Jana bude brzy sbírat lipový květ
Miloš Doležal
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/495942/bmid_jana-bude-brzy-sbirat-lipovy-kvet-mHj-495942.jpg
4
105
105
Sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ je v jádru souborem nénií za odchodem nejbližšího člověka z tohoto světa. Verše Miloše Doležala vynikají koncizním tvarem, lapidárním výrazem, pracují s překvapivou asociativností, intertextualitou, nápovědou, zámlkou. Imaginace se tu odvíjí od nenadálého existenciálního zážitku. Zmar a beznaděj ze ztráty nejbližší jsou konfrontovány s mocností básnického slova. Kniha vychází k nedožitým pětapadesátým narozeninám Jany Frankové Doležalové (21. 5. 1967 – 18. 6. 2021).... celý text
Přidat komentář
Těžké téma. Oceňuju sentiment, rozumím terapeutickým důvodům, kvůli kterým sbírka zákonitě musela vzniknout. Pár dobrých veršů tam je, ale na Magnesii Literu moc nechápu, proč to dosáhlo.
Bolest se dožaduje procítění a já respektuju, že někdy vyleze ven. Ale působí na mě dojmem šuplíkovek, které bude mít po psacích stolech rozházené kdekdo procházející si traumatem.
Ale možná právě proto?
Sbírka čtyřiceti básní je lyrická a naplňuje ji smutek z odchodu nejbližšího člověka, který je v textu doslova hmatatelný. Život člověka je přirovnáván ke krásám přírody. Sbírka je rozdělena do několika oddílů, jež vždy uvádí báseň, která má v sobě zakódovaný Janin sen. První oddíl směřuje ke konci života Jany, jsou z něj citelné projevy každodennosti, v nichž není patrný radikální životní zvrat. Druhý oddíl v sobě odráží šok z náhlého odchodu ženy, dále je zachycen její pohřeb a rozloučení s ní. Třetí díl je pak bezesporu nejlyričtější, protože v sobě odráží smutek, zoufalství, hněv, skepsi, beznaděj a stesk. Čtvrtý oddíl je nasycen již ztišením emocí, meditací a hledáním útěchy. Pátý oddíl je melancholický a vyplňují jej vzpomínky na Janu. Poslední šestý oddíl je pak spojen s nadějí, duchovní oporou víry a důvěrou v Boha. Vše je propojeno s básníkovou rodnou Vysočinou, jež se do veršů neodmyslitelně propsala. Básně jsou plné metafor, přirovnání, personifikací. Je možné si v některých povšimnout volného verše, avšak jsou tu i takové, které mají pevně zakotvenou strukturu a pravidelný rytmus. Jedná se o povedenou básnickou sbírku. Doporučuji všem milovníkům poezie.
Krásné, jímavé, smutné, upřímné, dojemné, stesk nad ztrátou nejbližšího člověka. Zasáhne přímo do srdce.
Tuto knihu jsem objevil díky soutěži Magnesia Litera, jsem moc za to rád. Krásná exkurze do nitra člověka, který se musí vyrovnávat se ztrátou milované osoby.
Některá místa v básních poněkud drhnou (a to celkem často), jiná jsou dost povedená, kvalita kolísá mezi jednotlivými básněmi a často i od verše k verši. Aluze fungují nejlíp tam, kde se na ně neupozorňuje (tematické propojení s Májem; slovo „miláček“, které může být autentickým záznamem, ale jeho opakování odkazuje k Písni písní). Skvěle zpracované mi přišlo např. téma zahrady, jako symbolu Jany. Patos a líčení krajiny jsou součástí idylizujícího vzpomínání, patří ke zpracovávání prožité tragédie.
Kontext sbírky dodává textu silnou významovou vrstvu, jakousi auru. (Možná by bylo zlé tvrdit přímo, že silný příběh dává sbírce přímo konkurenční výhodu.) Je otázka, jak by kniha působila na čtenáře (jichž jistě časem bude přibývat), který si není jistý, zda je vzpomínání na mrtvou odraz reality nebo spíš stylizace. A myslím, že na takového čtenáře by text působil méně silně.
