Jana bude brzy sbírat lipový květ
Miloš Doležal
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/495942/bmid_jana-bude-brzy-sbirat-lipovy-kvet-mHj-495942.jpg
4
113
113
Sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ je v jádru souborem nénií za odchodem nejbližšího člověka z tohoto světa. Verše Miloše Doležala vynikají koncizním tvarem, lapidárním výrazem, pracují s překvapivou asociativností, intertextualitou, nápovědou, zámlkou. Imaginace se tu odvíjí od nenadálého existenciálního zážitku. Zmar a beznaděj ze ztráty nejbližší jsou konfrontovány s mocností básnického slova. Kniha vychází k nedožitým pětapadesátým narozeninám Jany Frankové Doležalové (21. 5. 1967 – 18. 6. 2021).... celý text
Přidat komentář
Jana bude brzy sbírat lipový květ je sbírka básní tak niterná a dojemná, že se musí zákonitě dotknout i největšího necity. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli a nic nevěděli, stejně vám dojde, že se týká bolestného rozloučení s milovanou osobou. Pokud pak básně uslyšíte přímo v interpretaci jejich autora Miloše Doležala, zážitek se ještě prohloubí, a to částí i proto, že je Miloš nesmírně oduševnělý a úžasný člověk a opravdu každý, kdo se s ním, setká, si ho zamiluje.
Přemýšlím nad hodnocením, které sbírce dala uzivatel6780. Básně to možná nejsou úplně nejpropracovanější, ale jsou dokonale a niterně spřažené s myslí autora. Jak hodnotit knihu? Podle řemeslné kvality, nebo podle účinku, který vyvolá ve čtenáři? Já volím přístup druhý a proto dávám plný počet, prožitek jsem měl velmi silný, jako u málokteré poezie.
Básně zahalené do hluboké bolesti a stesku jako všeprostupujícího, paralyzujícího, téměř hmatatelného, na dosavadní život nečekaně dolehnuvšího příkrovu...prosté patosu, zdobnosti i mnohomluvnosti, niterné a éterické, jako poletující pocity, myšlenky, sny a představy. Tíživé, ale i smrt přesahující, v obrazech přetrvávající přítomnosti všude kolem - zahradě, dětech, živoucích vzpomínkách...
"Čím více zacházíš
tím jsi blíž.
Když tolik chybíš
náhle se zpřítomníš.
Mezi světy útlá mříž
proplaveš, prostoupíš."
Vyhlížím tě každé ráno
ve vánku
v jitroceli v mátě
v květech orlíčku
na zápraží dveře nechávám pootevřené
Dělí nás jen tenké, tenoučké sklo.
Překrásná, dojemná, smutná a zároveň snová sbírka.
Nevím, jestli si mám připadat necitelná, ale já z toho necítila nic, prošlo to mnou a nic na mne nepřeneslo. Bolest básníka bohužel dobré verše nezaručuje a mnohdy ani netvoří.
Uvědomuji si, že verše o ztrátě musí být už povahy věci subtilní, nicméně i v tom případě by jako veřejně prezentované umění podle mého názoru měly přinášet i něco navíc. Pro mne je to zde plné klišé, je mi líto, čekala jsem opravdu víc.
(Ocenění Magnesií beru jako ocenění za bolest, za ztrátu, nikoli za sbírku.)
Jen ze silných příběhů vznikají silné verše... dojemné a nezapomenutelné obrazy
Já jsem tak ráda, že jsem tuhle básnickou sbírku sehnala! Protože mé velmi melancholické já čte takové texty úplně nejradši.
Velmi smutné, zároveň plné lásky..
Naprosto rozumím tomu, že kniha získala ocenění Kniha roku Jestli máte alespoň trochu rádi poezii a budete mít příležitost si knihu přečíst, tak rozhodně doporučuji!
Moc, moc krásná sbírka. Škoda číst o ní. Doporučuji opravdu všem. I těm, kteří poezii obvykle nečtou.
Aby na mě nějaké básně zapůsobily (moc často je nečtu), musí jít od srdce.
Tady to tak je, slova plná smutku, stýskání a lásky a snad i naděje, zabalená do nevšedního, a přece prostého jazyka. Popadly za srdíčko...
*
"Třezalka zhasíná, osika se chvěje
docela malá, malinká holčička naděje hraje si pod lípou
s hadrovou panenkou
má korunu
z pomněnek a listů máří.
