Japonsko očima ženy
Růžena Fikejzlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/142462/japonsko-ocima-zeny-142462.jpg
3
3
3
Autorka zde popisuje zážitky a dojmy ze své první návštěvy Japonska.
Přidat komentář
25.12.2012
Pokud se zajímáte o Japonsko jen tak zběžně a hledáte informace, raději sáhněte po něčem novějším. Kniha byla sepsána ještě v předválečném období a autorka před návštěvou Japonska o zemi moc nevěděla. Kniha proto obsahuje spoustu starých a velmi často i mylných informací.Pokud se však v Japonsku již orientujete, rozhodně doporučuji, protože hlavní zajímavostí této knihy je náhled do duše jedné z prvních cestovatelek, které se do této cizokrajné země dostaly. Chcete-li si tedy porovnat současné názory cestovatelů s tehdějšími, rozhodně to bude zajímavé čtivo.
3
Japonsko očima ženy
Autorka o Japonsku nevěděla před příjezdem skoro nic. Kniha je tedy plná ukázek její neznalosti, kdy například zcela mylně odhaduje původ různých potravin atd. Její hodnocení jídel jsou celkem zábavná. Části knihy, kde autorka čerpá jen ze svých dojmů jsou tak někdy až komické. Na druhou stranu v částech, kde vychází z výkladu svých japonských přátel je kniha velmi zajímavá a přesná. Tuto přesnost bohužel často sráží ona neznalost reálií (např. podrobný soupis výbavy nevěsty z různých společenských vrstev je dost znehodnocen tím, že autorka kdejaké japonské oblečení označuje jako kimono, takře není zřejmé, co a v jaké ceně je vlastně myšleno).
Velmi oceňuji, že na rozdíl od jiných českách cestovatelů nedělala z Japonska něco, čím není, jen aby vytvořila obrázek senzační exotiky. Také se narozdíl od nich netrávila velkou většinu času ve společnosti placených společnic, taxikářů (rikšů) a dalších nižších vrstev společnosti, ale naopak mezi kultivovanými a vzdělanými lidmi z vyšších vrstev. Nepřehlížela přitom ale ani život a starosti běžných pracujících lidí. V Tomto se kniha zásadně liší od knih řady jiných českých poněkud omezených cestovatelů. Neoznašoval bych to ale za pohled ženy (to je poněkud sexistické, i když chápu, že ve světle soudobých českých publikací o Japonsku to tak mohlo tehdy snadno působit). Je to pohled prostě normální, který mezi tuzemci měla třeba i Eliášová, či Nykl. A celá řada v Japonsku dlouhodobě žijících cizinců (anglofoní literatura o Japonsku byla i tehdy mnohem lepší).
U závěrečné části knihy o japonských zvycích by mě docela zajimalo, z čeho vycházela. Tipl bych to na nějaké japonské propagační letáky, ale na to je v nich pár nepřesností.
Na knize mě poněkud překvapil jazyk, jakým je napsaná. Jednak je na rok 1941 napsaná poměrně formálním a vté době již méně používaným spůsobem, a jednak celá řada popisů různých japonských reálií je velmi atypická. Tím, že autorka neznala japosko, ani účel řady věcí a ustálené překlady jejich označení, tak vymýšlí často vlastní květnaté české popisy a oznyčení. Ty jsou sice takřka vždy správné, ale zcela nezřetelné, takže podle popisu je v podstatě nemožné představit si pod nimi japonské reálie alespoň trochu blízko skutečnosti, pokud je neznáte.