Jen hrobař zaplakal
Miroslav Mráz
Autorova prvotina zachycuje život na periférii města Písku na sklonku třicátých let 20. století. Atmosféra chudinské čtvrti v těžkém předválečném období je zde vykreslena barvitými osudy lidových hrdinů, kteří v rytmu balady neodvratně směřují ke hřbitovní zdi.
Přidat komentář
Tahle kniha mě hodně zasáhla. Musela jsem si jednoduše zjistit, kdo je autor, jaktože mi unikl. Radím, nedělejte tu stejnou chybu. Nechte v sobě rezonovat jen tuhle výbornou knihu, baladu nebo spíš sociální román, který se dokáže dostat pod kůži a zasáhnout to správné místo. Nemám slov.
Tato krásně napsaná kniha, nás přivádí do života svérázných lidí písecké periférie. Rázovití obyvatelé této části města prožívají v předvečer mnichovských událostí svoje každodenní starosti a v autorově podání se nezřídka zasmějete. Mně osobně se to stalo častokrát a to i nahlas. Jejich filozofování a na druhou stranu rázné jednání či úvahy, jsou i přes vážnost doby, s nebezpečím číhajícím na hranicích a i v pohraničí, častým zdrojem komických situací. Ačkoliv je kniha psána s humorným nádechem, s postupujícím dějem a tím i časem plynoucím v knize, se v ní ona doba, stojící na prahu obrovských lidských tragédií a utrpení, přeci jen jako zpočátku nenápadný stín začne čím dál tím víc promítat. Název knihy tak v sobě nezahrnuje nejen osud některých postav, ale i naší vlasti a celý příběh tak symbolicky uzavírá.
Za mě plných a zářivých pět hvězd a velké uspokojení, že se mi tento, snad neprávem opomíjený, klenot podařilo objevit. Ono opomíjení je asi dané osobou autora. Po přečtení jeho životopisu, může tak být čtenářovo překvapení z této knihy ještě větší.
Nečekaně krásná kniha! Hodnotím jako velice vyspělý literární projev psaný nádherným jazykem, což vzhledem k autorově kontroverzní osobě působí jako zjevení. Dobu končících 30. let se mu podařilo zachytit dokonale. Postavy jsou přesvědčivé, barvité a srší vtipem. Nejvíc mě pobavila postava dědka Kaštánka, to bylo číslo! Takže víme kdy, víme kdo... ale moc nevíme, kde! Děj se odehrává v Písku - ale v nějakém trochu jiném, realitě neodpovídajícím. Autor na začátku knihy oznamuje, že veškerá podobnosti osob a míst je náhodná. Ze skutečnosti zřejmě čerpal (v roce 1938 mu bylo 13 let a v Písku nejspíš bydlel), ale upravil si ji podle svého. Během celého čtení mi vrtalo hlavou, jak to tedy je... a to Písek dnešní i minulý znám jak své boty. U hlavní lokality příběhu - hřibitova - si jsem téměř jistá, že geograficky jej umisťuje do místa (nového) Lesního hřbitova, ale přisuzuje mu název, historii a význam (starého) svatotrojického hřbitova. Tím by se vysvětlily i nelogické docházkové vzdálenosti, ale těžko říct. A Petr Mano také překvapil, ilustrace v knize jsou velmi vydařené.
Čtivě, poutavě a i se zajímavým humorem napsaný baladicky laděný román z doby předmnichovské republiky. Poutavě jsou popsány životy obyčejných lidí, a zejména hledání sama sebe nešťastného Lojzy .