Jméno růže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30289/bmid_jmeno-ruze-Jh3-30289.jpg
4
3861
3861
Historický román italského spisovatele. Eco v románu využil své hluboké teoretické a odborné znalosti. Čtenář, fascinován srozumitelnou hloubkou Ecova pohledu, proniká po jeho boku do tajů teologie, filozofie i středověké politiky, do milostných vytržení, do víru hlubinných duchovních prozření i smyslné rozkoše, tajů Aristotelovy Knihy smíchu, středověkých léčivých herbářů i jedů, uhranutí mladého teologa mladičkou láskou, kterou – aniž zná alespoň její jméno – si nese životem až na dno svých dnů.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2005 , Český klubOriginální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
Přestože má Ecovo Jméno růže své nepochybné kvality, kdy velmi uvěřitelně pracuje s dobovými reáliemi, celým prostředím církve a její mentality, nebyl to úplně můj šálek kávy. Na jednu stranu se ve volném čase zabývám studiem světových náboženství, ale středověká detektivka asi není něco pro mě. Eco má ale všechno vymyšlené do detailů, ať už celé prostředí, postavy nebo jejich jazyk, takže se popularitě knihy vůbec nedivím.
Myslím, že po dvou přečtených knihách pasuji Eca na svého nejoblíbenějšího spisovatele. Způsob, jakým pomocí znalostí, fantazie a slov vytváří svůj vlastní nový svět je opravdu fascinující. A nezapomínejme na humor a smích.
-"Pak ale," opovážil jsem se poznamenat, "jste pořád ještě daleko od řešení." -"Řešení jsem velice blízko," řekl Vilém, "jenže nevím kterému." -"To znamená, že nemáte na všechny své otázky jednu jedinou odpověď?" -"Kdybych ji měl, Adsone, vyučoval bych teologii v Paříži." -"V Paříži mají vždycky správnou odpověď?" -"Nikdy," odpověděl mi Vilém, "zato však pevně věří ve své omyly."
Ten jazyk .... jaká nádhera!
Ať už si o Bohu, pravdě či poznání myslíte co chcete.
Kdo by neznal filmové zpracování z roku 1986 v hlavní roli se Seanem Connerym..?
Tak jsem chtěla zjistit jestli je kniha která byla předlohou k filmu také tak dobrá...
Ano je.... Eco má smysl pro detail a povedlo se mu vystihnout charakteristiku jednotlivých postav a i dobu a prostředí ve kterém se příběh odehrává. Úžasně vykreslené celé opatství až se vám zdá že se po něm můžete pohybovat a sledovat celé vyšetřování.... Jen těch dialogů na mě bylo občas trochu moc.... Ale to je jen můj problém.....
Kniha, která rozhodně není pro každého. Ovšem pokud se dostanete přes prvních dvě stě stran a naladíte se na tempo a styl humoru, myslím, že vám může přinést spoustu zajímavých myšlenek a nových informací. Musíte se však smířit s tím, že v knize pobíhají stovky postav, dobrá (a ta důležitější) polovina z nich s jmény od A nebo od B, a s tím, že abyste absorbovali jedno z hlavních děl postmoderní literatury, budete mu muset věnovat více než jedno čtení. Dočkáte se i velmi zajímavé milostné scény a dramatického vyvrcholení.
Ústřední dvojice je oblíbená a laskavá klasika, kdy otcovský typ přívětivě školí svého učedníka. Prostředí, ve kterém se děj odehrává je nesmírně "barvitě" vykreslené (uvozovky proto, že právě vůbec ne barvitě, ale jak jinak zdůraznit dokonalou definici šedých prostor bez života?). Na co bylo těžší si zvyknout byl styl, kterým autor psal (ale mou oblíbenou knihou je Mechanický pomeranč, takže člověk si skutečně zvykne i na šibenici za oknem). Tohle intelektuální dílo, které nám představuje dokonalou záhadu a zároveň nás přivádí hned k několika zajímavým teologickým otázkám je dnes právem kultovní. Nemá v sobě naléhavost jakéhokoli ponaučení, zároveň ale přirozené nabádání k položení si výše zmiňovaných otázek. Je nenucené a psané z přirozeností, kterou mám na knihách ráda. Budí ve mě dojem, že autor knihu nepsal pro nás, pro čtenáře ale pouze pro sebe, zbytečně netlačil na pilu ale vymyslel si svět, prostředí, situace i jednotlivé postavy tak, že jim skutečně vdechl život. Kniha je plná tajemství, místy až strašidelná a zároveň útulně ponurá.
