Jestřábí perutě

22.01.2021

Jsou autoři, jejichž osudy stojí za to znát. Vědět podrobnosti o jejich životě, o okolnostech vzniku jejich knih. A to nejen pro větší porozumění pro ně samotné, ale i pro náhled do jejich doby. Namátkou můžu jmenovat například Jacka Londona nebo z domácích J. Š. Baara, protože zrovna v jejich případě se při bližším zkoumání dozvíte obzvlášť podstatné dějinné souvislosti.

Totéž platí i na J. Foglara, a tak jsem velmi uvítala vydání knížky o jeho díle. Tím spíš, že nekopíruje Foglarovy vzpomínky „Život v poklusu“, ale že je výborně doplňuje. Hned v dětství jsem hodně přemýšlela o tom, co a jak bylo „doopravdy“, za jakých okolností byl ten který příběh zaznamenán… a když jsem se pak dověděla například to, že knihu „Pod junáckou vlajkou“ se povedlo vydat ještě v roce 1940, těsně před zákazem skautingu, velmi mě to překvapilo. A to přitom to bylo vlastně to samé, co jsem už sama zažila: vydání v roce 1969 ve stotisícovém nákladu a následný zákaz a vyřazení z knihoven.

Je toho plno, co bych mohla z knížky "Jestřábí perutě" přepsat na ukázku a je těžké volit, co bude to pravé. Nakonec jsem se rozhodla pro něco, co je opravdovou vzácností: pro báseň Měsíční noci. Je uváděna jako první otištěné dílo J. Foglara. Je z doby, kdy bylo Jaroslavovi-Slávkovi 13 let (vyšla v roce 1920 v Národní politice). Když jsem ji četla, hned se mi vybavily romantické obrázky z pozdějších foglarovek a krásná slova o výpravách za dobrodružstvím, o okouzlení z denní i noční atmosféry v přírodě a o přátelství, které Slávek nakonec našel ve skautském oddílu a které bylo ještě lepší než útěk od lidí.

Když měsíční nadejdou noci,
já lesy se toulám sám,
jsem podmaněn kouzelnou mocí
a podivnou touhu mám:

Chtěl bych jít na skály vysoké,
kde měsíc v útes září,
a opět v lesy hluboké,
kde v tůni leskem vábí.

Jen daleko od lidí jít bych chtěl,
tam kde sám bych mohl být,
kde bych za druha jen zvíře měl,
tam krásnějším životem žít!

str. 15