Job: Komedie spravedlnosti
Robert A. Heinlein
Vědecko-fantastický román, jehož děj je založen na cestování časem a který vede k zamyšlení nad smyslem lidské existence a údělem člověka na Zemi. Hlavní hrdina, ortodoxní člen náboženské sekty, se na výletě do Polynézie přenese do alternativního světa. Z něj se spolu se svou ženou dostává postupně do různých dějinných údobí a různých zemí. Ve všech epochách i místech však nachází společné znaky, které ho vedou k přesvědčení, že nastává konec světa podle Bible. Text je prokládán citáty z Písma, které pak děj ilustruje.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1993 , Laser-books (Laser)Originální název:
Job: A Comedy of Justice, 1984
více info...
Přidat komentář
Celkem zvláštní kousek u kterého jsem si často nebyl jistý o jakou literaturu se jedná.
Je to zvláštní sci-fi a zároveň lehká kritika náboženství, nebo spíš jeho výkladu. Za mě by si měli přečíst ti věřící, kteří se doslova řídí Biblí, Koránem a dalšími "svatými" knihami, možná byste se neměli slepě řídit tím, co někdo napsal před xxx lety, ale pouze se tím v některých směrech inspirovat a řídit se svým vědomím a vírou v sama sebe.
Musím říct, že až na neskutečnou armádní agitku, za kterou považuju Hvězdnou pěchotu, patřím k fanouškům díla Roberta A. Heinleina. Ne že bych ho nekriticky zbožňoval, ale jeho sarkastický a řízný styl, který dovává jeho románům na čtivosti, vás přinutí zapomenout i na nějaké nesrovnalosti v jeho fikčních světech (například Marťani v novele Dvojník). Tady ale za mě vybouchnul na celé čáře. A o to hůř, že se dle nakladatele jedná o jakýsi pandán k Danteho Božské komedii. Taková pitomost. Nejspíš to je nějaká dobová touha sci-fi vyrovnat se mainstreamu. Ale tohle je rádoby filosofická akčňárna, kde se skáče z jednoho alternativního světa do druhého a vás brzy přestane zajímat, v čem se jeden liší od druhého a jak se zase hrdina dostane ven. Po 100 stranách jsem to vzdal a zbytek jen prolítnul, abych se přesvědčil, že se nic nezměnilo.
Kdysi se mi to líbilo, pamatuji si dokonce, že jsem byl nadšen. Teď už nadšení nějak vyprchalo. Příběh na pomezí sci-fi a náboženských traktátů místy i trochu nudil, na druhou stranu mu nelze upřít originálnost a čtivost. Takže za přečtení určitě stojí, ale úplnou revoluci teda nečekejte.
Zial pre mna velmi, velmi slabe. Zaciatok samozrejme OK, potom putovanie po roznych svetoch bolo popravde nudne a nicim zaujimave, ziadne necakane zvraty, nic co by sposobilo wow efekt. o zavere nehovorim, myslienka relativne fajn ale opat nic svetoborne. na svete su stovky lepsich knih, nie je dovod stracat cas citanim tejto. a to som do nej vkladal velke nadeje.
„Nechlub se zítřejším dnem, vždyť nevíš, co den zrodí.“
„Nemohl jsem s tím dělat vůbec nic a tak jsem si s tím nedělal hlavu.“
Alex alias Alec je pragmatik a kliďas …
„Jednu věc (a možná jedinou), co jsem se naučil v semináři, bylo přijímat nejstarší záhadu života v klidu a nedělat si problémy z toho, že ji nemůžu rozluštit.“
… zvlášť, když uvážíme, co všechno se mu v poslední době přihodilo.
Přestože zapálený člen náboženské sekty, je to docela sympaťák (zvlášť po TĚCH událostech). Robert Heinlein stvořil dalšího z řady mě docela sympatických hlavních hrdinů (hned jsem si vzpomněla na Dveře do léta), a mě to opět chytilo :-).
„Pomalu jsem přišel na to, že za 24 hodin můžu odvrhnout vše, co jsem se naučil za celý život.“
Alexovi se totiž zhroutí celý svět!
… „nevíme, kdo jsme nebo odkud jsme sem přišli ani proč tu jsme“ … zbývá jen pokračovat, s nově rozdanými kartami, a jednou zcela zásadní informací … zdá se, že už vás nezavazují původní morální pravidla!
Jenže, žádná nová nejsou stanovená, anebo, zatím o nich Alex prostě neví.
