Jeden život s filmem
Bohumil Šmída
Vyprávění o svém životě ve světě filmu, doprovází i řada dokumentárních fotek,inteligentní zpoveď filmového "Pacínka", pana Šmídy, ve své době významnho představitele úspěšné československé filmové tvorby.
Přidat komentář
Bohumila Šmídu jsem si velmi oblíbil jako herce, zejména jako kasaře Šestáka ve filmu Kde alibi nestačí a jako podvodníčka Pacínka ve filmech Nahá pastýřka a Rakev ve snu viděti. Tahle kniha pana Šmídu přibližuje hlavně jako vedoucího skupiny, která se podílela na výrobě československých filmů od konce Druhé světové války. Vzpomínková kniha obsahuje spoustu zajímavých informací a pro člověka, který se více věnuje československé kinematografii je velmi cenná a poučná. Jediná věc mě na Bohumilovi Šmídovi dost vadila (neměl jsem o tom ani ponětí) a to, že byl zapřísáhlý komunista a v knize se s tím nějak netajil. Vyzdvihoval filmy, které s uměním měly pramálo společného a pomlouval naopak filmy, které pak brzy končily v trezoru. Rozhodně ale zajímavý pohled člověka pod pokličku filmového zákulisí, ve kterém prožil prakticky celý svůj život.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1980 | Jeden život s filmem |
1979 | Od námětu do kopie: výroba hraného filmu |
1966 | Organizace československého filmového podnikání a filmové tvorby |
Bohumil Šmída je bezpochyby zajímavá osobnost českého filmu. Na jednu stranu oblíbená postavička podvodníčků, nad kterými by i srdce zaplakalo, na druhou stranu zásadní komunistický funkcionář českého filmu, dokonce ředitel Barrandova v padesátých letech. Schopný producent, dlouholetý pedagog, i nadšený hudebník. Jeho produkční skupina natočila perly české nové vlny jako Všichni dobří rodáci nebo Ostře sledované vlaky, na druhou stranu nová vlna nebyla obecně jeho oblíbenou a v této knize ji i hodnotí dost negativně, jako příliš zápaďáckou. Prostě rozporuplná osobnost, mající mnoho tváří, ideál k tomu se o ní – a tehdejší společnosti – něco dozvědět.
Jenže z téhle knihy se nedozvíte nic. Je to přesně taková kniha, jakou lze čekat z vrcholící normalizace: vykastrovaná. Možná nechtěl, možná nemohl, ale jak píše: na špatné jsem zapomněl, na dobré vzpomínám. Jakákoli kritika, společenské názory jsou velmi opatrné. Snad jakoby je ani neměl.
Většinu knihy zabírá chlubení s kým vším si potřásl rukou (Piccaso), nebo dokonce zahrál, kde všude v cizině byl, a v čem si zahrál. Pak pár rodinných vzpomínek, milých, ale sklouzávajích do patosu zloděje Šestáka. Nejvíce mě asi zaujala návštěva Kambodži, aneb jak to chodí ve světě diktátorů. Opět bez kritiky, spíše až s obdivem.
Jednoduše řečeno, jde o takové tlachání starého muže :-), který se bojí, nechce, nebo nemůže mít výrazný názor.