JO537
Marka Míková
Josef je docela obyčejný kluk, žije v obyčejném panelákovém bytě a každý den jezdí obyčejným metrem do obyčejné školy. Tak by asi měl začínat popis příběhu o Josefovi, jenomže existuje vůbec obyčejný život? Každá obyčejná věc se může kdykoli zvrtnout: stačí, když je člověk všímavý, a to Josef je. Na jeho pravidelné trase byt-metro-škola se totiž začínají dít dost divné věci a Josef se pomalu, ale jistě zaplétá do tajemného dobrodružství, jehož hrdiny jsou také jeho dědeček, kterého srazilo auto, zatoulaný pes a dělníci ze stavby. A to se ještě zdá, že k tomu všemu má co říct jedna nová počítačová hra... Jako vždy v knížkách Marky Míkové se tu stírá šedivý nátěr všednosti, pod kterým září úžasná, nekonečná plocha dětské fantazie. A tak Josef skrze svou iniciační cestu krčským lesem může zachránit svého dědečka a najít opravdového přítele. Kromě této polohy autorka s humorem sobě vlastním vykresluje i Josefovo školní a domácí prostředí, bystrým okem pozoruje lidské typy a skládá pestrou mozaiku knížky, která je průlomem v současné tvorbě pro větší děti.... celý text
Přidat komentář
Nápadité propojení tří světů (reálného, snového a počítačového). Autorčin pohled možno zhlédnout ve Čtenářském deníku -
Autorovy další knížky
| 2014 |  Škvíry |
| 2015 |  Varvara: kniha o velrybím putování |
| 2021 | Kabát a kabelka |
| 2016 | A smutek utek |
| 2009 | JO537 |
Příběhů o prolínání snového fantastického světa s tím reálným bylo napsáno bezpočet. Přesto kniha Marky Míkové působí docela originálně. Autorce se podařilo promyslet koncepci prolínání těchto dvou světů, přidat cosi jako detektivní zápletku a výborně tento příběh převyprávět. Ty snové části příběhu spojené se světem počítačové hry ovlivňují a posouvají děj příběhu odehrávajícího se ve skutečnosti a naopak realita proniká do snů i světa počítačové hry. Autorce se povedlo udržet napětí až do konce a příběh zcela přirozeně směřuje k působivému závěru. Knize samotné tak není co vytknout. S čím jsem se však nesmířil, byly ilustrace. I když jsem se hodně snažil, tak na konci knihy mi připadaly stejně odpudivé jako na začátku. Také font použitý v označení kapitol, v tiráži a dalších částech textu, navozující představu počítačové komunikace, musel působit archaicky už v době vydání knihy, tedy v roce 2009. Hodil by se spíše do 90. let minulého století.