Jeptiška / Rameauův synovec / Jakub fatalista a jeho pán
Denis Diderot
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/2370/bmid_jeptiska-rameauuv-synovec-jakub-fat-Hnw-2370.jpg
4
143
143
Tři nejznámější romány slavného encyklopedisty a osvícence jsou pojaty jako satiry. Jeptiška (1780) je satirou i obžalobou církve a společnosti. Rameauův synovec (1782) je satirickým dialogem filozofa se synovcem známého skladatele, dialogem, jenž vykresluje atmosféru bohémských umělců. Jakub fatalista a jeho pán (1796) je vtipnou snůškou vyprávění, anekdot a příběhů, jež satiricky zpodobují život Francie v 18. století. Doslov „Diderot předchůdce moderního románu“ napsal Otakar Novák.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1977 , OdeonOriginální název:
La Religieuse / Le Neveu de Rameau / Jacques le fataliste et son maître
více info...
Přidat komentář
Tuhle knihu jsem přečetla jedním dechem. Je plná hrůz a nespravedlností, které se mohly dít dříve za zdmi kláštera. Věřím a pevně doufám, že už tomu tak není, aspoň ve většině klášterů dnešního světa. Vím však, že člověk je bohužel tvor hříšný.
Asi před osmi lety jsme na gymplu probírali Diderota a jeho Jeptišku, výklad mě zaujal z jednoho prostého důvodu, učitelka se zdála obsahem knihy pohoršená, ale pořádně nám neřekla, co je na ní tak pohoršlivého. To samozřejmě probudilo moji zvědavost a musela jsem si ji přečíst. Taky jsem si ji přečetla... a nijak zvlášť hluboce na mě nezapůsobila. Byla jsem tenkrát docela naivka, tak si myslím, že mi spousta náznaků zkrátka nedošla a některé věci mi zas dnešní optikou snad nepřišly tak hrozné... Každopádně si vzpomínám, že se to četlo úplně samo...
Asi před rokem, jsem si zapsala předmět, jehož součástí byla i osvícenská literatura a já se rozhodla, že je to konečně vhodná záminka k tomu si tuhle knihu dočíst. Přečetla jsem si Jakuba Fatalistu a byla jsem nadšená.
Pán. "Abych nezapomněl, Jakube, věříš v příští život?"
Jakub. "Nevěřím v něj, ani nenevěřím; nemyslím na něj. Raduji se jak dovedu ze života, který mi byl popřán jako záloha za dědictví."
Je to vtipné a frustrující a kniha se téměř nedá odložit. Jakub Fatalista mě asi bavil nejvíc. Líbí se mi Diderotův styl psaní, líbí se mi, jak si se čtenářem pohrává. Nečekejte, že příběh samotný je nějak zvlášť poutavý, poutavý je spíš styl a myšlenky, které z textu nenápadně vykukují.
Pán. "Jakube, příteli, jste filosof, mrzí mě to za vás..."
Včera jsem se pak rozhodla, že je třeba tuto knihu konečně dokončit a přečetla jsem si Rameauova synovce... A pocity jsou smíšené... je to takový pseudosokratovský dialog kombinovaný s nonsensem a... Na jednu stranu je k jeho plnohodnotné četbě potřeba určitá předešlá znalost - například zobrazení Sokrata jako Siléna v některých Platónových dialozích, ale zároveň je tam spoustu reálií z Diderotovi současnosti, které jsou pro nás zkrátka neuchopitelné a je otázkou nakolik jsou důležité - já ty reálie neznám, takže... jak bych to mohla soudit? V textu se objevuje spousta zajímavých myšlenek, ale kontrastně je tam spousta směšných scén zobrazujících Rameaua, jejichž význam není (?) úplně jasný.... Pravděpodobně jde o zdůraznění určitého kontrastu mezi "Já" a "On"... ale kdo ví. Na tenhle text potřebujete mít tu správnou náladu, alespoň pro mě bylo dost těžké udržet si pozornost a nemyslet u toho neustále na něco jiného. Každopádně četby nelituji, Diderot je zajímavý spisovatel a ráda se k němu ještě někdy vrátím.