Kniha jistě velmi dobrá, ale nebyl to můj šálek kávy.
Co se mi líbilo, byly dvě hlavní postavy i různorodost postav ostatních. Dobře vykreslená atmosféra té doby a toho místa. Některé myšlenky byly velmi zajímavé a samotný děj a detektivní zápletka se mi také líbí. Kniha jako celek mě ale nijak zvlášť nenadchla. Některých věcí tam na mě zkrátka bylo příliš.
Nebudu se rozepisovat o literárních a myšlenkových kvalitách této knihy, protože to už zde bylo popsáno mnohokrát a jen bych to opakoval. Vyzdvihnu tedy spíše tři detaily, které mě zaujaly:
1) Co se autorovi opravdu povedlo bylo v podstatě převyprávět postmoderní koncept pravdy v křesťanské filozofii a teologii tak, aby z toho vyšlo přesně to, co autor chtěl, tedy, že vlastně nic jako pevná a uchopitelná pravda neexistuje. Jsem do určité míry kritikem tohoto postmoderního konceptu, ale to, jak to autor podal muselo nejednoho bigotního katolíka naštvat (pokud to tedy pochopil). :D
2) Čtenářsky mě zaujal závěr. Byl opravdu intenzivní, mrazivý a strhující. Škoda, že byl oproti zbytku knihy velmi krátký. Myslím, že některé pasáže šli osekat právě ve prospěch závěru a třeba i lepšího vysvětlení finální detektivní pointy (ta byla opravdu dobrá, ale přišla mi příliš rychle seknutá).
3) Mám v literatuře i filmu rád interakce mezi geniálním učitelem a tápajícím žákem, který je ale svým způsobem pro učitele nezbytným katalyzátorem vlastních myšlenek. Tuto roli zvládli Vilém a Adson na jedničku a během čtení jsem si k nim vytvořil čtenářský vztah, který mě udržel u knihy i přes řadu rozvláčných pasáží.
Vzorové dílo postmoderny se všemi jejími prvky. Iluze dobového svědectví, vzdělávací hodnota, polemiky atd. Kdo po shlédnutí filmu čeká historickou detektivku, dost se natrápí, protože v knize je opravdu hodně velmi složitých pasáží těžkých na přemýšlení. Dotýkají se velké řady témat a upřímně, některé mě bavily více a některé dost málo. Ale fantazie autorova i jeho schopnost ji zpracovat je obdivuhodná.
Tohle bylo teda něco. Musím říct, že nic podobného jsem ještě nečetl! Naprosto originální dílo. Byl jsem v úžasu nad propracovaností děje, charakterů postav, popisu opatství i opravdu zajímavých dialogů. Dialogy sice byly poměrně složité, ale to vůbec nevadilo. Některé výjevy z románu hrály roli i v mých snech ve spánku.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Od čtení této bichle jsem byl zrazován ze všech stran. Především proto, že prý se jedná spíše o nábožensky orientovanou rozmluvy na úkor děje. A přesně to byl důvod, proč jsem si Jméno růže nakonec užil. Právě ony rozmluvy mezi postavami, které jsou každá jiná, specifická a skvěle napsaná, mě bavily svou metafyzičností, přesahem se zamyšlením, nejednoznačností, možností hledání vlastních výkladů.
Další unikum tohoto díla tkví v jeho postmoderním rázu. Můžeme vysledovat aluze na Sherlocka Holmese, kompozici odrážející pasáže z Bible nebo i samotnou několikavrstevnou fabuli, kdy sám Eco se vtěluje do tajemného spisovatele (ano, slučuji vypravěče s autorem, no a co), jemuž se dostal do ruky opis díla mnicha od jiného mnicha... Nevím sice, co tím autor sledoval, neboť mi ke konci chyběl nějaký cíl téhle narativní pěšinky; minimálně zajímavé to bylo. Nevím toho o literárních školách moc, ale myslím, že tato kniha definici postmoderny skvěle splňuje.
Nad teologickými, filozofickými, botanickými a jinými "-ými" rozmluvami je potah ze středověké detektivky. Jenže i tato tenká a vlastně ne úplně důležitá vrstva textu je napsaná velice zábavnou a živou formou. Děj sledujeme očima mladého benediktina, který doprovází svého učitele/vychovatele, staršího františkána, do opatství, kde se mají sejít zástupci císaře a papeženci, aby spolu vyřešili spor ohledně směřování církve, respektive žebravých řádů. Tento na první pohled nezajímavý námět se ale Ecovi podařilo sepsat do neskutečně čtivé látky, takže jsem několikasetstránkovou knihu zhltl během chvíle. Objevování tajemství opatství a záhadný labyrint knihovny mi připomínal Foglarův genius loci tajemných zahrad a uliček Stínadel.
