Jdi za zeleným světlem
Edvard Valenta
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43999/jdi-za-zelenym-svetl.jpg
4
53
53
Rozsáhlý román z období okupace, který navazuje na linii meziválečné psychologické prózy. Ústřední postavou románu je typický intelektuál své doby, profesor, žijící ponořen do svých problémů, bez zájmu o skutečný život. Teprve protektorát, události, které ho zanesou proti jeho vůli na venkov, ho pozvolna, ale o to drsněji, staví před realitu života. Kruté dny, potřísněné krví a utrpením, doléhají na profesora na každém kroku a on se rozhoduje, zmítaný úzkostmi a pochybnostmi, zapojit do ilegálního hnutí a zcela radikálně mění svůj postoj k reálnému světu.... celý text
Přidat komentář
K četbě jsem se rozhodnul na základě přednášky o autorovi. V ní bylo řečeno, že se vyžívá v popisech a byla to pravda. Kniha má dobrý námět, ale je (pro mě) hodně rozvláčná, plná popisů, postav. Hodně stran sem jen přelétl očima nedokázal jsem se pořádně začíst. Chce to trpělivost.
Tempo knihy je víceméně stále stejné, chybí mi tam více akce, zvraty.
Krásné, čtivé, k zamyšlení.
Bylo zfilmovano někdy v r. 1968, leč film jsem nikde nenašla.
V novém zpracování si v roli zubaře Krofty představuji Zdeňka Svěráka, když představoval vilu novému najemci:
"Paní Kozáková, je možné sehnat někde dřevo!"
"Těžko" řekla domovnice
"Tak vidite. Je to vzácnost. Uprostřed lesa."
Nebo
"A všiml jste si té paničky....? Kdyby jste si s ní něco začal.. on by vás prostě něčím klepl a bylo by".
"Něco takového by mě nenapadlo. Ostatně jsem ji ani neviděl."
"Uvidíte ji a napadne vás to."
Úžasné.
"Někdy chodil půl hodiny po hale sem a tam nebo bloumal i před vilou, hledaje lepší, vhodnější výraz, neotřelý, nový, a přece ne zase tak schválný, aby se slovo příliš vypínalo nad svou prostou sdělovací funkci a stávalo se samoúčelnou ozdobou." (str. 259). "Chybí mi prostota slohu, úsporná srozumitelnost výrazu. Svůj vlastní román nemohu dnes číst beze studu. Chodím po vznešených slovních chůdách a i věcem prostým dávám nátěr významného důležitnictví, tak odpudivého všude tam, kde by několik skromných, přikrčených slov řeklo mnohem víc mnohem věrněji."(str. 38)
To jsou dvě z více sebereflektivních pasáží o jazyku románu, Ten mi svou nepřirozeností (mně, který miluju Vančuru, kde je ale metaforický jazyk jaksi na místě, kde s ním počítám, kde je básnivý...) v tomto románu vadil. Od prvního souvětí... A přitom chápu, že jazyk románu charakterizuje jeho (zpočátku) trochu neživotného hrdinu. Po pravdě, on i ten příběh mi připadá hodně nepravděpodobný.
Oslovil mne však svou hlavní myšlenkou: nejen smrt, ale i cesta - ta za zeleným světlem naděje - je jistotou našich životů.
K uzoufání roztahané. Je zde mnoho pasáží, kdy se děj deseti dvaceti stran dá vyjádřit v pár větách. Nejvíc mě kniha bavila zpočátku, ale v půlce se můj zájem o děj začal rychle vytrácet a v závěru, kdy má gradovat, se vytratil úplně. A tak posledních asi třicet stran jsem nedočetl vůbec a ty předchozí od půlky s vynecháváním stránek a ne jen jednotlivých. Samotný děj není špatný, ale pro způsob vyprávění jsem nenašel vůbec pochopení a trpělivost.
Pro mne román No 1. české literatury 20. století. Neuvěřitelný záběr a mohutný impakt. Fakt. Zapomeňte na Kunderu i Karla Čapka.
Neprávem zapomenutá kniha. Výborný román i skvělý dokument doby (podobně jako třeba Haškův Švejk, i když je to úplně jiný žánr - kde jinde se dočtete, co se psalo v dobových novinách, o kolik podražil chleba apod.). Ale chápu, že to není pro každého.
Roman autora Lidových novin, blízkého přítele Jiřího Wolkera a dnes neprávem opomijeneho autora. Příběh zasazený do období konce druhé světové války je pestrou mozaikou lidských osudu s tragickým koncem. V ústřední postavě pražského doktora a intelektuála Šimona nacházíme jakési Valentovo alter ego. Kniha, která je mistrovským dílem
Vynikající český válečný román s neobvyklým hrdinou - intelektuálem. Četla jsem v prváku na vysoké a dodnes si pamatuji, jak mě kniha zasáhla.
První část se jmenuje "Jitru neunikneš" a snad vystihuje i hlavní záměr autora. Román je hodně intelektuálský, například Blanka (partnerka prof.Šimona) ho jednou strašně urazí větou: "Tady jako by to páchlo Lužinem." Tak ano, Lužin je postava ze Zločinu a trestu, ale že bych se kvůli takové větě krutě urazil, to si moc neumím představit.
Na str. 96 je popis záchvatu jak pro učebnici lékařství, Ménierova nemoc.
E.Valenta několikrát zmiňuje jak k hlavnímu hrdinovi prostí lidé vzhlíží, protože on je Spisovatel a píše Knihy, a z toho že se dá slušně žít. Buď to nebyla pravda ani tenkrát, nebo se ten svět dost změnil, nevím.
A můj komentář je jen částečný, přečetl jsem jen cca 400 stran, asi to už nikdy nedočtu.
Valentovy se povedlo něco jako obstojný román o těžké době a jejím dopadu na lidské charaktery. Obstojný v tom smyslu, že se autorovy román téměř na šesti set stranách nerozpadá pod rukama a obsahově i stylisticky drží v jednotě. Potud mu nelze nic vytknout. Problém nastává ve chvíli, kdy si jakožto přemlsaný čtenář jednadvacátýho století uvědomíte, že nic moc, vyjma potravy (a to ještě chudé) pro vaše intence směřující ke zpracovanému tématu vám četba nepřinese. Psychologie postav, pravda, krkolomná zase tak není, příběh profesora Šimona se dá vlastně považovat i za bildungsroman, ale všechno se to jaksi mdluje, šedivý a ani ty zajímavější pasáže to nezachrání, protože ta se začnou vyskytovat až někdy od poloviny, po tom co si to na prvních asi tři sta stranách Valenta všechno urovná a popíše. Právě popisy jsou tu asi nejslabší místem, což je škoda, protože se román odehrává na venkově, kde by se krom suchých popisů směrů, cest, tam je tohle, tu je tamto, mohlo využít víc poezie. Z knihy jsem si snad odnesl jediné dvě věci (žádný silný obraz, inspirace, otřes se nekonal): 1) Jitru neunikneš 2) Oni doopravdy posílali pozůstalým učet za provedení popravy !
Autorovy další knížky
| 1956 |  Jdi za zeleným světlem |
| 1971 |  Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě |
| 1967 | Ledové povídky Eskymo Welzla |
| 1936 | Po stopách polárních pokladů |
| 1969 | Druhé housle |
Jeden z největších románů v poválečné české literatuře.