Jarek Nohavica
Dana Čermáková
Zpívající básník, aristokrat folku, ikona českého písničkářství, bohém, filozof, člověk velmi inteligentní, moudrý a sečtělý, slezský patriot, který přebásnil Mozartovy opery - to všechno je Jaromír Nohavica. Jeho jméno představuje už třicet let nejen pojem folkové muziky, ale i v celé české hudební tvorbě. Za bývalého režimu, kdy nebyla vůle vydat jeho skladby v albech, si lidé jeho písně na koncertech nahrávali na kazetové magnetofony a šířili je dál, takže existovalo snad sto tisíc kazet. Byl tehdy trpěn, zakazován i povolován. Skládá, píše a zpívá srdcem o tom, co ho trápí a co trápí obyčejné lidi kolem něj. Není divu, že se nehodil do výstavní síně bezobsažné a konformní socialistické pop-music. Netají se vztahem k ruským písničkářům Vladimíru Vysockému a Bulatu Okudžavovi, jejichž písně přebásnil, ani ke Karlu Krylovi, který ho v mnohém inspiroval. Po sametové revoluci se zdálo, že písničkáři už nebudou mít o čem zpívat, protože hlavní nepřítel zmizel v propadlišti dějin. Jaromír Nohavica to ustál, ovšem za cenu toho, že počátkem 90. let absolvoval protialkoholní léčbu. Od té doby nepije ani nekouří. Svá témata nachází i v nové společnosti, takže se jeho písněmi můžeme nechat těšit i burcovat dál. Nezůstal jen u písniček s kytarou nebo heligonkou, realizoval projekty s vlastní kapelou, se skupinou Čechomor, s kolegou a přítelem Karlem Plíhalem. Objevil také kouzlo Mozartových oper - přebásnil libreta ke třem nejznámějším. V červnu slaví až neuvěřitelnou šedesátku, což ovšem nijak neubírá na jeho tvůrčí invenci ani popularitě. Sám se už stal vzorem a inspirací pro jiné - svým vztahem k jeho tvorbě se netají například ani držitel Českého slavíka za rok 2012 Tomáš Klus. Kniha zkušené autorky biografií známých osobností přibližuje život i tvorbu Jaromíra Nohavici jako jedné z největších legend české hudební scény posledních třiceti let.... celý text
Přidat komentář
Na úvod něco málo z Jarkova životopisu a potom hlavně citace z jiných pramenů, zejména rozhovorů jiných časopisů. Dává hodně odpovědí z bardova života, jsem za ně rád a děkuji, ale myslím si, že autorka tomu mohla dát více.
Nohavicu mám rád, ale na nervy mi časem už lezlo to jeho dojímání se nad sebou samým. Na jednu stranu neustále zdůrazňuje, jak nemá rád rozhovory a na druhou stranu se v nich neustále nimrá ve své duši, chmurách, hlubinách, smutcích, zamčených komnatách atd. V tomto směru jsou mi mnohem sympatičtější nemluva Plíhal nebo normální chlapský Dobeš. To je ale jeho věc - to není chyba knížky. Chyba knížky je v tom, že je cca ze tří čtvrtin tvořena právě takovými rozhovory - kdy Nohavica vlastně hodnotí sám sebe. Veliký nedostatek je, že tu skoro nejsou názory jiných lidí - kamarádů, kritiků, jiných písničkářů, novinářů atd.
Na jednom místě to autorka nezvládá ani matematicky / časově. Z několika po sobě jdoucích stránek se dovídáme, že od roku 1974 se JN stává na dlouhých 9 let knihovníkem. Hned na další stránce však roku 1975 rukuje na vojnu, z níž odchází v roce 1979 (!!!) A v roce 1981 s knihovnictvím končí.
Jako čtení pro někoho, kdo o Jaromíru Nohavicovi neví skoro nic, tato kniha možná není úplně špatná, ale z pohledu čtenáře, který se o tohoto písničkáře zajímá víc, se nejedná o nic víc než o rychlou jehlou ušitý kompilát zcela obecných informací.
Solidně napsaný životopis plný rozhovorů. Rauvolfova biografie byla sice lepší (už jen kvůli intenzivnějšímu kontaktu s hudebním prostředím), ale pro nenáročného čtenáře toto dílko stačí.
Velmi zajímavě pojatá kniha formou úryvků rozhovorů, které během bardovy kariéry vyšly. Sice to asi dalo práci se danými rozhovory prokousat, ale ocenila bych aspoň trochu osobní přístup. Kniha působí jaksi odtažitě a do "kejklířova" života vás bohužel moc nevtáhne. Navíc ke konci už je to takové prolétnutí jak kdyby autor seděl v rychlíku a těšil se na konečnou stanici. Konec knihy na mne působí jako by vás z vlaku vykopli uprostřed noci a vy nevíte proč, prostě nijak neukončené.
Tohle je opravdu mizérie. Autorka není moc pracovitá a poctivá. Není divu, že její knihy příslušné osobnosti neautorizují.
Na písničkách Nohavici, Kryla, Plíhala a jiných folkáčů jsem odkojená. Všichni měli co říct tehdy, všichni mají (měli by) co říct dnes. I mé děti budou jednou s Jarkem vyrůstat.
Nohavicu jako písničkáře mám rád a tohle čtení mě opravdu bavilo, protože jsem se o něm dozvěděl spoustu zajímavých věcí. :)
Jarka Nohavicu mám rád, jeho písně prolínají životy mnoha lidí (můj nevyjímaje :-), zpívají se u táborových ohňů i při jiných příležitostech, proto jsem si knihu půjčil a přečetl. Navíc je to slezský patriot, který nezapomíná, kde vyrůstal a dodnes žije. Není to klasický životopis, pouze "životopis jeho tvorby". Kniha postupuje od raných 80. let, kdy Jarek začínal až po současnost. Je zaměřena především na jeho tvorbu, písně, texty, koncerty... Autorka neopomene zmínit základní informace ze soukromého života např. těžké období závislosti na alkoholu, vztahy se svou nejbližší rodinou a přáteli... Především se ale věnuje jeho samotné umělecké tvorbě. Je zde i zmínka o natáčení filmu Rok Ďábla (stručně popsáno, jakým způsobem toto dílo vznikalo). Doplněno dobovými rozhovory, které byly v dané době zveřejněny v tuzemských periodikách. Doporučuji pro všechny milovníky písní a textů Jarka Nohavici.
Štítky knihy
písničkářiAutorovy další knížky
| 2022 |  Volodymyr Zelenskyj – Za svobodu tělo i duši |
| 2018 |  Ondřej Vetchý - dobrý člověk |
| 2014 |  Ivan Trojan |
| 2009 | Génius Zdeněk Svěrák |
| 2019 | Alain Delon: Ďábelský anděl |
Jarek Nohavica zpěvák - písničkář z Ostravy. Ostrava!!! patří mezi město, které mě kdysi dávno okouzlilo a rodí se tam nejlepší české pěvecké hvězdy.
Knihu jsem objevila díky mému oblíbenému čtenáři "konicekbily" a byla jsem zvědavá na tohoto barda, krále folku a knihu o něm.
Není to vůbec špatné čtení, rozhovory a spoustu informací, jsem spokojená, ale na pět hvězd to u mě není.