Musím však také přiznat, že bez alespoň částečné znalosti historického kontextu a Bible, bych se v pojmech, datech, událostech a řádech asi ztrácel a text bych tolik nedocenil. Pokud nejste fanda sychravých středověkých prostor prostoupených mumláním mnichů, nevyžíváte se v polemikách o tom, zda je správné se smát, když se Ježíš nesmál, nebo vás nebaví studovat několik stran popisu kamenného tympanonu, asi bych byl se čtením Jména růže opatrný.
„Přistoupil jsem na smlouvu s ďáblem a jako každý jsem to udělal právě proto, že protistrana je ďábel."
Tak tohle dámy a pánové byla fantastická audiojízda. Dávám 10 z 5. V životě jsem ještě neslyšel propracovanější audio. Slyšet kopyta koní, krákání vran, déšť, ozvěnu v místnosti, praskot ohně a ten brilantni přednes všech interpretů...Josef Somr, David Novotný, Pavel Soukup, František Němec, Radovan Lukavský, Jan Vlasák, Václav Vydra, Miroslav Táborský, Bořivoj Navrátil, Jiří Lábus, Rudolf Pellar a další... to byl koncert.
Perfektní vykreslení ponuré atmosféry, geniální vyšetřovatel....ne tady mi opravdu církev nevadila a nedalo se chvíli neposlouchat. Ale dost superlativ, tohle musíte slyšet.
Jméno růže je kniha, kterou mám zařazenu v mé Extra lize. Při každém dalším čtení objevím nová moudra. ( A autor mne nenápadně pošťouchl k tomu, abych se začala zaobírat jazykem latinským jako věčný začátečník :-)) ).
Myslím, že za pár let si knihu přečtu ještě jednou a budu mít z ní úplně jiný (neříkám lepší či horší ale prostě jiný) pocit než teď kdy je mi 29 let. Klidně věřím, že až po druhém přečtení mi dojde cosi mezi řádky, co mi po prvním přečtení uniklo. Tato kniha je velice těžká, pro mě ale byla velmi zajímavá. Rozsáhlé filozofické úvahy dávají zabrat i vzhledem k tomu, že je kniha dost dlouhá. Co mě bohužel rušilo ve čtení a odvádělo mou pozornost byly neustále používané latisnké fráze či menší úryvky a s neustálým listováním do vysvětlivek na konci knihy. To na mě působilo velmi rušivě, než kdyby byly vysvětlivky napsány pod čarou. Nepopírám, že je možné, že to v jiných vydáních řešili elegantněji či jinak. Shrnuto, za mě určitě kniha s doporučením k přečtení.
Skvěle napsaný historický román popisující napínavý příběh, který se odehrává v italském opatství ve středověku.
Je to kniha s mnoha vrstvami, které ji dělají výjimečnou. Velmi mě zaujaly teologické i filozofické pasáže. Vyzdvihuji i dokonalou charakteristiku postav, příběh i prostředí jsou do detailu promyšlené.
Jedinečná, mistrně napsaná kniha s hloubkou a tajemnou atmosférou. Velmi na mě zapůsobila...
Že prý dobře napsaná detektivka. Ano, akorát je to spíše dobré a méně detektivka. Knihu jsem četl poprvé v prvním ročníku na střední, protože se mi zkrátka zdála přitažlivá. A tehdy mě bavila, užil jsem si ji a k maturitě si ji nevzal. Rychle jsem zapomněl na její obsah, v hlavě mě však nikdy nepřestala strašit. A tak jsem si ji přečetl znovu – tuto velkolepou, geniální knihu, jejíž čtení se stalo necudným požitkem.
