Jídlo se nevyhazuje
Amir Gutfreund
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/138670/mid_jidlo-se-nevyhazuje-jXS-138670.jpg
5
26
26
Amir a Efi vyrůstají v rodinách poznamenaných holocaustem. Jejich dětství vládnou postavy dědy Lolka, válečného hrdiny a výstředního skrblíka, který podrobuje čajové sáčky "selekci", a dědy Josefa, učeného a svatého muže, který odmítá mluvit o minulosti. A tak jim nezbývá než pídit se po ní na vlastní pěst. Když dospějí, konečně se všechno dozvědí, ale i tak ale zůstane mnoho otázek nezodpovězených. Byla nacistická zvěrstva po zásluze potrestána? Jak pochopit ohavnost těch zločinů? Je rozdělení na oběti a viníky tak jednoduché? Jen svatí šli do plynu? Román Jídlo se nevyhazuje se citlivě a přitom s humorem vyrovnává s jedním z nejbolestivějších traumat izraelské společnosti. Zdánlivě autobiografický text, zalidněný desítkami historických i smyšlených postav, zpřítomňuje neotřelým poetickým jazykem hrůzy minulosti, jejíž stíny ovlivnily celou jednu generaci zachráněných.... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno: 2012 , GaramondOriginální název:
Šoa šelanu, 2000
více info...
Přidat komentář
Holocaust zase úplně jinak… Očima poválečné generace, která ho osobně nezažila, přesto je jím poznamenaná. Pro našince holocaust skončil v roce 1945. Pro židy trval pak ještě dlouhá desetiletí.
Chvílemi jemně humorné, ve vzpomínání pamětníků kruté a mrazivé.
Zvláštní, čím víc jsem toho o holocaustu přečetla, tím víc se mi to zdá hrůzostrašné, neuvěřitelné, nepochopitelné…
„U nás se jídlo nevyhazovalo.
Vedle ZÁKONA SEMKNUTÍ to byl další základní axiom – JÍDLO SE NEVYHAZUJE.
Proč?
Proto.
Proč proto?
Protože JÍDLO SE NEVYHAZUJE.
A pravý důvod?
Protože lidi umírali kvůli jedné bramboře.
Protože děti udávaly vlastní rodiče kvůli hrsti zelí.
Protože vězni v Buchenwaldu okusovaly z hladu trámy v barácích.
Protože lidi kradli polévku. Protože je tloukli do hlavy, ale oni jedli dál. Protože zmlácené tělo už leželo mrtvé, ale ústa hltala dál.
Ale to nám nevysvětlili.“…
Po desítkách či stovkách knih, dokladujících, jak jen byly nacistické zločiny potrestány, je tady konečně i jedna, která naplno a s prokazatelnými údaji říká: naprostá většina zvěrstev holocaustu zůstala nepotrestána, naprostá většina viníků vyvázla úplně nebo se směšnými tresty, mnohé tresty byly udělené jen pro bezprostřední zklidnění situace, ale za pár let byli pachatelé propuštěni a žili dál, jako by se nic nestalo. Je tedy zřejmé - neonacismus měl a má na čem stavět.
Hodně mě překvapilo, že autor - při svém zaujetí problematikou holocaustu - vůbec neznal projekt Lebensborn, než jsem si uvědomila, že my jej známe jen díky té smutné a strašlivé události, jakou bylo vypálení Lidic a "zařazení" několika lidických dětí do tohoto zvráceného systému.
Gutfreundovi patří obdiv za shromáždění informací a jejich přitažlivé literární zpracování.
Ako už naznačili niektoré komentáre mojich predchodcov, to nie je kniha z jedného „kusa“ príbehu, toto sú príbehy minimálne dva.
Poetické, milo humorné dospievanie Amira a Effi je hravé a hýri farbami. Autor nádherne, priam Hrabalovsky fabuluje. Suchý, miestami čierny, ale vždy originálny zmysel pre humor... Židia v svojej starej domovine...pre čitateľa znalého reálií, už aj táto veta znie ako patafyzika.
Len kým Hrabal bol prorokom „novej doby“, kde už nič staré nemá miesto a skončí na smetisku a bizarné postavičky starého sveta nemilosrdne mrzačí a likviduje nový režim, Gutfreund má celkom iné „zadanie“, je to o ľuďoch, ktorých smrteľne a s doživotnými následkami zranila jedna chorá ideológia. O tom ako sa snažia dokazovať, že ešte žijú. Slovami F.Kafku: „Logika je neúprosná, ale touze žít neodolá“. Ale realita je iná, prežili síce holokaust, ale sú už dávno mŕtvi.
Druhá časť príbehu je príbehom šiestich miliónov. Dej sa s ľahkosťou prehupne do minulosti, aby bolo jasné, aká je deliaca čiara tenká a ako málo dokáže príjemná súčasnosť ochrániť pred minulosťou.
Je to aj o vine, treste a odpustení. Ale ako odpustiť, keď vina bola dokázaná a trest často napriek tomu neprišiel ?
A prečo to všetko ? Neviem, azda len preto, aby aj nežidia pochopili, že prežiť nestačí, keď človek vo vnútri je mŕtvy.
Zajímavý popis života přeživších holokaustu z pohledu malých dětí a jejich touhy po poznání. Kniha krásně poukazuje na problém škatulkování na my a oni - špatní Němci a hodní Židé, a jak je těžké pro mnohé pochopit motivy lidí zapojených do procesu vyhlazování. Kniha také excelentním zvratem poukazuje na problematiku onálepkování potomků těchto lidí, kteří se podíleli na otázce konečného řešení - jak i několik generací za sebou vláčí např. stín příslušníka SS, velitele tábora apod. V čem mě však kniha šokovala byl výčet osob, jejich pozic a trestu, ke kterému byli odsouzeni. Nevěděla jsem, že osoby, které spáchaly taková zvěrstva a byly odsouzeny na několik desítek let, po několika letech byly z vězení propuštěny. Trest např. snížen z 15 na 5 let. A také, že tyto osoby po odpykání třeba třetinového trestu bezproblémově žily poklidný život a někteří třeba získali státní vyznamenání.....pro mě nepochopitelné.
Tahle kniha klamala tělem. Začetla jsem se, občas jsem se smála, jako by mi děda vyprávěl o nějaké patálii, která ho potkala už před lety, a vyprávěl to s krásným, sebeironickým humorem... a pak jsem dostala dělovku do ksichtu. Doporučuju všem, kdo se zajímají o téma holocaustu, je úplně jiná, než všechny, co jsem dosud četla.
http://viviana.mablog.eu/amir-gutfreund-jidlo-se-nevyhazuje/
Jídlo se nevyhazuje
Jednoduše skvěle napsané, trochu záludné, v tom, že vás to jako naláká a pak slabší povahy dostanou pecku. Souhlas s komentářem od "Rade".