Jeden německý život
Brunhilde Pomsel , Thore D. Hansen
Podtitul: Příběh poslední sekretářky Josepha Goebbelse. „PROSTĚ JSME SE S TÍM SVEZLI,“ prohlásila ve věku 106 let sekretářka Josepha Goebbelse. OPAKUJÍ SE DĚJINY? Jeden německý život je vyprávění Brunhildy Pomselové, bývalé sekretářky říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse, o jejím nezájmu ohledně vzestupu nacionálních socialistů, o její vlastní kariéře v dobách společenského a mravního úpadku – a v neposlední řadě o její práci na jednom z klíčových míst nacistického panství.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 2017 , Ikar (ČR)Originální název:
Ein deutsches Leben. Was uns die Geschichte von Goebbels' Sekretärin für die gegenwart
více info...
Přidat komentář
Tuto knížku jsem sháněla pro moji zvědavost: přečíst si, jací lidé se: " vezli na vlně" i přesto, že třeba ideologii nebaštili.
Očekávala jsem, že se mi paní Brunhilde líbit nebude, ale i tak mne zajímal i její pohled na věc, pohled člověka, který pracoval v té mašinérii a přesto "nikomu nic špatného neudělal".
Vyprávění paní B.P. bylo zajímavé, často povrchní, málokdy řekla něco konkrétního, ale i z toho co řekla lze vyčíst jaké okolnosti B.P. samotné nebo dění okolo ní, vedly k tomu, že se dostala až k práci sekretářky pana Goebbelse a že tam pracovala ráda a věřila ve vítězství velkého vůdce až skoro do posledního dne války.
V knize bohužel nebyla moc konkrétní nebo možná nechtěla být. Některá témata obcházela, snad stokrát řekla: " My jsme nic nevěděli (takže za to nemůžeme)" nebo "Já jsem nic špatného nikomu neudělala (takže nenesu žádnou vinu)" Prostě co nechtěla, neřekla.
Takže i přes některé pasáže, které byly pro mne rozčilující nebo těžko stravitelné, knížka splnila svůj účel a má očekávání nezklamala. Jsem ráda i za pohled člověka pasivního účastníka a jsem ráda, že jsem si knížku přečetla.
Celkově zajímavější mi přišlo to, o čem paní Pomselová nemluví, než to, o čem mluví. Co se týká její profese, „nechlubí“ se ničím, co se v rámci své práce dozvěděla o nacistických aktivitách. V době, kdy ještě neexistovala moderní digitální technika a mnohé citlivé zprávy zapisovaly nebo opisovaly právě sekretářky, se zdráhám uvěřit, že by to nebylo vůbec nic. (I když lze připustit, že nevěděla o všem a v plném rozsahu.) Ještě zajímavější je to v osobním životě: až v doslovu je uvedeno, že Brunhilde Pomselová počala dítě a podstoupila potrat, který jí byl doporučen lékařem, protože by těhotenství ohrožovalo její vlastní zdraví. Ve své výpovědi se nezmiňuje ani slovem o muži, s kterým dítě počala, ani o těhotenství, ani o potratu. S Gottfriedem Kirchbachem se Brunhilde seznámila v roce 1936. Byl poloviční žid a vztahovaly se na něj nacistické rasové zákony. Před pronásledováním odjel do Amsterodamu, Brunhilde byla připravená ho následovat, ale on chtěl nejdřív vytvořit podmínky pro zaopatření rodiny. Několikrát ho ještě v Amsterodamu navštívila, ale po vypuknutí války už ho neviděla. Gottfried Kirchbach zemřel v Amsterodamu v roce 1942.
Význam svědectví Brunhilde Pomselové dobře vystihuje redaktor Thore D. Hansen v doslovu:
"Dík zasluhuje dobová svědkyně Brunhilde Pomselová za svá stanoviska. Umožnila nám, abychom její neobvyklý životopis uspořádali a uchovali pro nebezpečnou současnost. Její vzpomínky i rozpory mohou být poučením pro nás všechny, neboť svoboda a demokracie dnes potřebují angažovanost a maximální pozornost."
A ještě krátký citát přímo paní Brunhilde:
"Ale mě to tenkrát nezajímalo. Pro mě šel život jednoduše dál. A taky jsem ještě pracovala pro doktora Goldberga. Tedy, jemu jsem to samozřejmě neřekla, že jsem byla 30. ledna provolávat slávu Hitlerovi. To jsem neudělala, na to jsem byla zase natolik taktní, abych tomu nebohému Židovi neublížila. To se prostě nedělá. Bylo to všechno trochu rozporné. Ale já jsem to tenkrát nebrala tak vážně. Tyhle věci mě absolutně nezajímaly. Byla jsem tenkrát mladá, zamilovaná dívka. A už je to taky dávno. Už se do toho neumím zpětně přenést. Tenkrát do toho člověk sklouzl úplně snadno."