Tence září."
--------------
Miloše Doležala si vážím jako autora výborných knih o faráři Josefu Toufarovi i za jeho nevídané zasazení se o objevení jeho ostatků a jejich přenesení k důstojnému odpočinku do kostela v Čihošti.
Zažila jsem s autorem před pár lety o faráři Toufarovi a čihošťském zázraku opravdu úžasnou besedu v městské knihovně, bylo to komorní, působivé, a když jsme se po hodině dotazů zprvu nesmělých, později odvážnějších, blížili skutečně těm nejzajímavějším a nejniternějším otázkám a odpovědím, když konečně pouto mezi tazateli a zpovídaným bylo navázáno, paní knihovnice náhle zavelela, konec, musíme domů, je před Vánoci, všichni máme doma moc práce!
Dodnes mě to mrzí...
Předně mám z textů zvláštní celkový dojem ženského psaní. Zvolená témata, zahrada, vztah ke spiritualite částečně zbavený obvykleho klišé, opírani se o jednoduche silne artefakty, podmaniva prostota skutečnosti. Vzacna absence sebestrednosti. A rostliny a byliny jako vyrazne ubezniky rozeznivajici situace, žitý cas. Výborná věc.
"Nasadils mi dvojitého Nelsona, Hospodine.
Nejdříve matku a otce a teď i věrnou ženu bereš,
co dál si urveš z masa duše mé?
Jak chán dáváš a pak na hostině žereš."
Miloše Doležala jsem poznala coby spisovatele a autora skvostně zpracovaných memoárů pátera Toufara "Jako bychom dnes zemřít měli". Doležal básník není o nic méně výmluvný, upřímný a přesvědčivý. V Janě pak inspirovaný tou nejbolestnější životní zkušeností, která člověka může potkat. Sbírka pohřebních písní odhaluje niterný duševní stav člověka, jeho bolavou duši, zlobu, nesouhlas, nepochopení, nepřijetí, beznaděj. Ale přináší i oslavu života. Jana Doležalová Franková byla milována, odešla však příliš mladá a příliš rychle…
"Každou jahodu jak hostii od tebe přijímám,
jako polibek a zašeptání,
pojídám lusky, rukolu, bazalku a cukety,
celé léto dáváš se mi."
Hluboké životní prožitky autora po smrti milované ženy. Ve svém smutku zcela autenticky "bojuje s Bohem" podobně jako starozákonní Job a v duchu žalmů. Kulisy a osoby jsou však současné. Vážím si toho, že nám Miloš Doležal dal nahlédnout tak hluboko do svého soukromí. Pro mě jednoznačně nejlepší básnická sbírka roku 2022. A je velká škoda, že je tak těžké si ji koupit! Ale podařilo se a ráda ji mám ve své knihovně.
"Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
skoro všechno už mi vzal,
servaná pastvina
čeho bych se bál.
Je blíž, než se zdá,
až do rána
přebývat smím v Jeho domě,
kde mlčí po dlouhé, předlouhé časy."
POHŘEB V ŽELIVĚ
P. Tomáši Petráčkovi
Z ořechu vypadlo jadérko
po vodě pluje skořápka
pírko má za plachtu
loďka, pohřební dodávka
odplouvá, pírko se zachvěje
k proměně.
____________________________
"Zatuhla klika
zrezlo struhadlo
koho to vůbec napadlo
že svět je Boží zrcadlo?"
Průzračně křehká nádhera.
"Správně vidíme slzami."
Hlubiny víry, co hory a bolest přenáší, vtělené do prostých slov. . . . . ale i prostá slova co probouzí krásu.
10/10
Poezií autor zahání smutek, vyjadřuje stálé hluboké vzpomínky, na dnes již zesnulou, svou milovanou ženu Janu. V zahradě, kterou sázela, mu ji připomínají květy, které kvetou, jahody, které jakoby mu s láskou podávala, i stará košatá lípa, která brzy pokvete a se které pravidelně sbírala květy....
Štítky knihy
Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Jako bychom dnes zemřít měli |
| 2022 | Jana bude brzy sbírat lipový květ |
| 2016 | Krok do tmavé noci |
| 2019 | Čurda z Hlíny: Tři dokumentární povídky z protektorátu |
| 2020 | Do posledních sil |
Niterná zpověď manžela, který ztratil svoji ženu.