Jméno růže
Umberto Eco
Ecovo první beletristické dílo Jméno růže je víc než historický román s detektivní zápletkou situovaný do 13. století, je to vlastně jakýsi průřez středověkým věděním a současně způsobem myšlení, pro který je serie vražd ve starém italském klášteře a jejich tápavé řešení dvojicí mnichů (!) jen jakousi zástěrkou, zástěrkou pro konfrontaci poznání s poznáváním. Eco v tomto díle originálním a neotřelým způsobem zúročil své bohaté teoretické zkušenosti a napsal knihu, která se přes svůj řekněme dobrodružný rámec vymyká všem literárním kategoriím a je v kontextu světové literatury zcela ojedinělá.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 1999 , Český klubOriginální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
Tak tohle je něco!! Mám pocit, že po téhle knize přehodnotím svůj žebříček.
Kniha se odehrává v několika rovinách a je možné v ní pokaždé najít něco nového. Je napsána extrémně čtivě a čtenář se vyloženě těší až odkryje další tajemství. Umberto Eco je skutečně mistr slova a krásně si se čtenářem hraje, když používá reálné a zároveň fiktivní odkazy. Zároveň je v knize krásná reference na Sherlocka Holmese, kterým je defakto inspirovaná celá detektivní stránka románu. (Hlavní hrdina Vilém z Baskervillu je odkaz na nejznámější dílo A. C. Doyla Pes baskervillský a vypravěč knihy Adso z Melku je John Watson bez dvojitého W)
Nebudem sa na nič hrať, táto kniha išla skoro úplne mimo mňa. Eco je výborný v opisoch atmosféry, miesta a doby (a aj postavám rozumie a vie o nich písať, zjavne ho bavia). Ale Meno ruže okrem toho obsahuje more (čo more, oceány!) dialógov a scén, ktoré ma neskutočne nudili a ktoré som túžil mať čím skôr za sebou. Dozaista budem obvinený z toho, že som primitív a barbar, ale proste len hovorím, ako na mňa slávny román pôsobil. Vôbec sa nehanbím na rovinu povedať, že sa mi oveľa viac bavilo legendárne filmové spracovanie so Seanom Connerym a to pravdepodobne práve z dôvodu, že sa oprostilo od akýchkoľvek zdĺhavých Ecoových dišpút (česť výnimkám) a režisér z toho urobil "len" temný, extrémne ponurý detektívny triler s miestami až hororovou atmosférou. Dávam alibistické 3* (ale mám chuť dať dve) a idem rýchlo preč. Ešte dodám, že okrem slávneho filmu existuje neslávny seriál s Johnom Turturrom a v r. 2023 Slovart vydal prvý diel komiksu od Mila Manaru.
No, mám v sobě smíšené pocity. Ještě u žádné knihy jsem se tolikrát nepřistihl, že jsem hltal obsah, ale myšlenkami jsem zabíhal do skutečného světa. V konkrétních částech jsem měl opravdu problém udržet pozornost. Napsané velice autenticky. Nejvíce mi vadily detailní popisy a až nadměrný počet konkrétních případů (kdo všechno byl ve snech, co všechno dělali, s čím přišli apod.) - kniha by se dala zkrátit o 10-15 stránek a vůbec by to nevadilo. Jinak ale úžasné téma, konec knihy úžasný. Jsem zvědavý na filmové zpracování.
Jméno růže a Umberto Eco jsou ve světě knih a čtenářů dva velké pojmy. Popravdě mi hrozně dlouho trvalo než jsem se ke Jménu růže odhodlal. Slýchal jsem z různých stran, že jde o knihu neuvěřitelně těžkou, nečtivou atd. Kupodivu (a přiznám se, že mi asi hodně pomohl film který jsem viděl mnohokrát) jsem tuhle náročnou knihu zvládl v poměrně krátkém čase a nemohu říct, že bych se nudil. Ano, jsou zde pasáže které by tu vůbec nemusely být nebo by klidně mohly být o polovinu kratší ale i když je kniha technicky vzato "detektivka" tak ony odbočky a rozhovory o víře, kacířství a filozofii celkem pomáhaly dotvářet obraz tehdejšího vnímání světa a pokud se o historii zajímáte, ledacos se i dozvíte. Velice se mi líbil "design" tajemné knihovny která hrála v ději důležitou roli a pobaví i jména hlavní dvojice "vyšetřovatelů" které i svým charekterem odkazují na Sherlocka Holmese a Watsona(Vilém z Baskervillu a Adson)
Těžká ale stojí rozhodně za přečtení.
