Jmenuji se Eva…
Jana Mirovská
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/514396/bmid_jmenuji-se-eva-m5I-514396.jpg
5
45
45
Srdce se jí rozbušilo, pulzovalo vyzáblým, vyhladovělým tělem až do mozku, třásly se jí ruce, musela pevně držet papír, musela ten nával radosti rozdýchat, aby dokázala vůbec číst. V dopisu stálo, že ji dlouho hledá, že na Evu čeká v Praze, že u své profesorky najde svůj domov, aby se přihlásila hned, jakmile to půjde?? Začala rychle číst znovu, od začátku, „Drahá Evičko, hledám Tě už několik měsíců…“ ani nedočetla a ze svého lůžka mezi ostatními pacienty ve vagónu, začala volat a mávat dopisem. „Už mám kam jít! Odneste mě ven z vlaku! Půjdu ke své profesorce tady na tu adresu v Praze!“ chtěla vstát, chtěla ven z vlaku, ale nemohla. Dveře vagónů se už zavíraly, lokomotiva se rozfuňela a ozvalo se hlášení, „Vlak do Lübecku připraven!“ a ona pořád křičela. „Počkejte přece! Nemůžete odjet…Já nechci nikam jet! Mám kam jít! …mám domov!!! Já chci domů!!“ Ale už ji nikdo neslyšel… Vlak Červeného kříže vyjel z Bergen-Belsenu, naložený stovkami těch, kteří přežili… Směr Švédsko. ******************** Chtěla zpátky domů, do „své“ Prahy, do libeňského bytu, ve kterém vyrůstala, obalená moudrostí a laskavostí maminky, tatínkovými pohádkovými příběhy, kde dobro vždy zvítězilo. Chtěla zpátky do milovaného Kostelce nad Orlicí, kde s babičkou trávila voňavá léta. Netušila, že nic z toho už neexistuje. Patřila k těm „vyvoleným“, kterým bylo určeno vyhubení v plynové komoře. Když se jako malá pořád ptala na svá dětská Proč, vždycky dostala dobrou a srozumitelnou odpověď. Teď, když zemřelo tolik miliónů lidí, kdo má zodpovědět ono nepochopitelné PROČ? Mnozí, kteří přežili, po zbytek života už nedokázali překročit hranice ostnatých drátů. Dokáže to ona? Naplní svou touhu po vzdělání, kterou ji vzal v pouhých dvanácti letech Hitler? Je jí už osmnáct a neví, jestli z rodiny někdo přežil, měla by přijmout ve Švédsku nabídku adopce, vystudovat dobré školy a pak pracovat a žít v této krásné zemi nebo se má vrátit do poválečného Československa? Přestože jí osud připravil další bolesti a tragické ztráty, nikdy neztratila motiv a vůli, ani svůj kouzelný úsměv na tváři… ******************* Tento příběh jedné z přímých svědkyň holokaustu, Evy Smolkové-Keulemansové, roz. Weilové, kterou osud ušetřil jen máločeho, a přesto dokázala zůstat sama sebou, udržet si své hodnoty i dar radovat se ze života, byl vyprávěný a napsaný v době koronavirové, v době uzavření hranic a všeho, co uzavřít šlo. To přineslo i otázky, které zřejmě nebudou nikdy a nikým zodpovězeny, a přesto je nesmírně důležité je stále otevírat...... celý text
Přidat komentář
Styl psaní mi dlouho vadil, působil moc zjednodušeně, jako kdyby to bylo psané pro děti. Příběh paní Evy byl plný zvratů, byla to obdivuhodná žena, která na víc než 100% využila dar, že přežila.
Netradičně psaný příběh o holokaustu...o paní Evě jsem slyšela poprvé...v oblasti chemie se nepohybuji a ani to téma nevyhledávám,tak proto asi...zajímavé vědět...letos paní Eva bohužel zemřela...
Kniha byla velmi dobra, byl to konecne trosku jiny pribeh o valce, moc se mi libil. Mrzi me, ze pani Eva nedavno zemrela a ze jsem o ni slysela poprve.
Některé knihy si chci přečíst, vidím obálku, přečtu si anotaci, jsem nadšená. Pam se mi knížka dostane do ruky, dojde mi hloubka tématu a pak nadšení opadá, nahrazuje ho realita. Nejvíce se mi to děje u knih o holokaustu. Chci se dozvědět víc, ale zároveň to moje citlivá část odmítá. A tak jsem to měla i s knihou Jmenuji se Eva... Dlouho čekala, než se do ní pustím a najdu odvahu.
.