Pokud výše říkám, že verše skřípou, pak téma sbírky způsobuje, že to příliš nevadí. Básně působí jako vyhřezlé z potřeby, opracované jen nahrubo, přičemž zůstává nejasné, zda kvůli autorově neohrabanosti, nebo pro žal, který do práce nutí, ale zároveň nedovoluje se k ní vracet. Působí to zkrátka jako art brut (zde by naopak neznalost autora mohla pomoct, protože poučený čtenář ví, že Doležal by neměl mít s technickou stránkou psaní problém).
Celkový dojem je spíše dobrý.
Srdce mám rozložené na prvočinitele, krásná ale je.
„Od meze voní heřmánek (chamomilla),
je to jak v hádance - kdo nám ji dal?
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?“
Tato sbírka snů - básní se mi velmi zamlouvala. Zase to bylo jiné. Jiné básně, jiné vyprávění, pocity, prožitky. Doporučuju.
Pro mě jako pro občasnou čtenářku poezie se jeví tato sbírka jako zjevení. Už jenom ten úvodní citát z pera K.J. Erbena :,, Běží časy, běží, všechno sebou mění: co nebylo, přijde, co bývalo, není. " A ty Janiny sny. Krásně je to uspořádané. Tleskám.
Citlivě napsané dílo, přitom i příležitostnému čtenáři poezie přístupné. Oceňuji nejen samotné básně, ale i pořadí, do jakého jsou básně za sebou poskládány. Sny, uvádějící každý oddíl, mám osobně nejradši.
Tieto básne sú fakt prežité, silné, dôležité. Čítam to už druhý krát a stále to otvára nové dimenzie. Básne, ktoré ukazujú, že ešte existuje silný cit a pevné puto, v tomto svete, v ktorom sa zdá až absurdné, že by dvaja ľudia spolu vydržali byť tak dlho a stále zamilovaní.
Velmi osobní básně. Myslím, že není možné je nijak posuzovat. Sbírka se mi moc líbí, budu se k ní vracet. Doporučuji.
Tvorbu a aktivity Miloše Doležala sleduju pravidelně a dlouhodobě (i když se mi ne vše daří sehnat a zejména číst), zpráva o nenadálém úmrtí jeho ženy mě tudíž zasáhla. Sbírka nénií, jak ji přiléhavě označuje v textu na záložce editor Jan Wiendl, se mi ovšem dostala do ruky až poměrně dlouho po jejím vydání a poté, co si vydobyla významné ocenění a značný ohlas. Ty si autor i jeho zesnulá manželka bezpochyby zasloužili, u sbírky samotné mám z čistě literárního hlediska jisté pochybnosti.
Jako asi nejlepší texty se mi paradoxně jeví Janiny záznamy snů (předpokládám, že autorem nějak upravené – minimálně do básňové podoby) a také úvodní erbenovský citát. Zbytek básní je působivý, známe-li mimoliterární okolnost jejich vzniku (smrt blízké osoby a následná beznaděj a truchlení, místa a data zmíněná v básních ve vtahu k datu Janiny smrti atp.), ale jinak jsou výrazově málo originální. Ty lepší z nich (např. Veselka) navazují na dle mého soudu nejsilnější polohu Doležalovy tvorby, jak ji představil ve sbírkách jako Podivice nebo Obec. Jiné (např. Čtvrtek po poledni, Obrácená pieta, Uplynulo šest neděl) jsou výrazově hodně závislé na Reynkovi a jeho následovnících, což samozřejmě nemusí být minus, Reynek je velikán, ale mám pocit, že je jaksi dostatečný sám o sobě a nepřekonatelný. Aluze v této podobě – dobrá, zajímavé, ale asi ne na Magnesiu Literu. Totéž platí o bezmála archaické stylizaci prostoru a jazyka v řadě dalších básní, k čemuž přispívá i silná bibličnost. Kdyby to byl básnický svět Zahradníčkův či Hrubínův z dob kolem druhé světové války, beze všeho, ale toto je sbírka z roku 2022, pojednávající o světě víceméně od 90. let po současnost. Přitom to působí, jako by Doležal s manželkou žili na nějaké venkovské výspě teleportované bratru sto dvacet let nazpět. Bezesporu má na takové ladění (potažmo silně výběrový přístup k realitě a prostoru) právo, ale je otázkou, nakolik to není romantizující idealizace. Jistě, Vysočina dovede být krásná, ale jejími hlavními rysy posledních let jsou zprzněná architektura, nedozírné holoseče někdejších smrčin, rozlehlé polnosti obhospodařované ne zrovna ekologicky, všude spousta aut na úzkých silničkách a celkově vlastně taková usmolená českomoravská průměrnost, kdy tu není ani dramatický zánik a tragičnost jako v Sudetech či ve Slezsku, ani malebnost a zpřítomnění paměti jako na jihu Čech či v Podkrkonoší. A druhá otázka je, nakolik má takovýto typ idealizace, až téměř idyly v současné poezii opodstatnění. Zda toho čirou náhodou víc nezakrývá, než odhaluje a objevuje.