Ráda bych dala pět hvězd, ale nejde to. Kniha je napsána velice bohatým jazykem a rozhodně nepatří mezi ty lehké a pohodové. Některé pasáže byly těžko stravitelné. Delší popisy nevadily, ale ve filozofii jsem se lehce ztrácela a nečetla se mi snadno. Samotná detektivní zápletka se mi líbila, i když v tom celkovém množství krásného textu nebyla tak důležitá.
Unikátní zasazení a styl vyprávění. Díky jednotě času a místa, mám opravdu pocit jako bych prožil týden v benediktínském klášteře. Skvělé dialogy vystihující středověkou filozofii a způsob myšlení.
Mimořádná kniha, která nabízí hned několik rovin. Věřím, že si v ní každý najde to své, ať už je to historická či filozofická stránka nebo snad detektivní příběh. Náročnější pasáže se střídají s těmi odlehčenějšími akorát tak, aby se čtení člověku neomrzelo. Eco poskládal příběh geniálně, dokonalé svědectví doby a přitom úžasně napínavé, klobouk dolů :-).
Nezapomenutelná kniha, nejen vzhledem k tomu, že jsem si ji vytáhla u maturity. :) Fakt se nedá nedoporučit!
Během první třetiny jsem si říkal, že čtu o něco více filozofického Dana Browna, ale rychle jsem pochopil, že takové přirovnání je naprosto zcestné. Umberto Eco píše vlastním stylem a já jsem rád, že jsem do strany 200 takřka zapomněl na detektivní zápletku - která nakonec není tolik důležitá - a spíš se věnoval příběhům hlavních hrdinů a více mě zajímalo "jak" a "proč" než "kdo" a "kdy". Pokud se ale zastavím u detektivní zápletky, pak i její rozuzlení je vlastně dost jedinečné.
Kniha je jasným příkladem postmoderního románu, proto je pro Jméno růže typická spousta vrstev a záleží na čtenáři, které z nich dá přednost. (Proto si dovedu představit, že bych se ke knize někdy vrátil a stejně v ní našel něco nového - to se mi například u žádné typické detektivky nestalo.)
Ale nebudu lhát: ne vždycky jsem se při čtení bavil, byly chvíle, kdy mě unavovaly filozofické popisy a řešení náboženských sporů, ale pak vždycky přišlo něco, co přitáhlo zpátky moji pozornost a zase mě vtáhlo dovnitř (jako například milostná linka). Opravdu moc se mi líbil konec, i ta symbolika, příběh skončil v takové síle, jako začal, a to hodnotím asi nejkladněji. Jestli mám s něčím u beletrie problém, je mnohdy nedotažený a nepromyšlený konec, který mi akorát zprotiví celkový dojem z knihy. Jsem rád, že Jméno růže není tím případem.
Jméno růže je možné číst mnoha způsoby a na každého čtenáře bude jistě působit různě. Ze začátku mi filosofické a teologické úvahy nevadily, s postupujícím časem mi však přišlo, že jich je sem tam přespříliš nebo jsou extrémně dlouhé. Kniha jako taková mě ve výsledku tolik neoslovila. Její myšlenka je hodně obecná a opírá se o myšlenky církve, které mi nejsou nijak blízké. Přesto zajímavé čtení.
To byl teda náklad..., ale jsem velmi ráda, že jsem román i autorovy komentáře přečetla (zpracovala). Už teď si myslím, že Eco se musí stále smát nad tím, jak dokázal čtenáře mást a dávat jim tolik nestravitelného materiálu.
„Nikdo nás nenutí k tomu, abychom věděli, Adsone. Vědět se prostě musí, i za cenu, že všechno pochopíme špatně.“
Jméno růže není detektivka, historický román, horor ani teologicko-filozofické pojednání, a přesto je, zároveň, vlastně všechno tohle najednou. Často tu v recenzích čtu, že někteří čtenáři přeskakují dlouhé pasáže s teologickými rozpravami nebo filozofickými úvahami, a přijde mi to škoda. Hlavně pro ně samotné – jako by se dívali na film, a vypnuli si u něj zvuk.
„Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.“
Čtu ji nepravidelně znovu a znovu. Po letech nebo i kratších úsecích se k ní stále vracím. Hlavní postava františkána Viléma mi je velmi blízká a období je pro mne nevyčerpatelnou studnicí zájmu.