P.S. Pokud je někdo jako já alergický na slovo filoZof, pak se možná bude chtít poohlédnout po jiném vydání...
Máme tu 18. století - osvícenství, období přelomové změny ve vnímání křesťanství, z velké části způsobené rozvojem novověkých přírodních věd a s nimi ruku v ruce spojeným rozvojem "rozumu" - ve smyslu racionálního uvažování ... a tak lidé začali víru a její roli s ve společnosti vnímat trochu jinak ... započal proces sekularizace Evropy.
Nebyl to ale ateismus, který by se stal vůdčím, naopak většinou osvícenců byl kritizovaný, ale deismus (Bůh stvořil svět a stanovil jeho neměnné a i pro něj samého platné přirozené zákony, a dále již tudíž do jeho vývoje nechce ani nemůže zasahovat) ... a tak se největší kritika snesla na katolickou církev - na její pověrečnost a způsoby její organizace ... tolik asi k důvodům, které vedly Denise Diderota (jednoho z čelních představitelů osvícenství a mj. zastánce deismu) k tomu, aby Jeptišku napsal.
A teď k příběhu: ... Diderot před námi rozvine příběh jako ostrou kritiku klášterního života ... nepřístojností, které se za jeho zdmi dějí ... je to protest proti doživotnosti slibů, které jsou dívky nucené (často pod nátlakem a ve velmi mladém věku) složit, ... je to vyřčená pochybnost k samotnému opodstatnění existence klášterů ... je to připomínka, že Kristus nebyl ten, kdo by zakládal náboženské řády a že mechanické opakování modliteb nedokáže vyvážit hodnotu ani jediné almužny nebo dobrého skutku ... je to ukázka toho, že řeholní slib je v naprostém rozporu s přirozenými sklony lidí a ti, kdo ho bezezbytku mohou plnit musí být buď "nedostatečně vyvinuté bytosti", fanatici a nebo ... pokrytci.
K Jeptišce jsem přistupovala mírně skepticky. Klášterní prostředí se mi nezdálo atraktivní a měla jsem obavy, že se ve všem tom církevním řádu ztratím. A o čem by to přece bylo, když je prý pořád zavřená v klášteře? Po pár stránkách jsem se začetla a byla jsem rozhodně mile překvapena, jak dobře se knížka čte. Hrdinka někdy na tu dobu nezvykle přiznávala svoje kvality, ale nelezla mi tím na rozdíl od Mary Sue na nervy, nikdy to nebylo přes čáru.
Knížku doporučuju, i těm, kteří hledají něco na seznam školní četby. Dá se dobře interpretovat, rozsah je tak akorát, aby byl hutný a nevyžadoval měsíční čtení, napsáno čtivě... každému to nesedne, ale každý by to měl aspoň zkusit. :)
Máme tu 18. století - osvícenství, období přelomové změny ve vnímání křesťanství, z velké části způsobené rozvojem novověkých přírodních věd a s nimi ruku v ruce spojeným rozvojem "rozumu" - ve smyslu racionálního uvažování ... a tak lidé začali víru a její roli s ve společnosti vnímat trochu jinak ... započal proces sekularizace Evropy.
Nebyl to ale ateismus, který by se stal vůdčím, naopak většinou osvícenců byl kritizovaný, ale deismus (Bůh stvořil svět a stanovil jeho neměnné a i pro něj samého platné přirozené zákony, a dále již tudíž do jeho vývoje nechce ani nemůže zasahovat) ... a tak se největší kritika snesla na katolickou církev - na její pověrečnost a způsoby její organizace ... tolik asi k důvodům, které vedly Denise Diderota (jednoho z čelních představitelů osvícenství a mj. zastánce deismu) k tomu, aby Jeptišku napsal.