V této knize se podíváme do období druhé světové války, které bylo kruté, dramatické, nepochopitelné, ale bohaté na silné životní příběhy. Vždycky když nějaký takový příběh slyším, mám zvláštní mrazení. A to se dostavilo i po několika stránkách románu Jmenuji se Eva..., který vypráví příběh Evy Smolkové - Keulemansové, rozené Weilové.
.
Tahle kniha není vyprávěním, ale zpovědí. Četla se krásně, i když dej nebyl vždy úsměvný. Hrozně mi seděl styl, jakým je kniha strukturovaná - kapitoly, krátké i delší úseky, hodně přímé řeči... Četla se opravdu krásně, ale nebylo to něco, co bych dokázala číst na jeden zátah. Nechávala jsem si rozestupy a četbu prokládala.
.
Příjemným bonusem při četbě jsou rozhodně černobílé fotografie s popisky. Díky tomu si trošku rozšíříte představu, o čem se v knize vlastně mluví.
.
Co mě zarazilo na první pohled je chyba v názvu knihy, kdy jsou vyjmenovány koncentrační tábory. Jeden z názvů je chybně. Chybný se vyskytovaly i v knize, bohužel.
.
Paní Eva si zažila hodně a je jedině dobře, že se její životní příběh vydal v knižní podobě. Nebylo to lehké čtení, dělalo mi společnost dost dlouho. Ale jsem si jistá, že se ke knize v budoucnu vrátím a nechám na sebe znovu vše zapůsobit.
Krásná kniha o houževnatosti Evy Weilové, její život byl velice barevný. Půjčeno z knihovny.
Všichni zpívali jako o života, protože život samotný, protože s touto hudbou nejde ztratit lidskost ani sám sebe, s touto hudbou se člověk přestane bát, dýchá a jde dál.
To nejlepší na konec, říká se. A v případě poslední přečtené červnové knížky to rozhodně platí.
V tomhle žánru mám načteno - to víte. Zároveň ho odmítám hodnotit slovy líbilo - nelíbilo, to víte taky. Zpočátku jsem měla pocit, že Jana Mirovská, která knížku napsala, zkraje úplně nevěděla, jak do psaní správně šlápnout. Bylo totiž znát, že je jí Eva velmi blízká a je pro ni důležité, aby se všechno povedlo tak jak má.
A stalo se. Začetla jsem se. Bezhlavě a úplně. Prožila všechno od první do poslední stránky. Obdivovala jsem Evičku za její houževnatost, vnitřní sílu, schopnost radovat se z maličkostí a předávat tenhle dar i lidem okolo sebe.
Moc se mi líbilo, že autorka zbytečně nezabředává do obecně známých detailů, pouze sem tam vypíchne nějaký důležitý fakt či událost. Text je doplněn o dobové fotografie a pasáže, ve kterých autorka reflektuje vše, co ji samotnou během psaní provázelo.
Evin příběh je napsán čtivě, citlivě a s láskou. Na samém konci mi zbylo zlomené a zároveň šťastné srdce. A přesně tak to má být.
Knížka se skvěle čte. Moc mě bavila. Je podle skutečné události a navíc je v ní plno krásných fotografií. Rozhodně doporučuji.
Životní příběh paní Evy patří bezesporu mezi ty nejlepší knihy o zkušenostech z druhé světové války vůbec. Tím spíš, že to vlastně vůbec o druhé světové není. Je to vyprávění o nádherném dětství za 1. republiky, o naději, víře a smíchu, se kterými se dají překonat i ty nejhorší životní těžkosti, jaké si vůbec dokážete představit. O odvaze a životní síle, se kterou se přes vše špatné dostanete a i když k Vám život nebyl zrovna fér, poperete se s tím a něco dokážete. A Eva Smolková-Keulemansová toho dokázala víc, než kolik toho kdy o sobě budeme moct říct my.
Nádherná kniha, která potěší milovníky příběhů jak o 2. světové válce, tak i o silných a inspirativních příbězích, které Vám dokáží něco předat a zároveň pohladit. Děkuju za krásný zážitek :)
To jediné, co mě fakt štve a je to velká škoda, jsou chyby v textu a taky na obálce v názvu jednoho koncentračního tábora...
Nemohu dát jinak než pět hvězd a klidně bych dala i šest. Životopisný román o Evě Smolkové-Keulemansové (Weilové) mě úplně nadchnul. Líbilo se mi zpracování, kdy vyprávění začíná idylickým dětstvím v předválečném Československu, které je doplněno množstvím fotografií. I když už mám o holocaustu leccos načteno, tak jsme se dozvěděla spoustu nového, zajímavého, třeba o angažovanosti Švédska po 2. sv. válce. A i poválečné období bylo hodně zajímavé.
