Jedna věta

04.04.2024

Je mi trochu trapné psát krátce po smrti Pavla Zajíčka poněkud příkrý odsudek jeho textů. Tohoto tvůrce jsem si nesmírně vážil, jeho formace DG 307 pro mě v době gymnaziálních studií byla nefalšovaným zjevením a silně formativním prvkem, nicméně snad i kritický, nebalzamující přístup ukáže, že je jeho odkaz v jistém smyslu stále živý, a že se z něj tedy nestal sošný monument, jehož narušení je přísně zapovězeno.

Zajíčkova Jedna věta totiž ve vyhraněné podobě dokládá a potvrzuje mé dávné podezření, že autorovy texty fungují především ve vzácném spojení s jeho hlasem a s experimentální hudbou, zvláště pak tou z dob DG 307 v devadesátých a nultých letech. Ostatně měl jsem to štěstí a právě v té fázi – a v dosud skvělé formě – jsem autora několikrát slyšel vystupovat s kapelou i číst naživo. Čte-li se to jako „pouhý“ text, básnicky to myslím obstojí toliko v jednotlivinách. A nemyslím tím často ani celé básně, nýbrž ojedinělé pasáže a verše. To však nic nemění na tom, že recituje-li Zajíček se svým kazatelsky patetickým, temným projevem třeba i verše, které na papíře nepokládám z různých důvodů za zdařilé, je to silný zážitek. Škoda, že už si to poslechneme jen z nahrávek.

Abych byl konkrétnější: Autorova Jedna věta trpí několikerým narušením konceptu (jeho tvůrce Viktor Karlík sice v úvodu poněkud všeobjímajícně tvrdí, že připouští i destrukci tohoto konceptu, tím pádem se ale jaksi vytrácí smysl vydávat tento svazek v rámci dané edice). Jednak totiž nedodržel zásadu zapsat si jednu větu opravdu každý den, například v dubnu končí 24. 4. a pak nic, v prosinci si zapisoval věty všehovšudy sedm dní. A jednak – ale to je patrně širší potíž projektu – v řadě případů nejde o jedinou větu, ale celý odstavec kratších vět, výčtů, „výkřiků“, sice formálně prezentovaný ve formě jediného parataktického souvětí (na začátku velké písmeno, na konci interpunkční znaménko typu tečky, otazníku či vykřičníku) vnitřně segmentovaného čárkami či pomlčkami, fakticky je to ale nakupení rozličných obsahů, vnitřně často nepříliš spojitých.

To by však nebyl největší problém. Dalo by se nad tím vlastně i mávnout rukou, pokud by podobná disparátnost a bezobsažnost neplynula i z toho, co tyto věty (a „věty“) sdělují: Je patrné, že Zajíček zrovna procházel tvůrčí krizí. Jestliže totiž jeho textům pro DG 307 (a obecně tvorbě z dob největší slávy) bylo možné přiznat působivost ne-li zrovna literární, pak dozajista vizionářskou, obrazivou, pro Jednu větu z roku 2014 už to platí jen ve skrovných, dosti vyčpělých zbytcích. Valná část jeho záznamů je pouhým improvizovaným nahozením slov, bez opory v hloubce, vizi či aspoň řemesle. Čtenář si říká, že by pomalu bylo lepší, kdyby Zajíček Jednu větu pojal zkrátka deníkově a zaznamenával tam soustavněji, kde byl a co prožil. Občas tam sice něco takového probleskne, leč zpravidla neurčitě (což by nebyl zásadní problém) a především z toho opět čiší, že se to tam dostalo taky víceméně nahodile. Že zkrátka nevěděl, co psát.

Zamýšlené všeobsažnosti (tato absolutnost, kosmická „totalita“ je koneckonců dobře známá z textů pro DG 307, kde má většinou mocnou působivost) zde tedy přechází v bezobsažnosti a chtěná hlubokomyslnost v banálnost. Viz třeba „Něco se děje! – ale co? – něco se ozývá, zní ozvěny...“ nebo „Vše je úplně jinak!“ či „Cosi končí a cosi jiného právě začíná.“ Anebo „Právě v tuto chvíli se toho mnoho a mnohé rodí a mnoho umírá...“ A jeho „nepřetržitá samomluva pokračuje“ mimo jiné tím, že z nedostatku jiného nápadu (nechce se mi věřit, že by v roce 2014 byl jeho život, byť třeba jen ten vnitřní, tak chudý a triviální) často činí ústředním bodem záznamu to, že je určitý den v týdnu („Pátek, promíchat, probudit se a volat – kam?“; „Pátek, pozpátku a potichu, někdo má přece svátek!“), časové údobí („Je konec února, blíží se jeho konec, divadlo pokračuje!“ a hned pak „Poslední den, říkám si a sním!“), že sedí v kavárně a dává si snídani (velice často v Café Louvre, občas Jericho), jaké je počasí („Sníh, jaro uprostřed zimy... je jaro, nebo zima?“ nebo „Když je zima, nebo rádoby zima.“ popř. „Slunce svítí, je takové roční období, co k tomu dodat?“), že má někdo svátek („Je opět neděle, svátek má Herbert – vše nejlepší přeju, ty, koho neznám...“) či narozeniny, respektive že někdo zemřel.

Zpravidla se v tom sice lze dohmátnout určité osobitosti nebo aspoň dokumentární hodnoty, ale pro mě jsou to plusy natolik minimální a marginální (a to mám Pavla Zajíčka rád), že si kladu otázku, zda vůbec stálo za to vydávat knihu v této podobě. Kdyby si ty záznamy přinejmenším vedl pravidelně a vztahovaly se ke každému dni roku 2014, pak by to smysl mělo, ale takto by snad bývalo bylo lepší nechat jej to psát delší dobu a následně pořídit výbor těch nejzajímavějších. Uvědomuju si ale, že jistou roli při snaze to přece jen vydat i v této neuspokojivé podobě mohly hrát faktory osobní – přátelské vazby a v neposlední řadě také to, že v roce 2015, kdy kniha vyšla, prodělal autor mrtvici (bližší časovou souvislost ale neznám), která mu bohužel znemožnila pokračovat v dosavadním uměleckém působení. A to je navzdory všemu výše řečenému obrovská škoda.