Ještě jednou se vrátíme...
Antonín Sova
Kniha intimní lyriky i zádumčivých písní s erotickými motivy a vzrušenou krajinomalbou, prodchnutá touhou po novém životě s kolektivními nadějemi. Sbírka vyniká odvážnou fantazií symbolických obrazů a hudebností veršů volného rytmu. 3. vydání.
Přidat komentář
I kdyby "Largo dlouhých večerů" byla jediná obstojná báseň této sbírky, zasloužila by si pět hvězd. Jenže ona není.
P.S.: Přál bych si, aby si lidé, kteří vědí, že nemají rádi poezii, dovolili ji nehodnotit. Aby se ani nenutili do jejího čtení. Budou se trápit oni a budeme se pak trápit i my, milovníci poezie: nad světem, který nám nerozumí.
Sbírka autorových básní, která v sobě obsahuje přírodní lyriku, milostnou a intimní lyriku... pro autora tak typickou trojtečku. Některé z básní se čtou krásně a chytí za srdce, jiné (zejména několik počátečních) se čtou hůře. Za zmínku jistě stojí básně: Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?; I byl jsem strom stará; nebo Princezna Lyoleja.
Sova se svou přírodní lyrikou mě původně opravdu nadchl. Všechny obrazy, které popisuje ohromným množstvím přídavných jmen, mi vyvstávaly v hlavě a nejenže jsem vnímal barvy, ale cítil jsem i vůně a především unášivé pocity. Nicméně po několika básních mi to přišlo až příliš opakující se. Místo zasnění do buku jsem se snažil zasnít do velkého množství dalších rostlin, ale čím dál víc jsem si uvědomil, že vycházející dojem bude podobný a tím i oslabený tím, že už jsem ho jednou pociťoval z básně předešlé. Často do těch básní přibyl motiv zamilovaného muže a i ten se po několika básních stal dosti repetitivním a zároveň tak i naprosto neoriginálním. A tak - přes nesmírnou imaginaci Antonína Sovy - jsem se brzy začal domnívat, že básně které čtu vytvořil stroj s přesně daným "dojímacím" algoritmem.
Stojí za přečtení. Stojí za to mít doma knihu Antonína Sovy a na jaře, když všechno rozkvétá, si přečíst jednu, dvě básně, které dodají po zimě zkřehlé duši trochu hřejivých slov. A vlastně i jindy. To asi jen mě přijdou jarní básně nejpěknější. Možná je to tím, že jsem sbírku četl na jaře. :-)
Co považuji jako trochu legrační je používání slov cizího původu v básních přírodní lyriky - např. "Mdlé března paprsky stonavé, pohledy feerické / jak snící, nemocné dívky, vzdušné, anaemické," (MDLÉ BŘEZNA PAPRSKY)
Zbierke dominujú prelínajúce sa motívy menlivej prírody, peripetií lásky a melancholických myšlienok na mladosť. Verše tiež opisujú prchavú krásu okamihu či nostalgiu zašlých časov, ale sú vrúcne, nikdy nie smutné či ubíjajúce. Sú jednoduché a bohaté zároveň. Jedinú "chybičku" nachádzam v občasnej vzájomnej výrazovej podobnosti básní. Keď si človek predstavuje to, o čom číta, uvedomí si, že taký obraz už asi niekedy niekde aj videl ... skrátka, isté básne môžu vyvolávať podobný dojem ... čo vlastne ani nie je problém (teda kým by sa niekto napríklad nepokúsil prečítať ich veľa naraz). :-) Ale takisto je dosť dobre možné, že len trpím nedostatkom fantázie. :-)
Sovu môžem celoročne, jeho upokojujúce, zaujímavo rukolapné a naskrze zrozumiteľné verše precítim v akomkoľvek rozpoložení. Sú mi blízke, ľahko nájdem príjemný súzvuk a páčia sa mi vnemy, aké zanechávajú. ... Samozrejme, pridanou hodnotou je lahodná čeština, ktorú milujem takmer tak ako slovenčinu. :-)
---
A nikdy podivně tak
les rodný se nerozšuměl.
Já plakal bych rád,
jen kdybych uměl.
Ten ironický přísvit
pod těžkými větvemi.
Ten večer jak vleče rozbitá křídla
dnes po zemi.
A co se to listí směje
a co se chechtá tak suše?
Stomílovými kroky
kam chtělas, ó duše?
(NÁLADA)
---
(čo sa týka doslovu, čo je veľa to je moc, dávam Weilerovi za pravdu)
Á, jak já nesnášim lyriku. Tadyto je navíc lyrika převážně přírodní a já jsem taková městská krysa, že mi kytky smrdí a radši čuchám benzín. Snažil jsem se k básním najít cestu, opravdu jsem se snažil na verše soustředit a číst je tak, aby na mě nějakým žádoucím způsobem zapůsobily, jelikož učitelé mě budou básněma mučit ještě pěknou řádkou let, ale nic. Nemohl jsem se na to ani soustředit. Každá z básní mi proletěla očima a každým povzdechem sem jí zas vyzvrátil ven. Dojímání se nad stromovím, nad letními opary a barevnými podzimními listy mi zkrátka nic neřiká. A co je to vůbec se Sovou a s barvama? Z nějakýho důvodu jsem byl furt zaměřenej na používání barev v textu, asi od tý jedný básně, z který si právě pamatuju akorát to, že v ní bylo vyjmenovanejch asi sedm barev. Sivé, hnědě, zlatavý, bílý - nemoh jsem se soustředit na nic jinýho. Jsem básnickej ignorant, jasně, ale ty vole, já u toho fakt trpěl. Dvě básně se mi ze sbírky líbily: Háj chorých při sanatoriu a Naivní rozhovor, pak mi přišel zajímavý Zasněný flirt a tak tyhle tři počiny jsou jedinym důvodem, proč nedávám jednu hvězdičku. Rozhodně nechci nikoho od knihy odrazovat, jestli máte rádi přírodní a intimní lyriku, pak vás tohle asi nadchne - A. M. Píša, autor doslovu, nad nima dokonale slintal, což je taky důvod, proč jsem neměl sílu dočíst ani ten. Pokud vás ale zvyšující se míra CO2 v ovzduší netankuje a chodíte radši po dláždění než lesní stezce, pak se týhletý sbírce raděj vyvarujte. Úplný vnitřní krvácení vám to nezpůsobí, ale budete z toho mít hovno a ztratíte čas, kterej jste mohli strávit čtením nějakého pěkného románu.
Autorovy další knížky
1989 | Vteřiny duše |
1954 | Domove líbezný |
2010 | Z mého kraje |
2011 | Květy intimních nálad |
1959 | Ještě jednou se vrátíme... |
Našel jsem knihu na staré půdě, ve staré skříni. Poezii rád mám, tady ovšem báseň JARNÍ, při níž se v ponurém únoru těším na teplé jaro ta mě chytla za srdíčko, pak následovala další ...
Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
a věděl jsem, že knihu do staré knihovny na starou půdu již nevrátím...
Možná se zpočátku čte těžce, ale rozhodně stojí za to ...