U jiných knížek je opakované čtení jiné, stačí si připomenout první větu, zápletku, postavu a vím, můžu přeskočit odstavec a pokračovat. Tuhle čtu od začátku do konce pořád je něco nové, poutavé, přímo vybízí k novým myšlenkám. Vždycky mě znovu naplní vírou v pravdu, v nezbytnost hledání pravdy.
Jsem nadšenou čtenářkou detektivek. Málokterá je tak dobrá, aby ji stálo za to číst znovu. Ale Jméno růže pro mne není detektivkou. A popravdě mě zaráží, kolik čtenářů ji čte jako detektivku. Zápletka s vraždami a mrtvolami je vedlejší, je to jen prostředek pro vyjádření toho, co chtěl autor říci. A při každém dalším čtení je ta detektivní vrstva příběhu ta méně a méně podstatná, zajímavějším a podstatnějším se stává to ostatní sdělení.
Film mě dost zklamal, bohužel, čekala jsem asi příliš mnoho. Dobrá je ale i rozhlasová dramatizace, stojí za poslechnutí.
Asi nenapíšu nic nového, co by zde už nezaznělo. Po dějové stránce je Umberto geniální, ale poctivě jsem nepřečetl ani třetinu jeho teologických pasáží. Film, na který Eco osobně dohlížel a schválil změny, mi přišel v tomto směru podstatně stravitelnější.
Umberto Eco je znám svojí studnou znalostí historie a Jméno růže je hrdým nositelem jeho znalostí a talentu. Děj hezky prolíná náruživým filozofickým nádechem a dokáže kouzelným způsobem uvést čtenáře do středověkého kláštera.
Jméno růže ve mně vzbudilo strašně rozporuplné pocity. Na jednu stranu popisy středověkých reálií, které se strašně dobře čtou, na straně druhé pak filosofické rozpravy, které jsou až na zářné příklady nebetyčně nudné a od čtení mě přímo odrazovaly. Co je však třeba u Ecca kvitovat je popis postav, kdy každá z nich je barvitě vykreslana a nesmírně zajímavě, jak již ve svém životním příběhu,tak v pohnutkách, které je vedou. Co se však dle mého soudu moc nepovedlo je samo "detektivní" pátrání po pachateli záhadných vražd v opatství , které je ve své podstatě pouze okrajovou částí knihy a samotné odhalení viníka bylo pro mě osobně velmi nepřesvědčivé, jakož i motiv, který ho k tomu vedl. Jednotlivé pasáže knihy mě dokázali fascinovat, další zas nudit natolik, že jsem vážně uvažoval, že s knihou seknu. Nakonec jsem rád, že jsem tuto objemnou "bichli" dočetl, nicméně Ecco asi nebude úplně můj šálek kávy, leč věřím, že řadu čtenářů dokáže toto dílo pohltit a Eccovi dají za toto dílo "kredit", který si určitě zaslouží.
Štítky knihy
duchovno náboženství teologie tajemno zfilmováno středověk italská literatura spisovatelé Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mniši mezilidské vztahy světová literaturaAutorovy další knížky
2005 | Jméno růže |
2011 | Pražský hřbitov |
2001 | Foucaultovo kyvadlo |
2015 | Nulté číslo |
2001 | Baudolino |
Tuto knihu provází gloriola výjimečnosti. Přesto mi doma ležela několik let, než jsem se odhodlal do ní pustit. Problém pro mě představovala stylizace do středověkého dokumentu. Košatá souvětí, která vyplní polovinu stránky byla čtivá pokud probíhal nějaký děj. Teologické disputace však v této podobě byly extrémně náročné na pozornost. Omlouvám se, ale když se takovýmto odstavcem=souvětím prokoušete na konec, tak obvykle už nevíte co bylo na začátku. Uf, zkrátka není to literatura do postele ... tedy pokud nechce rychle usnout.
Pokud však překonáte tuto překážku, pak vám kniha může mnohé nabídnout. Kromě samotného příběhu, je to úžasný pohled na středověké smýšlení a priority. Dále pak mě fascinovala neuvěřitelná paralela mezi prosazováním středověkých teologických pravd a dnešní politickou korektností.
Pro mě je to kniha velkých extrémů - fascinující, ale zároveň místy hrozně nudná. Ještě nikdy ve mě kniha nevyvolala takové protichůdné pocity. Kdyby neměla takové renomé, tak bych ji asi odložil. Na druhou stranu jsem rád, že jsem ji dočetl a nemrzí mě to :)