Něco se jen stalo … „něco, co úplně změnilo celý můj svět“!
A tak následuje dlouhé hořkosladké období, kdy jste nuceni znovu se učit a poznávat jiný svět, a když už se zdá, že jste na to přišli, že jste se v něm trochu zorientovali a začínáte chápat jeho pravidla, všechno je najednou zase jinak!
Heinlein skrze Alexe vynesl na světlo světa některé palčivé problémy, se kterými se potýkají obránci víry, a pak víru konfrontuje s filozofií i se starými pohanskými náboženstvími.
Na světlo světa se dostanou např. problémy s chronologií, nebo otázky s boží nekonečnou moudrostí, laskavostí a všemocností (zvlášť v konfrontaci s drastickým Starým zákonem, kde světu vládne „sadistický, krvelačný a genocidní ničema“ a následně s historií válek všeho druhu), protože pak už je zřejmé, že přichází konec světa/světů, jen není zcela jasné, jestli to bude Armagedon, … anebo Ragnarok!
… „za dlouhou dobu, dobu smíření, bude stvořen nový vesmír, lepší a čistší, zbavený špatností tohoto světa … a znovu nastane nové stvoření“ … je to prostě tak, že myšlenky multivesmírů jsou opravdu hodně hodně staré!
… „nic není dokončeno, nic není nikdy dokonalé a stále znovu a znovu má lidské pokolení možnost! … činit lépe než v minulosti, znovu a znovu … víš Alecu, pro mě je jednodušší věřit tomu, než samolibému uspokojení spasených a zoufalé situaci odsouzených k věčnému zatracení“.
Takže tím úplně nejdůležitějším slovem se tak stává slovo ŠANCE! … stále znovu a znovu …
Komedie spravedlnosti navíc dostála svému názvu, příběh je to nejen zajímavý svým námětem, ale i veskrze vtipný, takže jsem si mj. odnesla i základní poučku … „schopný a spolehlivý umývač nádobí nikdy hlady nezemře“ … a zjištění, že to je zcela ideální povolání pro studium filozofie, ta práce totiž zaměstnává tělo, ale mozek skoro vůbec ne, osm hodin denně tak můžete hledat odpovědi na všechny ty výše uvedené otázky … zvlášť, když si zrovna nejste jistí ničím a nemáte vůbec nic …
A teprve pak přijde čas, položit si tu zásadní otázku: „… co znamenají … ta znamení, která jsi poslal na mě?
„Není v tom ani špetka smyslu. A taky to není fér!“
Shrnuto, Alex má prostě při cestování časem a multivesmíry hodně problémů, a potíže s mluvou a penězi jsou tím nejmenším, s čím se musí potýkat, musí totiž překonat hlavně spoustu společenských tabu, a pak … sebe sama!
Knihu jsem vnímala více jako fantasy než sci-fi. Je teprve druhá od tohoto autora, a i když jsem ji poctivě přečetla, nezaujala mě tak, abych autora řadila ke svým oblíbeným. Pokusím se do třetice najít nějakou pro mě zajímavější.
Začátek pecka, včetně filozofických zamyšlení s božím podtextem. Ačkoli tedy na výkladu náboženství nevidím nic vědeckého, zařazení do fantastiky to nepopírá. S tímto vědomím jsem do příběhu šla a chvíli se i bavila. Ale od čtvrtého světa jsem se nudila.
Druhá kniha autorova, holt musím sáhnout po jiné.
Prerosprávanie biblického príbehu o Jóbovi typickým Heinleinovým jazykom s množstvom trefných hlášok, filozofických úvah, sarkazmu a irónie, vloženom do rôznych alternatív modernej doby, s byrokratickým nebom aj docela sympatickým peklom v závere. Toto nie je čítanie pre veriaceho, lebo autor v tomto svojom diele spochybňuje už samotnú podstatu Boha, Satana a ťažiskových hodnôt, na ktorých je kresťanské náboženstvo postavené, a nie len to kresťanské.
Problémom tejto knižky sa mi nezdal jej obsah, skôr to bol pravdepodobne samotný preklad (mal som k dispozícii to skoršie vydanie od Laseru). Niektoré pasáže, hlavne v závere, sa mi zdali byť mierne zmätočné, akoby prekladateľka trochu tápala, čo chcel autor svojim textom povedať. Kto čítal viac autorových románov určite zistí, že ten preložený text stráca určitú konzistenciu.
