Jít
Tomas Espedal
Román Jít stále populárnějšího norského autora Tomase Espedala není dobrodružným vyprávěním ani líčením strhujícího děje, spíše jakousi novodobou meditací či přemítáním o spisovateli, který kráčí krajinou a uvažuje o cestách, lidech, zemích, kontinentech, ale také o sobě a literatuře. Originální, hluboce osobní existenciální dílo podrobně mapuje hranice prostoru, střežícího zdánlivě prostou otázku, jak je důležité JÍT. Putující člověk je totiž bez jakéhokoli zázemí, které by ho omezovalo anebo zbavovalo svobody. Nespěchá, nemá cíl, jen se chce přiblížit tomu, co vidí a s čím se setkává. Jde přírodou, jde do světa, jde přes most, jde přes hory, jde k moři, ale jde i přes (anebo za) hranice. Jde v něčích stopách, ať už se jedná o Rimbauda, Rousseaua, Nietzscheho, Heideggera či Wordsworthe. Kráčí vstříc pomalému, ale o to hlubšímu objevování nejen světa okolního, ale především světa vnitřního… neboli objevení sebe sama.... celý text
Přidat komentář
Nečekejte žádného polykače kilometrů. Autor jde pohodovou chůzí, občas se zastaví na nějakém pěkném místě, občas se nechá zlákat útulnou hospůdkou (i v opíjení spatřuje pohyb a v některých pasážích by se pro knihu hodil název "Pít" než "Jít"). Během cesty vzpomíná na svoji minulost, přemítá o chození, rozebírá putovní knihy jiných spisovatelů (doslova studnice tipů pro lidi, kteří mají rádi toto téma).
"Nacházím se v temnotě, sedl jsem si na své místo v baru a objednávám pivo. První je dobré. Druhé je nejlepší. Třetí je lepší než první, čtvrté je výborné, páté taky, u zbývajících nejde o chuť, ale o to pít, jde o opilost. Dobré, pomalé zapomínání. Ne jako u vína nebo u pálenky, ne tak netrpělivé, ne tak vzteklé. Budeme tu sedět dlouho, je umění sedět a pít celý večer až do noci, to je právě to umění. Sedět klidně tak dlouho, až se dáš do pohybu. Pomalu a bez námahy odjedeš sám od sebe."
"Chůze je forma očisty, člověk se zbavuje nánosů a rušivých dojmů, které mu způsobují jiní. Ten, kdo jde, je v nejlepší společnosti, je sám se sebou."
"Když jdeme daleko, myslíme méně, vklouzneme do rytmu chůze a myšlenky se zastaví, promění se v koncentrovanou pozornost, která se upíná k tomu, co vidíme a slyšíme, co cítíme; tahle květina, vítr, stromy, jako by se myšlenky přetvářely a staly se součástí toho, s čím se potkáváme; řek, hor, cest."
Jít
Nebylo by asi moudré napsat o knize, která je „originální, hluboce osobní existenciální dílo“, že mě moc nebavila :-). Jen mi přijde legrační „objevnost“ myšlenky, že při chůzi se přemýšlí nejlépe. Přistoupila jsem na to tedy s úsměvem a přečetla poctivě (a na hodně etap) tohle kratičké dílko plné popisů setkání s různými lidmi, přehledu jídla, pití a noclehů, hlavně ale úvah, vlastních i převzatých, otázek, jež si autor zhusta klade, odpovědí, které ho napadají,… Zkrátka, je to pohled do mozku mně úplně neznámého norského spisovatele a já vlastně nevím, proč jsem si zrovna tohle vybrala, když dávám přednost poněkud ukrytější filozofii před takhle naservírovanou. Ke konci mě napadalo, že autorovy postřehy z cesty po Turecku mi připomínají Ladislava Ziburu, jenom je tu humor nahrazen mudrováním. Je to knížka, u níž je nutné se na autora naladit, což se mi ne zcela podařilo. Mea culpa.