.
Štítky knihy
cestování Mexiko hory a pohoří cestopisy Kanada české cestopisy Pacifická hřebenovka pěší turistikaAutorovy další knížky
| 2017 |  Jakubův cestovní deník |
| 2019 | Jakubův cestovní deník 2 |
| 2021 | Jakubův cestovní deník 3 - Pěšky po hranici ČR |
| 2024 | Jakubův cestovní deník 4 |
Nakonec dávám 5* Chvílemi jsem chtěla deník odložit, po přečtení knihy Moje pacifická hřebenovka je deník více technický, málo emocí, spíš jako návod pro ty, co přemýšlí o zdolání hřebenovky nebo ji zrovna jdou. Zhruba v jedné třetině se mi ale Jakub "nějak" vryl pod kůži a já se na jeho každodenní zápisky začala těšit. Lidé, co to dali do konce, mají můj neskutečný obdiv. Kdybych hřebenovku někdy šla, deník bych rozhodně přibalila do krosny :O)