A teď k příběhu: ... Diderot před námi rozvine příběh jako ostrou kritiku klášterního života ... nepřístojností, které se za jeho zdmi dějí ... je to protest proti doživotnosti slibů, které jsou dívky nucené (často pod nátlakem a ve velmi mladém věku) složit, ... je to vyřčená pochybnost k samotnému opodstatnění existence klášterů ... je to připomínka, že Kristus nebyl ten, kdo by zakládal náboženské řády a že mechanické opakování modliteb nedokáže vyvážit hodnotu ani jediné almužny nebo dobrého skutku ... je to ukázka toho, že řeholní slib je v naprostém rozporu s přirozenými sklony lidí a ti, kdo ho bezezbytku mohou plnit musí být buď "nedostatečně vyvinuté bytosti", fanatici a nebo ... pokrytci.
Nejdříve se mi do toho moc nechtělo, ale pak jsem začala číst a nemohla se odtrhnout. Smutný příběh, ale dojemný.
Musím souhlasit s "kní" a Niclouxem, už na mě nepůsobí. Možná je opravdu z těch, které je třeba číst v brzkém mládí. Přelouskala jsem všechny tři, Rameauův synovec byl nejméně zajímavý, ale ani slavná Jeptiška mě neuhranula, takže jsem trochu srazila zdejší vysoké hodnocení.
Abych řekla pravdu tak jsem Jeptišku četla především proto, že jsem ji měla v povinné četbě. (světě div se - nakonec jsem si ji i vytáhla) A díky za to! Tehdy jsem ještě netušila, že mě kniha pohltí a získá si mé srdce. Se Zuzanou se nedalo nesoucítit. Podmínky v klášterech byly podle všeho opravdu hrozné a neomluvitelné, ale suďte mě jak chcete víru nedělá špatným samotná víra v Boha. Ta přišla s dobrou myšlenkou.. Víru dělají špatnou lidé, kteří ji zneužívají..to tu bylo, je a bude. Bohužel. Myslím, že i kniha to do jisté míry ukazuje..
Jeptišku si znovu určitě přečtu a myslím, že ne jen jednou..jak říkám srdcovka. :)
Měl jsem z téhle knihy docela strach, ale maturitní seznam byl neoblomný. Bál jsem se toho, jak se to bude číst a nakonec mě Diderot mile překvapil. Jeptiška je dobře napsaným příběhem, kterému by se dalo uvěřit. Děj pro mě nebyl sice lákavý ani strhující, ale měl něco do sebe. Dalo se to přečíst a netrpět u toho.
Nemůžu hodnotit kladně, opravdu ne.. Poté, co jsem s nechutí prokousala asi půlkou knihy, jsem to vzdala.
Kniha sama o sobě není napsaná špatně, kritika tehdejší církve, no asi to tak fungovalo, každopádně lidé jsou ovlivnitelní pořád a všude.. Možná to bylo hlavní hrdinkou, no spíš určitě to bylo ní. Takhle, mě, iritující postavu jsem snad ještě neviděla.
Nevím, tak trochu na to nemám, už co říct. Každopádně nebudu kazit hodnocení a hodnotit také nebudu.
Popravdě řečeno tuto knihu jsem četla dávno a pamatuji si pouze ty momenty zvláštní a dejme tomu zvrhlé. Má své kouzlo a myšlenku. Na toto dílo opravdu musíte mít chuť a trošku i odvahu:-)
Knihu jsem měla přečtenou docela rychle. Dost mě překvapilo kruté zacházení sester v klášteře. Člověk by to nečekal, ale doba byla dříve jiná...
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2015 |  Jeptiška |
| 1977 | Jeptiška / Rameauův synovec / Jakub fatalista a jeho pán |
| 2018 |  Jakub Fatalista |
| 1997 | Herecký paradox |
| 1947 | Rameauův synovec |
Přečteno kdysi dávno a teď znovu, krátce a rychle z nedostatku jiného čtiva. Už klasiky neobdivuju jako v mládí, tady mi vadila bigotnost všech lidí i hlavní hrdinky. Jiná doba jiné mravy, ale zlo a dobro pořád stejné.