Osud si s paní Evou nesmírně pohrál a je obdivuhodné, co vše dokázala a ještě si zachovala pozitivní přístup k životu. Tak slavná a úspěšná vědkyně, a já o ní slyšela prvně! Velké díky Janě Mirovské za sepsání knihy, jen škoda těch chyb v textu.
Knihy s tématem holokaustu moc nečtu. Není to z důvodu, že bych před tímto vážným tématem zavírala oči. Ba naopak, v minulosti jsem těchto knížek četla až moc a dostaly se mi pod kůži. Od té doby knížky o holokaustu čtu pomálu. Každopádně, když jsem si přečetla anotaci knihy Jmenuji se Eva, rozhodla jsem se udělat výjimku a knihu si přečíst.
Četla jsem pomalu, rozvážně, tak jak si podobné knihy zaslo být čtené. Je až s podivem, co jeden človíček dokáže vydržet a čím vším si musel projít. V některých částech knihy jsem opravdu nebyla daleko od slz.
Paní Eva ale i v těžkých situacích měla úsměv na tváři a byla statečná. V knize všem čtenářům ukázala, že víra a naděje je něco, co nám nikdo nedokáže vzít. Malé světýlko uvnitř nás, které nepřestane svítit, dokud mu to mi sami nedovolíme.
Kniha je plná fotografií, které nám jako čtenáři pomáhají dovytvořit si jednotlivé příběhy v našich představách.
Jsem si jistá, že na tento příběh nikdy nezapomenu a ke knize se ještě v budoucnu vrátím. Podobné příběhy by se totiž měly vyprávět a nesmí být zapomenuty.
Kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji opakovat. Winston Churchill
Eva Smolková-Keulemansová, roz. Weilová, žena, kterou osud rozhodně nešetřil. Nejen, že přežila Terezín i Osvětim, ale život ji přinesl i další rány. Ona všechny ustála, zůstala sama sebou a dar radovat se ze života ji neopustil. Paní Eva právě oslavila krásné 96. narozeniny.
Miluji příběhy podle skutečných událostí, životopisy, knihy z období druhé světové války. V této knize jsem dostala všeho vrchovatě. Život paní Evy je neskutečný. Čím vším si musela projít je nepředstavitelné. Na druhou stranu její úžasná rodina, její krásné dětství, její práce, kterou milovala, to bylo nádherné.
Celý příběh je i skvěle napsán. Je to psáno krásně, zároveň však srdceryvně. Nejednou jsem u knihy brečela a prožívala její příběh.
Kromě něj tu máme i příběhy autorky, dozvíme se, jak se s paní Evou seznámila, jak jí bylo při sepisování příběhu a jaké myšlenky se jí honily hlavou. Rozhodně to do knížky patřilo a donutilo k zamyšlení nad dnešním světem.
V knize nechybí ani fotografie a některé dokumenty, poznáme tak paní Evu od malého miminka až po její úctyhodný věk.
Kromě toho, že je to prostě skvělá kniha, si mě získala i tím, že část rodiny paní Evy žila v mé blízkosti. Kolem domu, kde žila její babička, jezdím každý den. Možná, že i díky tomu jsem to všechno prožívala víc a bylo mi to tak nějak bližší.
Pokud máte rádi skutečné příběhy lidí, kteří to v životě neměli jednoduché, rozhodně si knihu přečtěte. Silný a krásný příběh plný bolesti, naděje i radosti.
Příběh mimořádné ženy, houževnaté Evy Weilové, která se rozhodla, že když jí byl darován život (přežila Osvětim), využije ho naplno. Napsáno tak, že knížku můžu doporučit i jako doporučenou četbu pro střední školy.
Jmenuji se Eva…
(SPOILER) V jedné knize celý život. A to dosti náročný.. dětství prožité v protektorátě, dospívání strávené v koncentračních táborech, ztráta rodičů a životních partnerů, těžká autohavárie.. je obdivuhodné, jak se s tím vším paní Eva vypořádala a ještě u toho zvládla vychovat dvě děti a dosáhnout titulu doktora věd jako první žena v Československu,.. V té ženě je taková síla a zároveň optimismus, opravdu se před ní hluboce kloním. Co se týče samotné stylizace knihy.. byla jednoduchá, přímočará, faktická, nic květnatého, nic, do čeho by se čtenář ponořil.. na druhou stranu se tím pádem přečetlo téměř 400 stran celkem rychle. V knize jsou také průběžně doplněné fotografie, což celý životní příběh uceluje.
Jen se mi nechce věřit jedné věci.. v roce 1989 šla paní Eva kolem Tančícího domu? A chyba v názvu KT hned na titulní straně knihy?!