Jan Palach
Jiří Lederer
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/190760/bmid_jan-palach-R9A-190760.jpg
4
44
44
Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta. Kniha o Janu Palachovi významného a uznávaného českého novináře a publicisty Jiřího Lederera se zařadila již při prvním vydání v roce 1990 mezi základní literaturu k tomuto odvážnému a tragickému příběhu naší novodobé historie. Kniha přináší Palachův životní příběh přirozeně na pozadí dobových událostí v Československu, zaměřuje se ale i na podobné případy jinde v Evropě. Kniha je autorovým přístupem – houževnatostí ve snaze zahrnout veškeré relevantní informace k případu a zároveň snahou o nezaujatost a citlivost při jejich interpretaci – dílem vysoké novinářské profesionality a stále aktuálním textem o jedinečné osobnosti Jana Palacha i jedinečné době.... celý text
Přidat komentář
Skvĕlá kniha o osobĕ upáleného studenta Jana Palacha. Výhodou autora je že danou složitou dobu, i časy po upálení Jana Palacha osobnĕ zažil a informace k napsání knihy začal sbírat již nĕkolik mĕsíců po Palachovĕ činu. Kniha je objektivní a snaží se pomocí malých střípků představit krátký život Jana Palacha. Navíc v ní najdeme spoustu zajímavých svĕdectví maminky, bratra, profesorů, kamarádů kolem Jana Palacha. Ač s Palachovým činem nesouhlasím a nepovažuji ho za rozumný, tak kniha vede k zamyšlení stejnĕ jako Palachův čin a důvod toho proč se tak stalo. Nebudu snad spoilerovat když napíšu že Jana Palacha za hrdinu, ani šílence nepovažuji. On sám došel k názoru že tímto činem a sepsáním dvou požavků (více v knize) může Českému národu nejvíce pomoci, probudit ho. Také ale úplnĕ opomenul to co bude s rodinou, hlavnĕ bolest jakou svým odchodem způsobil své matce. Kniha obsahuje i část o upálení Jana Zajíce a dalších i zahraničních lidí. Překvapilo mĕ že Palach nebyl v Evropĕ prvním. Díky znalostem autora je kniha i nadčasová. Jako by Jiří Lederer již v letech
1974-1981 kdy knihu psal tušil že tu komunistický režim nejen v tehdejším Československu nemůže dlouho vydržet. Na Jana Palacha a jeho čin bychom nemĕli zapomínat, ale také se to snad již nikdy nebude opakovat!
Velmi zajímavá a strhující kniha o Janu Palachovi. Ze začátku jsem se obával případné neobjektivnosti a přílišné patetičnosti, ale byl jsem mile překvapen, jakým způsobem autor toto téma zpracoval.
Panu Ledererovi se podařilo na základě rozhovorů s Janovými příbuznými, známými, spolužáky a kolegy z univerzity sestavit Janův životní příběh, přiblížit čtenáři profil jeho osobnosti, popsat události, které měly vliv na Janův život, včetně motivací k jeho výjimečnému činu.
Janovo sebeupálení a následné dění je v knize popsáno velmi podrobně, přičemž pan Lederer také poukazuje na některé přetrvávající otazníky (kniha byla psána v letech 1974 až 1981, tudíž neměl přístup k vyšetřovacím svazkům VB a STB). Velmi oceňuji, že se autor vyhýbá fabulacím, na nepodložené či neprokázané skutečnosti přímo upozorňuje.
V knize se také dočteme o následném dopadu Janova činu na politickou a společenskou situaci, o jeho posmrtných peripetiích, o jeho předchůdcích (Ryszard Siwiec) a následovnících (Jan Zajíc, Evžen Plocek). V závěrečné kapitole se autor zamýšlí nad reflexí a smyslem Janova činu, čímž čtenáři umožňuje Janovo sebeobětování lépe pochopit.
Jak jsem uvedl na začátku, kniha je velmi zajímavá a strhující, přímo nabitá informacemi. Zjistil jsem, že posloužila paní Kantůrkové při psaní scénáře k novému filmu o Janu Palachovi. Ačkoliv jsem tento film neviděl, troufám si tvrdit, že mnoho informací o výjimečném charakteru Jana Palacha, které jsou v knize obsaženy, prostě do filmu zakomponovat nelze. Z hlediska kvality a především z úcty k Janu Palachovi knihu jednoznačně všem doporučuji. Bylo mi opravdu smutno, když jsem ji dnes náhodou uviděl v antikvariátu...
Knihu jsem četla do školy.
Myslím si, že obsahuje hodně informací odhledně činu Jana Palacha.
Kniha je dobře uspořádaná a čte se velice dobře.
„Protože nesl tíhu situace celé společnosti na svých bedrech. Bolest a bezvýchodnost spoluobčanů cítil jako svou vlastní bolest. A rozhodl se k činu, o němž předpokládal, že tu tíhu a bolest může odvalit. A svůj čin provedl. Až do konce......"
Doporučuji knihu všem, zejména mladší generaci, protože by se nemělo zapomínat.
Dávám 5 hvězd. Jan Palach nám svou obětí daroval do našich životů světlo,nemůžu cítit nic jiného než účtu a respekt k mladému člověku s velkým srdcem. Panu Ledererovi se toto téma povedlo dobře zpracovat.
Knize musím dát jedině pět hvězdiček. Od Jana Palacha to byla obrovská obět. Musel to být hodně silný člověk, nikomu se nesvěřil, s maminkou se nerozloučil.