Celkovo však hodnotím tento román pozitívne i keď spadá už do veľmi neskorého autorovho obdobia. Text je dosť kontroverzný a politicky nekorektný na to, aby bol zaujímavý z viacerých hladísk. Núti k zamysleniu. Žánrovo je veľmi ťažko zaraditeľný. Ak sa jedná o science fiction alebo možno fantasy, je to len taký rámec, do ktorého Heinlein vkladá svoj(?) svetonázor…
Zjistil jsem, že mám s knihou úplně opačnou zkušenost, než většina ostatních čtenářů. Líbil se mi začátek i popis putování. Ocenil jsem množství světů a jejich různý vztah k náboženství, potažmo k morálce. Užil jsem si i Heinleinovo rýpání do katechismu. Pozor, víru jako takovou nekritizuje a ke konci přiznává, že Bůh existuje, Nebe také a dostanete se do něj přesným dodržováním návodu z Bible. Ovšem tolik oceňovaný závěr mě moc nezaujal. Pointa je zajímavá, relativismus věčné pravdy je nápaditě vymyšlený, ovšem praktický význam nemá. Kdyby lidé zjistili jak se věci mají, jen by své náboženství přenesli na vyšší level. Koncept totiž očividně funguje.
Velmi zajímavé dílo se kterým jsem se poprvé setkala před nějakými třiceti lety a stále se k němu vracím. Nutí mně přemýšlet o tom něčem mezi nebem a zemí.... Velmi dobré, velmi chytré a velmi vypracované.... Děkuji.
Toto Henleinovo dílo rozhodně nedoporučuji číst těm, kdo teprve s jeho knihami začínají. Myslím, že ke správnému pochopení a "užití-si" je třeba se k němu poctivě "pročíst" jeho předchozí tvorbou. Pokud znáte jeho knihy, pak víte, že se zde v různých rovinách často nacházejí zmínky o různých církevních kultech, organizacích a jiných náboženských společenstvech, které autor velmi často ironizuje a zesměšňuje. Příběh novodobého Joba pak považuji za jakýsi pomyslný vrchol této linky v jeho tvorbě.
Druhý pohled je pak podle mě ukryt v tom, že Heinlein tuto knihu psal jako jednu z posledních, kdy jako nemocný člověk se obrací k bibli a bohu, ale jelikož je to Heinlein pak to dělá tím svým "anti-fundamentalistickým" přístupem. Jakoby čtenářům chtěl říct, jak si asi představuje, že ve skutečnosti funguje firma "Nebe" a "Peklo". No třeba tam teď někde na nás hledí a směje se. :-) Aby bylo učiněno zadost žánru sci-fi, je to celé zabalené do obálky alternativních časových linií, které vtipně ukazují "drobné" problémy, které jednotlivé skoky hlavnímu hrdinovi mohou přinášet (pokud se pohybujete mezi alternativními světy rozhodně se nechoďte koupat "na ostro" bez bot, mýdla a holícího strojku :-))).
Tedy celkově úplné top to není, ale mě se kniha líbila.
Henlein tu zrecykloval napad z Cisla bestie - alternativne svety, alternativna moralka,... Skoky medzi svetmi su vsak tento krat stochasticke (aspon pre hlavneho hrdinu) a Job sa podstatne lepsie cita, hoci ma tiez slabsie pasaze (napr. prilis vela skokov/zmien svetov). Napad je to ale zaujimavy (novodoby Job, skusany pohadzovanim medzi alternativnymi Vesmirmi) s ideovo odvaznym koncom. Urcite by bolo zaujimave aj sfilmovanie, lebo staremu Robertovi uz po rozume chodili len nahe zadky a cecky (bol vraj aktivny nudista, militantny liberal a kto vie co este). Zaroven citit z diela snahu o vyrovnanie sa s klasickými instituciami ako su nabozenstvo (najma krestanske), manzelstvo ci moralka, pricom tato "filozoficka" rovina je dost simplexna. Od klasika sci-fi by som cakal predsa len sofistikovanejsiu argumentaciu. To, ze 3 krat zenaty chlap ospevoval na dochodku konkubinat, to je pochopitelne, no kto vie, co mu Otec, Syn a Duch Svaty spravili, ze je voci nim taky zaujaty...
