Jméno růže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/203609/jmeno-ruze-203609.jpg
4
3879
3879
Na sklonku života vzpomíná mnich Adso na události, jichž byl svědkem, když v roce 1322 pobýval se svým mistrem, učeným františkánem Vilémem z Baskervillu, v jistém severoitalském opatství. Mělo zde dojít k jednání mezi stranou císařskou a papežskou, ale klid kláštera narušila série záhadných vražd. Tak začíná proslulý román Umberta Eca Jméno růže, který nyní vychází v doplněné verzi. Lze jej číst jako detektivku nebo jako historické vyprávění, Eco se však inspiruje i románem gotickým či iniciačním. Pátrání po neznámém vrahovi, vrcholící v bludišti klášterní knihovny, je pro autora navíc záminkou, aby podal neobyčejně plastický obraz evropského středověku, vztahem křesťanského intelektuála k nekřesťanské učenosti počínaje a kacířskými učeními a inkviziční praxí konče.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno:
2014
,
Argo
Originální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
Dávám jen tři *, protože knížka podle mě nebyla až tak dobrá jako ohlasy na ní. Nudili mě předlouhé popisy, které se v knížce vyskytovaly v hojném počtu. Samotný příběh byl ovšem velmi zajímavý stejně jako dvě hlavní postavy v něm.
Asi jsem měla velký oči z těch všech pozitivních ohlasů a z toho jak všichni říkají jak je to super knížka. Ano,je to zajímavé,hezky napsané, ale asi jsem od toho čekala trošku více. Celkem mi trvalo než jsem se do toho začetla.
Je to už dlouho, co jsem to četl a pamatuju si jen, že to bylo dobré :-) V živější paměti mám film Jméno růže se S. Connerym. To však byla spíš mysteriozní kriminálka ve středověku. Kniha je mnohem víc vrstevnatá, filosofická.
Hodnotím s velkým časovým odstupem, ale můj názor se od dočtení v podstatě nezměnil. Jméno růže je geniálním dílem, z knihy doslova sálá autorova moudrost, cit pro vyprávění příběhu. Přesto po této knize v nejbližších letech znovu nesáhnu. Spoustě ostatních knih něco chybí, Jméno růže pro mě osobně naopak obsahuje nějakou složku (nedokážu ji s určitostí identifikovat), která je tam prostě navíc, která mi je z duše protivná.
Nečekal jsem, že mě povinná literatura takhle chytne, ale Jméno růže patří k mým nejoblíbenějším knihám... O_O :))
Srdeční záležitost promě jedna z nejlepších knih co jsem kdy četla,film taky skvělý,naprosto srovnatelný sknihou.
Nejprve jsem zhlédla film, teprve potom se mi dostala do rukou kniha. Ta jednoznačně boduje, je (jak to bývá obvyklé) mnohem podrobnější a napsaná takovým způsobem, že se jen těžko odkládá. A úplně nakonec jsem poslouchala dramatizaci. Upřímně řečeno jsou všechna zpracování výborná! ;-) A definitivně se jedná o nejlepší autorovu knihu...
Jméno růže jsem četla neskutečně dlouho. Bylo mi mnohokrát doporučeno jako kniha, která se odehrává celá v knihovně. Do čtení jsem se ale musela nutit, ovšem ne proto, že by kniha nebyla doslova úchvatná, např. co se týče jazyka, ale proto, že mi hodně připomínala knihy, které jsem byla nucena číst při studiu filosofické fakulty. Nejedná se de facto o "typickou" beletrii. Je zde náboženská filosofie, církevní dějiny, učení o heretismu, tomismus a samotná teologie a přitom všechno předložené jako "historická detektivka". Smekám před Umbertem Eco.
Hezká knížka s poutavým dějem, ale je psaná poměrně složitě, takže se čte zároveň dobře i špatne.
Eco byl velmi široce i hluboce vzdělaný jedinec - bohužel, ve svých knihách to nezapomíná dávat dost okázale najevo, což je mi minimálně u románů poněkud nepříjemné (hlavně ty věčné latinské citáty byly fakt muka). Víc se mi to líbilo jako očesaná audiokniha.
Labyrinth mundi. Kniha ve které se snadno zabloudí a mnozí se ani do labyrintu nedostanou. Detektivní příběh, kde detektiv nic nevyřeší a s pachatelem prohraje. Historický román o olověných letech. Filosofický román o vztahu textu a čtenáře. Pan Eco si tímto vybudoval pomník trvanlivější než logika. Právem jeden z nejlepších románů dvacátého století.
Jejda to byla nuda. Na jednu stranu chápu popularitu díla, je opravdu výjimečné, nicméně to rozhodně není kniha k odpočinku a vyžaduje tolik soustředění a duševního úsilí, že jsem se jí prokousávala téměř půl roku. Vilém je výjimečná postava, moudrá a laskavá. Prostředí kláštera je ale jako cizí svět, v náboženství a filosofii se zde nimrá až do nejnudnějších detailů.
Jméno růže je takové celoživotní dobrodružství. Před lety jsem ztroskotal na "první stovce (stránek)", teď se mi konečně podařilo aspoň částečně do díla proniknout. Věřím, že až si román přečtu příště, zase budu o něco chytřejší.
