Přidat komentář
Josef Kajetán Tyl je nepochybně v české literatuře zapsán velkými písmeny a Fidlovačka či Strakonický dudák to dosvědčují.
Pokud jde o tuto hru - nemyslím si, že jde o krásné vlastenecké drama. Historici vypátrali, že také J.K. Tyl byl počas psaní tohoto dramatu v nouzi.
Aby uživil početnou rodinu, snažil se úřadům zavděčit oslavnými texty na mocnáře – v roce 1853 například napsal oslavné díkuvzdání za nezdařený atentát na Františka Josefa I. (1853). Nic mu to však nepomohlo a dluhy nadále narůstaly. V této době si udělal spoustu nepřátel a byl propuštěn z divadla. Poté odešel k Zollnerově kočovné společnosti, těžce onemocněl a nakonec zemřel v Plzni v bídě.
Samotná hra musela lahodit jednomu z komunistických potentátů, m.j. odpovědných za kulturu a školství. Proto pochvala za útoky proti církvi, proti Lišce ryšavé v Kostnici, kam prý měl Jana Husa doprovázet i Jan Žižka. Přitom bylo zjištěno, že tito dva velikáni českých dějin se nikdy nesetkali.
Proto byla tato hra (mimo období Protektorátu) na stálém repertoáru Národního divadla. V záporné roli dominoval pravidelně velikán ND Václav Vydra (jde o 30-tá léta minulého století).
Zakončím navazující perličkou:
Jednoho večera, kdesi v příjemné hospůdce poblíž "Kapličky" seděli u jednoho stolu Václav Vydra, Jiří Voskovec a Jan Werich. Víno bylo zřejmě dobré, pánové v náladě a jak to bylo u V+W zvykem začali komici na Vydru dorážet ve smyslu, že při nejbližší repríze Jana Husa se Vydra jako císař Zikmund neodváží těžce obviněného Mistra Jana propustit na svobodu. Když jsme v náladě, cítíme, že "máme ramena". A velký herec sázku vyhrál. Pustil Husa na svobodu ! V hledišti velké haló ! Opona šla rychle dolů . Mistr vyhrál sázku, i když dostal mastnou pokutu. V+W ji rádi zaplatili.
Tuto půvabnou historku jsem si přečetl v korespondenci pánů Jiřího a Jana.
Pouze se domnívám, že hra v této moderní úpravě již nikdy nebyla hrána.
Autorovy další knížky
| 1956 |  Strakonický dudák aneb Hody divých žen |
| 2004 | Erotomanie |
| 1958 |  Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka |
| 1932 | Rozervanec |
| 1954 |  Domove líbezný |
Historické nepřesnosti, kterých se Tyl dopustil, jsou většinou dané potřebou „dramatického zhuštění“ (sloučení více osob a událostí do jedné kvůli úspoře času a herců), takže mu je nemám za zlé. Kromě toho je vidět, že prameny znal dost dobře a do detailu. Zato mi vadí aktualizace a vyprázdnění postav. Mistr Jan se v jeho podání stává racionalistou, a to rozhodně ne středověkým; všichni kladní hrdinové se zajímají víc o českou vlast než o teologii; zkrátka husité tu slouží jen jako médium názorů liberálních nacionalistů z roku 1848.
Nepočítáme-li portrét Václava IV. coby nerozhodného monarchy, jehož náklonnost k Čechům otrávili Němci, nezná Tyl odstíny a polotóny. Titulní hrdina nepochybuje, nemá slabé chvilky, nebojí se, jen sype z rukávu deklarace. (Jaký rozdíl oproti skutečnému mistru Husovi, který píše z Kostnice o své hrůze ze smrti — a přesto neodvolá.) Naopak motivaci Štěpána z Pálče, hlavního „zloducha“, autor podává jako výlučně zištnou. Nejsou to lidé, jen černé a bílé šachové figurky. Žádné revize legendy, respektive zlidšťujícího nahlédnutí do nitra postav, se nedočkáme.
Ale uznávám, že obrozenecká hra si problematizaci nemůže dovolit + je limitovaná nezkušeným lidovým publikem + nelze po ní chtít humanistický relativismus 20. století („každý má svou pravdu“). A tahle konkrétní rozhodne může nabídnut i světlé stránky. Vytváří třeba zajímavou paralelu Husa/Krista — autor výslovně mluví o „českém mesiáši“ — a podtrhuje ji tím, že Janovu matku a učedníka, osoby podané víc fiktivně než historicky, stylizuje jako Pannu Marii (mater carissima) a Jana Evangelistu. A jedno je Tylovi třeba přiznat: dokáže ze zubožené češtiny vykřesat divy („sůvy zrakem temnolibým zábřesk snésti nemohou“).
KRÁLOVNA ŽOFIE:
V lesku nově rostoucího jitra
vidím řadu příštích dnů, kde chrámy
české vypnou svoje hrdé báně
jako vyvolené obce Páně
a kde zpovědníka mého jméno
svaté bude od národu ctěno.