Mému vkusu nevyhovují knihy, kde se výsledná pointa objeví úplně až na konci. Většinou totiž obsahují výplňové pasáže, které začnou časem nudit. Každý žánr má svou vlastní obdobu těchto slabých částí knih, podle toho jak moc je děj zbytečně natahovaný. Ve fantasy bývá děj natahován ukrutným putováním a bohužel je to prohřešek i této knihy.
Během čtení jsem přemýšlel i o dvou hvězdičkách, protože čtení mě vůbec nebavilo. Po úvodní části následuje asi 180 stran, kdy je děj neúměrně natahován. To je bohužel víc než polovina knihy, kdy se neobjevuje nic zábavného nebo napínavého. Po úvodu kdy jsem si myslel, že vím co se v knize asi děje, jsem byl jen zmatenější. Navíc mě celou dobu iritovala naivní křesťanská dějová linie. Kdy u jiných autorů není spojení náboženství a fantasy obtěžující, tak tady mi to vadilo. Nemám křesťanství rád a místy jsem měl pocit, že autor jen demonstruje kolik běžná křesťanská morálka obsahuje pokrytectví. O tomhle nějak číst fakt nepotřebuju. Křesťanství si vážím kvůli jeho historické úloze, ale jinak sem rád, že už je za námi.
Před koncem se děj výrazně mění a konečně dostává spád jak se blíží pochopení hlavní myšlenky knihy. Nebýt nesmyslného putování, byla by to perfektní krátká novela. Na román to bohužel nestačí. Omlouvám se fanouškům této knihy, ale mě to neoslovilo. Autor si měl s celkovou myšlenkou víc pohrát a využít ve fantasy nápad, kdy hlavním hrdinou je fundamentální křesťan. Přesah do náboženství se úplně vybízel, ale autor toho využil minimálně. Tahle to byla nudná kniha s docela podařeným závěrem. Doporučuju těm, kdo mají slabost pro tohoto autora a pak hlavně křesťanům. Pokud zvládnou být nad věcí, mohla by se jim kniha líbit a obohatit je. 65%
V některých komentářích jsem se hezky našel. Knihu jsem četl poprvé v 16 letech, nijak moc mě nezaujala. Byla pro mě z té horší půlky Heinleinových knih. Podruhé jsem ji četl někdy kolem 40 a až tehdy jsem ji asi začal chápat. Naprostá bomba a mnoho námětů k přemýšlení.
Skousněte začátek, kde není stránky bez prsu, respektive skousněte představu sedmasedmdesátiletého, vilného Heinleina, jak si při jejich datlení mimoděk chtivě olizuje rty a dostanete moc hezky napsanou, jízlivě doslovnou a perspektivami tak napěchovanou knížku, až jsem měl po jejím dočtení pocit, že se musí každou chvíli sama od sebe v mračnu stránek rozletět jak dveře drogového dealera při zátahu. (Chcete vědět kolik umytých talířů vydá na maják? Jakou hodnotu má holící strojek? Či snad, co se stane, když dáte astronomovi dalekohled a necháte ho být? To vše a ještě mnohem víc, včetně podoby Ježíšova polního trůnu, naleznete zde!) A tak jsem si na ní sednul, opřel loket o koleno, pěst o čelo a po mohutné úvaze usoudil, že jí raději na nočním stolku nechávat nebudu.
5 slušných*****
PS: Jo, a hlavní hrdina je fakt echt bigotní křesťan. Se všemi pozitivy a nešvary, které s sebou taková víra nese. Což se taky jen tak nevidí.
Veškeré mé dojmy a pocity z této záležitosti perfektně vystihla Dell. Nebudu tu tímto opakovat vyřčené. Pro mě obrovské zklamání. Od, pro mě kdysi oblíbeného Heinleina, je to překvapivě hrozná slátanina. Mimochodem, knížka nemá naprosto žádné prvky sci-fi žánru. Je to jen a pouze fantasy.
Autorovy další knížky
2002 | Hvězdná pěchota |
1984 | Dveře do léta |
1994 | Měsíc je drsná milenka |
2011 | Vládci loutek |
2020 | Cizinec v cizí zemi |
Zvláštní kniha. Ano, začátek musel uhnout jinam. Nicméně aby ve 3/4 se uhlo až k nebi, to mne zarazilo. Věnování Simakovi chápu, nejlidnatější že scifi autorů, jasné. Přesto Heinlein nepřekonal svůj stín. Zdařilé, nicméně trochu méně Henleinovského téma volně lásky, trochu více předurčení/osudu by mohlo být lepší. Trochu jsem to čekal (to ohnutí jinam).