Asi by bylo hloupé předstírat, že se o detektivku nejedná. Ale už z názvu hlavních postav, mistra (Viléma, což je podstatné z jiných důvodů) z Baskervilu a Adsona. Adsona. Watsona. Tedy Adsona. To jsou tedy dvě vrstvy. Jednou je rádoby klasická detektivka Doylovského střihu, druhou vrstvu však tvoří přímo Sherlock Holmes a jeho příběhy. Vedle Psa Baskervilského najdete v knize odkazy (nepřekvapivě) i na Studii v šarlatovém a další díla. Další rovinou jsou teologické spory, které se odehrávají a prokvítají skrze všechny ostatní vrstvy, které ty vrstvy spojují. Do toho máme rovinu historickou (mnoho postav a událostí odpovídají poměrně přesně historické skutečnosti, právě v této rovině je důležité jméno Vilém) a rovinu fiktivní, která se s tou historickou promíchává v divokém tanci, při kterém se postavy skutečné střetávají s těmi fiktivními a oba typy zároveň citují texty, které vyšly až o celá staletí později. A tohle celé, toto množství skládá se v jednotu, ovšem nesmyslnou, podivnou, zvláštní. Hlavně nesmyslnou, jak v závěru Vilém sám odhaluje. Závěr se ve své apokalyptyčnosti zdá skoro směšný, tím nejtragičtějším způsobem. A přes to...
A přes to je to stále naprosto brilantní. Brilantní nesmysl. Kniha je to zkrátka skvělá. Paroduje klasickou žánrovku – detektivku – ale i další literární směry. Abych jmenoval, jsem si jist, že celá koncepce knihovny je parodií na magický realismus – knihovna se stává symbolem nadpřirozena, kde se nemožné stává normálním a racionálně přijatým, stává se semeništěm duchů a draků a kdovíčeho ještě, zároveň však to magické prožívá přísnou dekonstrukci. Z dalších bych zmínil, že kniha vlastně obsahuje (a to se běžným detektivkám rovněž zcela vymyká) bravurně provedenou soudničku, soudní reportáž, kterou Adson sepisuje v pravdě coby talentovaný žurnalista. A toto celé je prováděno s humornou nadsázkou, zcela nevážně a přitom famózně tragicky. No vzpomeňte na svou četbu, copak si nepamatujete na „Bogomilka je děvka, které po nocích natrháváš prdel svým kacířským údem, prase jedno!“? I Vilém a jeho komentáře celou situaci odlehčují a parodizují. Povšimněme si, že Viléma vlastně nemá rád nikdo, každá ze stran na něj nadává, byť vždy z jiného důvodu. Kdybych to měl přirovnat, dalo by se říct, že je to jednou hnusný fašista a podruhé podělaný komunista, jak se to člověku zrovna hodí. Proč? No protože Vilém je, v souladu s celou knihou, postmodernista. Vyžívá se v hledání pravdy tvorbou mnoha různých pravd a předpokladem neschopnosti mysli odhalit jedinou pravdu. Hledá jen aby hledal a ví jen aby věděl – činí jen aby se pobavil. Stává se tak, v odrazu celé knihy, zkrátka intelektuálním onanistou. Prostě bravurní!
Mám tuto knihu velmi rád a jistě si ji ještě vícekrát přečtu. Bude to vždy zábava, tím větší, čím větší penzum vědomostí čtenář pojal, protože tím odhalí více nesmyslných narážek jen proto, aby se pobavil. Juj, jak já to miluju
A závěrem, nemohu toto neodcitovat, coby expresi postmoderny par excellence:
„'Znamená to, že nemáte na všechny své otázky jednu jedinou odpověď?'
'Kdybych ji měl, Adsone, vyučoval bych teologii v Paříži.'
'V Paříži mají vždycky správnou odpověď?'
'Nikdy,' odpověděl Vilém, 'Zato však pevně věří ve své omyly.'
'A co vy?' Řekl jsem s dětskou drzostí. 'Vy se nikdy nedopouštíte omylů?'
'Často,' odpověděl mi, 'Ale namísto toho abych koncipoval vždy jeden a týž, představuji si jich hodně, takže nejsem otrokem žádného.'
Měl jsem dojem, že Vilém se vůbec nezajímá o pravdu, která není ničím jiným, než adequatio mezi pravou a intelektem. Naopak se bavil tím, že si pravd vymýšlel co nejvíce.“
Jedna z mých oblíbených knih ze studentských let. Knihu jsem četla několikrát. Skvěle napsaná historická detektivka.
Štítky knihy
náboženství teologie zfilmováno středověk italská literatura Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mniši
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Na ne až tak velké ploše se dozvíme, co se řešilo v politických a církevních kruzích ve vrcholném středověku. Netušil jsem, že už tehdy byly ideologické a mocenské zápasy tak intenzivní, a přesto naprosto jiné než dnes. Na pozadí techto velkých věcí řeší Vilém a Adso své detektivní pátrání v Italském opatství a asi se dá říci, že detektivní zápletka je oproti zbytku knihy o něco slabší.