Štítky knihy
Československo 60. léta 20. století Jan Palach, 1948–1969
Autorovy další knížky
| 1990 |  Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta |
| 1990 | Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec |
| 1991 | České rozhovory |
| 2013 | Když se řekne… V+W |
| 1984 | Touhy a iluze |
Smrť mladého študenta histórie Filozofickej fakulty Univerzity Karlovej, ktorý sa upálil na protest proti potlačovanej slobode 16. januára 1969 vzrušila milióny ľudí, nie len v Československu. A pritom pred jeho smrťou ho takmer nik nepoznal. Usporiadali mu pohreb ako veľkému štátnikovi, aj keď mal len dvadsať rokov. Počas svojho krátkeho života v ničom obzvlášť nevynikal, nepreslávil sa žiadnym literárnym dielom, ani vedeckým objavom, ani športovým výkonom, ani politickou činnosťou, a predsa je slávny. Bol hlboko presvedčený, že jeho povinnosťou je zachrániť národ z beznádejnej situácie. A pretože vycítil, že známe politické prostriedky nie sú zárukou záchrany, vrhol na váhy udalostí svoj vlastný život. „Čin Jana Palacha nie je činom zúfalca, ako to niektorí chcú vyložiť. Je to uvedomelí protest a hrdinský skutok, ktorý bol vykonaný pre život. Neobetoval sa len pre svoju generáciu, obetoval sa pre všetok ľud tejto zeme a celého sveta. Obetoval sa preto, aby otriasol svedomím všetkých- to znamená tiež tých, ktorí túto zem a tento národ uvrhli do poroby, s ktorou sa ľud tejto zeme a hlavne mladá generácia nikdy nezmieri. Jeho smrť bola namierená proti všetkým, ktorí sa podrobujú stavu, kedy vládne hrubá sila a kedy nie je rešpektovaná vôľa ľudu, kedy sa šliape po základných právach ľudí, právach národa na štátnu suverenitu, na riadenie vlastných vecí slobodne zvolenými zástupcami, slobodu slova, zhromaždenia, na istotu právnu, uskutočňovania života podľa najlepších predstáv a ideálov“ (Lederer, 2014, str. 169). Krátko po svojom čine bol Jan vo všeobecnom, ľudovom ponímaní porovnávaný s majstrom Jánom Husom. Tak znel nápis na pomníku sv. Václava na Václavovom námestí v Prahe. Snáď každý chápal jedinečnosť Janovho činu, mnohým sa však porovnávanie s Husom javilo prehnané, neadekvátne. Hus bol predsa významný učenec, mysliteľ, vysokoškolský pedagóg. Bol verejne známou osobou, ktorej hlas prenikal aj za hranice Čiech. A Palach? Neznámy mládenec, radový študent filozofie. Ktosi napísal (Lederer, 2014, str. 200): „Oheň, ktorý ukončil život mladého českého študenta v týchto našich ťažkých dňoch, vzišiel z kostnickej iskry.“ Prepojenie tu skutočne naozaj existuje, a to morálne. V roku 1415 sa Hus riadil podobným morálnym princípom ako Palach v roku 1969. Napriek všetkej rozdielnosti a časovému rozpätiu sa títo dvaja Janovia k sebe morálne približujú. Majster Hus hlásal teologické názory a predstavy, ktoré nezdieľala cirkevná hierarchia. Cítila, že jeho názory a predstavy sú v rozpore s jej postavením. Tušila rozklad svojej organizácie, v prípade že by ponechala voľnosť kazateľom, ako bol Hus, ktorý požadoval od účastníkov koncilu, aby riadnymi argumentmi popreli jeho názory, aby ho presvedčili, že je na omyle. Vedel, že aj mnohí z tých, ktorí na neho kričia, si dobre uvedomujú, že pravdu má on. O pravdu ale nešlo. Študenta Jana desila predstava budúcnosti v prípade, že vývoj bude nerušene pokračovať smerom, ktorý sa pred jeho očami rysoval. Vnímal poníženie z toho, ako sa ľudia prispôsobujú novým podmienkam po sovietskej invázií a okupácií. Ako sa zo spoločenského života vytráca nádej na dôstojný život v slobode. Janovi nikto nemusel dodatočne hovoriť, že je lepšie pracovať, než si brať život. Pracoval do poslednej chvíle, posledného dňa. Jeho rozhodnutie neznamenalo koniec. Počínal si, ako by pre neho nič nekončilo, ako by život mal pokračovať ďalej. Nemal pocit, že je hrdina, o ktorom raz budú písať historici. Aj keď svoj čin vykonal verejne, vykonal ho bez publika. Skromne, ticho, nenápadne. Bez tieňa teatrálnosti.
Ozvalo sa mnoho hlasov, ktoré nazvali Palachov skutok zúfalým činom. Boli to aj tí, ktorí o ňom hovorili s najhlbšou úctou a zrejme si nik neuvedomoval, že to je urážka jeho osobnosti. Zúfalým činom je zoskok z desiateho poschodia horiacej budovy, pretože človek nevidí iné východisko. Palachov čin bol optimistický. Obsahoval obrovské množstvo viery, že tento čin je schopný zmeniť beh dejín, že je schopný zvrátiť situáciu, že môže donútiť vládu, aby učinila opatrenia, ktoré sú v záujme budúcej spoločnosti. Hrdina Jan Palach niesol ťažobu situácie celej spoločnosti na svojich ramenách. Bolesť a bezvýchodiskovosť občanov cítil ako svoju vlastnú bolesť. Rozhodol sa k činu, o ktorom predpokladal, že tú ťažobu a bolesť môže odvaliť. A svoj čin vykonal