Tahle arcikniha má tolik vrstev a je napěchovaná takovým množstvím mikrodetailů (jejichž shromažďováním a tříděním Eco strávil neskutečné množství času), až se sama stává labyrintem a od čtenáře vyžaduje skutečné soustředění a oddání se. Pro průměrného čtenáře, jako jsem já je pochopitelně nemožné všechno vstřebat naráz. I přesto se dá kniha přečít s požitkem a napětím.
Rozhodně doporučuju přečíst rozsáhlý autorův komentář, kde zevrubně popisuje genezi románu, aniž by ale podával (bohužel nebo bohudík?) návod jak knihu číst. Určitě ale pomůže leccos pochopit.
Film mám hodně rád (pro mě Vilém = Connery), ale je jasné, že už ze své podstaty nemůže v žádném případě knihu vystihnout jako celek. Je to prostě "jen" dobře natočená středověká detektivka.
Než jsem se odhodlala napsat komentář k tomuto světově proslulému dílu, musela jsem ve svých myšlenkách nechat doznívat tento poutavý historický detektivní příběh. Po přečtení komentářů pode mnou, mám pocit, že vše o této knize bylo řečeno...pro mě tato kniha má dvě roviny: četla jsem ji ve slovenštině. Což je mi po češtině nejbližší jazyk. A v rámci svého tréninku, abych slovenský jazyk nezapomněla, jsem se pustila do čtení. O to těžší bylo čtení, protože text byl psán poněkud archaicky a komplikovaně, asi přesně tak by psal skutečně mnich žijící ve středověku. Druhou rovinou je filozofický rozměr, zamyšlení se nad člověkem samým, jeho nicotností, taková sonda do duše člověka "temného" středověku. Demagogie, zakázané knihy, smilstvo mezi mnichy, inkvizice atd....to vše tam čtenář najde. Viliam je postavou, která zastřešuje zdravou logiku a pokrokového člověka v pravém smyslu slova. Prostě mistr Eco psát uměl geniálně a věřím, že jeho knihy budou číst i další generace čtenářů.
Naprosto úžasná kniha, přečetla jsem ji podruhé a znovu žasnu nad literární genialitou autora. Není to jednoduché čtení, ale rozhodně patří do knihovny. Filmové zpracování není špatné, ale pro pochopení pohnutek, je kniha nezastupitelná.
Geniální kniha. Neskutečně dobře namíchaný elixír, který v sobě ukrývá klášter "na konci světa" v kterém se nalézá knihovna uspořádaná jako bludiště, nikoliv jako labyrint, to se občas plete. Kniha má atmosféru a dobrý příběh. Lepší knihu už asi nepotkám.
Naprosto příšerné a nečitelné. Přiznám se, že neskutečně nudné a zdlouhavé pasáže skládající se z filozofických výlevů, z nichž se skládá v podstatě celá kniha, jsem přeskákala, a přečetla až poslední scénu. Tato poslední kapitola byla čtivá, ale rovněž neuvěřitelně dlouhá. Snesu hodně, ale toto bylo i na mě moc. Až si kladu otázku, jestli jsem nečetla jiné Jméno růže od jiného Umberta Eca než zde přítomní... :-)
To opravdu není povrchní čtení. Přesto jsem přečetla a celkový dojem zajímavé.
Štítky knihy
náboženství teologie zfilmováno středověk italská literatura Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mniši
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Je to už cca 30 let co jsem viděl film, aniž bych předtím přečetl román, a nejspíš proto se mi dlouho nechtělo pustit se do čtení, což byla ode mě zpozdilost, jelikož samozřejmě jako vždycky, kde Hollywood šlápne do literatury, tam sto let tráva neroste.
Uchvátila mě zejména autorova skoro nadpřirozená schopnost "zanořit se" do způsobu myšlení více či méně vzdělaných i úplně nevzdělaných mnichů ve 14. století. Složité konstrukce úvah a teologických disputací, důsledně udržovaných v mantinelech doby, kdy ještě nebyl knihtisk, ani Amerika, ani námořní cesta do Indie; to se do filmu nacpat nedá; a filmoví tvůrci o to stejně nestojí.
Historický román by měl čtenáři kromě vlastního příběhu dát i možnost nahlédnout do časů, o nichž se v něm vypráví. V románu Jméno růže však to nahlédnutí zahrnuje víc než jen výčet dobových reálií (světskou a církevní politiku, materiální zázemí, uspořádání společnosti atd.) Umberto Eco nás seznamuje s myšlenkami a názory svých hrdinů takovým způsobem, jako by s nimi při jejich hovorech sedal u jednoho stolu a dělal si poznámky. Je z toho patrná nejenom hluboká znalost, ale především autorův zájem. Ví o čem píše, protože je historik, a protože ho doopravdy zajímá, o čem ti lidé přemýšleli, co si přesně mysleli a proč. Film je středověkej krvák. Román je filosofickou sondou do myšlení duchovních i laiků v době, kdy ještě křesťanský svět nepřesahoval hranice Evropy a církev katolická (tedy všeobecná) byla jedinou duchovní autoritou západního křesťanstva.