Sbírka má pochopitelně řadu silných momentů, vyplatí se ji přečíst a popřemítat nad ní v klidu a usebranosti. Nicméně nedovedu říci, zda je to skutečně vyvoláno verši samotnými, anebo vědomím osudu a pocity vztahujícími se ke skutečnosti mimoliterární. I proto jsem v hodnocení váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec se přiklonil k tomu vyššímu počtu. Hlavně tedy z ryze lidské sympatie, ale i to je koneckonců jeden z aspektů četby a recepce uměleckých děl... Závěrem jeden sen na ukázku:
Její sen z 11. na 12. června
Plácla jsem komára
neslyšně padal na zem
chtěla jsem se přesvědčit
zda je mrtvý –
na zemi už neležel komár
ale malý dřevěný ptáček.
Začal se proměňovat
zvětšovat, růst
a ožil.
Seděl mi na předloktí
hladila jsem ho, cítila
měkká poddajná zádíčka
a tlukot srdce.
V těžkém okamžiku života, kdy lidé nenachází slov kvůli bolesti ze ztráty, dokázal Miloš Doležal tato muka vzít a přetavit je, překovat v hluboce niterné verše, které se můžou dotýkat i našich niter. Bolest, láska, stesk, vztek, strádání... a spousta květin - toho všeho je plna tato útlá sbírka. Ocenění mu moc přeju, stejně jako lásku, kterou zase našel :)
Jak kdybych byl Někým vlečen
vyděšen se ptám
- Ale kam?
Pomalu plyne večer
a když už na konci jsme
unavení a ospalí
vlna stesku nás zavalí.
Proč my jsme zůstali
a jiní ne?
(Miloš Doležal: Jana bude brzy sbírat lipový květ)
#letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #4
Jana bude brzy sbírat lipový květ je sbírka básní tak niterná a dojemná, že se musí zákonitě dotknout i největšího necity. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli a nic nevěděli, stejně vám dojde, že se týká bolestného rozloučení s milovanou osobou. Pokud pak básně uslyšíte přímo v interpretaci jejich autora Miloše Doležala, zážitek se ještě prohloubí, a to částí i proto, že je Miloš nesmírně oduševnělý a úžasný člověk a opravdu každý, kdo se s ním, setká, si ho zamiluje.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2012 |  Jako bychom dnes zemřít měli |
| 2022 | Jana bude brzy sbírat lipový květ |
| 2016 | Krok do tmavé noci |
| 2019 | Čurda z Hlíny: Tři dokumentární povídky z protektorátu |
| 2020 | Do posledních sil |
Jak pisou ostatni, chapu, ze napsat tohle byla terapie, ale cele to na me pusobi uspechane, verse nejsou dost hluboke, je to plytke. Snad se pana autora, pro ktereho je ta kniha jiste velmi osobni, nedotknu. Ale nektere osobni tragedie je lepsi nechat uzrat a podrobit redakci zkusene a otevrene.