Zajímavá stařenka tahle paní Brunhilda. Ač její vyprávění nepřináší celkem nic nového, přesto se to dobře čte. Jenom by to mohlo být o polovinu kratší, protože se paní neustále opakuje. To neoddělitelně patří k jejímu vyprávění a k jejímu pokročilému věku, ale autoři to mohli zkrátit. Ovšem předmluva a zejména doslov je v jeho první půlce jenom nestydaté zneužití jejího vyprávění k bezuzdné, despotické propagaci zaplavení Evropy milióny a později snad stamilióny s evropským prostředím nekompatibilních cizinců z arabských a afrických zemí. Ke stejnému účelu jsou zneužity i a události třicátých let minulého století. Je absurdní srovnávat pronásledování a likvidaci po staletí dokonale přizpůsobených Židů, občanů evropských zemí, s nekontrolovaným přílivem miliónů pologramotných lidí z naprosto odlišného kulturního prostředí. Evropa nemůže napravovat všechno trápení a bídu světa. Teorie o jakési vině bílého muže jsou pouze odporným pokrytectvím. Evropa už dávno ztratila pud sebezáchovy a vůli k přežití. Doslov v této knize je toho příkladem. Druhá část doslovu srovnává dopady globalizace před sto lety a dnes. Zdá se mi, že tady je to srovnání a varování na místě.
Odsoudit národ z nečinnosti nad zlem, se v dnešní době, kdy už známe fakta dá snadno. Jenomže kdo z nás občas neohl hřbet před cizím neštěstí, jen protože se ho to netýká.
Vlastně za to může stejný pud sebezáchovy, který dovolil přežít ty, jež režim pronásledoval, jen místo hladu a holé existence je primárně strach o sociální zázemí a možnost skončit tam, kde půjde o hlad. Neobhajuji, nesoudím sama nevím jestli bych byla tak statečná, abych bojovala za pravdu (ano, je to smutné).
Z doslovu mám husí kůži, protože situace se nezměnila, možná ještě více vyhrotila.
Příběh B. Pomselové neslouží k získání nějakých nových historických faktů ale díky němu máme možnost nahlédnout do myšlení lidí (pasivních spoluúčastníků), kteří se údajně jen "vezli s proudem".
Celý její příběh není o tom, že "nic nevěděla" protože nemohla nic vědět, ale o tom, že nic neviděla, protože nechtěla nic vědět.
Bylo by ovšem velmi tristní odsoudit její pasivní spoluúčast na holocaustu, jelikož si musíme uvědomit že mnozí z nás, respektive dnešní společnost (v USA či EU) dělá něco podobného (velice rychle se šíří ignorace obyvatelstva - pasivita a nezájem o to co se kolem nás děje vč. politiky zatímco jiné části společnosti se mezitím velice rychle radikalizují).
Kniha je velice dobře napsaná (autor je politolog) a lze jí rozdělit do dvou částí: samotný příběh sekretářky Josepha Goebbelse a doslov autora, kde se zaměřuje na poučení které si můžeme odnést právě z jejího příběhu. A že jich je...
Je to kniha kterou když pochopíte, tak se nad sebou, dnešní společností a svou budoucností zamyslíte....
Zajímavé, rozporuplné .. sama ale nevím, jak bych se v dané situaci zachovala, takže rozhodně neodsuzuji
Kniha, která mne zasáhla hned 2x. Vzpomínky paní Pomselové - ona nechtěla o ničem vědet. Např. Židé někam mizeli, asi do Sudet, spis jsem nečetla a poslušně založila....Je to odstrašující a zveřejnění tohoto svědectví má velké poslání k současníkům.
Doslov Thore D. Hansena - bohužel, jak pravdivé. Zrovna tento víkend probíhaly volby s cca 40% účastí a to je považováno za úspěch. Lidé se nezajímají co se kolem nich děje, nejen mladí. Říkají, že to stejně nemohou ovlivnit. Pak má pan Thore D. Hansen pravdu, že stačí "nějaký novodobý křikloun" a ten ovlivní společnost. Jinak si neumím představit úspěch Babiše, Okamury....Stále ješte máme dmokracii, musíme ji ale chránit.
Žádná sebereflexe či pocit viny natož pak lítost. I když konstatování "politika nás nezajímala" je samo o sobě dostatečně vztyčeným prstem. Kam to vede, nemusíme hledat v historii, stačí se podívat kolem sebe. Doslov Thore D. Hansena byl pro mne nakonec zajímavější než vzpomínky ženy, která "o ničem nevěděla" (a já dodávám -asi nechtěla - to je přece snazší).
Už předmluva autora ve mě nebudila důvěru cituji: vedení Polska a Maďarska trvale odbourávají demokratické systémy o Turecku vůbec už nemluvě. Přiběh stařenky je každodenní život v říši z hlediska jejího zaměstnání až po 5 let stráveném v ruském zajetí, kterému je věnováno pár stran , žádné historické fakta zde nenajdete. Třetí část autorův doslov Poučení pro dnešek z příběhu Goebblesovy sekretářky ,my těžce připomíná Poučení z krizového vývoje přednesené na XIII. sjezdu KSČ . Největším nepřítelem novodobých politologů, historiků jsou pamětníci, Ti bohužel vymírají a začínáme žít ve světě George Orwella.