Jan houslista
Josef Hora
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408161/mid_jan-houslista-s1I-408161.png
4
37
37
Básnická skladba, v níž Josef Hora symbolicky ztělesnil svůj osud umělce, osud českého básníka v 1. polovině 20. století. Bibliofilské vydání.
Přidat komentář
Krásné básně. Smutné, je z ní h cítit zoufalství, láska. Láska k vlasti, nádherný popis Čech a Prahy.
Netuctová skladba...
... šedesát dvanáctiverší
Z hlediska formy byl autor ovlivněn předchozím překladem Evžena Oněgina.
Z elegických tónů zní smutek...
... z nenaplněné lásky?
Především smutek odrážející dobu...
Až v 9. dvanáctiverší autor zmiňuje housle.
"Mé housle! Cizincům jsem hrál,
a cizí žena v jejich hlasu
plakala láskou pro můj žal!" (s. 17)
Místy mi niterné verše připomínaly Wolkrovy Slepé muzikanty.
"A hrál... Tam lidé přesycení
zde v roztančeném zanícení
jako by sál se kolébal,
jako by hudba vznášela je,
v čas písní do zpěvného ráje,
a dívčin hlas zněl nesmělý:
Pozdravte domov, příteli!" (s. 23)
Na malém prostoru Hora dokáže zachytit krásu Prahy.
"Vltava dýchá. A jak bledne
v měsíční záři Svatý Vít,
kams do prostory nedohledné
Janovi hudba začne znít,
noc, hvězdný svit, ruch vln a klid -
hlas houslí uložený doma,
mu směle, čistě vanul rtoma..." (s. 28)
Ze smutku občas probleskuje náznak naděje.
"Dál, růže, voň, dál, větře, věj,
neb život, život nesmírný je,
je bolestný jak poezie
a úrodný jak zahrada..." (s. 46)
I motiv podobný jako v Krysaři naznačuje naději.
"A děti jako ptáci jdou
za hlasem strun." (s. 61)
"Komu jste, housle moje, hrály?
Komu jsem vámi kde co vzal?
Kde jsou ti, kdo vás milovali?
[...]
Dlaň rodné hlíny
a zrno volají: Braň
před vichřicí prsť domoviny." (s. 67)
.....................................................................................
ČV 2019 - Kniha, ve které hraje důležitou roli hudební nástroj
Mě se tato lyrizovaná povídka líbila, viděla jsem pointu hned (nemusela jsem číst více) ... také mi připadá, že se jednalo o skutečnou osobu Jana houslisty
Z básně nemám pocit alegorie, spíše se mi zdá, že Josef Hora psal o konkrétním muzikantovi Janovi. Napadl mě Jan Kubelík, ale tuto hypotézu vyvrací manželka pohřbená v Americe a tajemná vdova Katy. Samozřejmě, že se básník nemusí držet skutečnosti. Realita života je však v básni jasně zřetelná: "Co doma, Jene? Jenom bída..." se vrací profesorův hlas, "tu každý druhův úspěch hlídá, tak mnoho, mnoho je tu nás. A z orla za chvíli je plaz. Plaz mistrem zve se. Zvou ho mistrem. A brzy v mozku jeho bystrém umění řídne jako vlas." Jan slyší profesorův hlas i přízvuk, jenž mu napovídá: "Odejdi! Doma je jen bída. Jsem plaz. I z tebe by byl plaz."
Autorovy další knížky
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
| 1986 |  Milostný listář |
| 1954 | Domove líbezný |
| 1927 | Struny ve větru |
| 1931 | Tvůj hlas |
První z děl Josefa Hory, které mě nebavilo, nedařilo se mi začíst a verše mě nevtahovaly. Chyběla mi ohraničenost, unikala mi návaznost... Nutila jsem se do čtení. Ač nerada, tuhle knihu ve své sbírce oželím.