Jobova noc

Jobovu noc jsem vzala do ruky z jednoho prostého důvodu - před časem jsem zjistila, že jsem toto dílo četla během svých studií na VŠ, ale že si ho absolutně nepamatuji. A tak jsem si říkala, že by bylo fajn si to připomenout.
Bohužel jsem však narazila, a to na své vlastní limity, co se vnímání a chápání poezie týká, protože ačkoliv jsem se Jobovu noc snažila číst pomalu a poctivě, měla jsem problém text uchopit, vnímat jeho krásy, chápat ho, ponořit se mezi jeho řádky a hledat významy. Vinu kladu tedy primárně na svoji hlavu, tohle je na mne asi příliš vysoký level.
Nicméně, jak toto dílo aspoň trochu přiblížit - autor tu vyjadřuje pocit strachu a bezmoci. Objevuje se tu téma války - v určité pasáži láska k zemi, staví se na odpor nacistickému Německu (aspoň tak jsem to pochopila). Ten vztah k rodné zemi mi tu přišel velmi dobře patrný.
Zároveň se tu autor odkazuje k jiným básníkům - Verlainovi, Rimbaudovi, Jeseninovi či Majakovskému - jmenovitě je tu uvádí. Tyto básníky však bohužel moc načtené nemám, takže pokud se tu Hrubín odkazuje na něco konkrétního z děl těchto literátů, já to bohužel odhalit neuměla. Ale to je můj problém.
Nakonec ponechávám komentář bez doprovodného hvězdičkového hodnocení. Neumím v tomto případě hodnotit. Zároveň vás ale nechci od knihy odrazovat. Pokud vás to láká, určitě Jobovu noc vyzkoušejte - uvidíte sami, jak vás to bude oslovovat.

08.10.2022

Patos, oslava Sovětského svazu a takovýhle věci, z kterých povětšinou na větvi nebývám, ale Petr A. Bílek by snad člověka nadchnul i do Zlého brouka Bramborouka.
Výsledná podoba textu je přece jenom ovlivněna tím, že měla být zpracována pro divadlo D 46 (refrény napříč celou skladbou), ale zejména atmosférou okupace – z hlediska nějaké (byť mlhavé) dějové osy to asi není zrovna nejpřekvapivější: bída a běsy války ("dunivé hromobití"), stará země postupně nahrazována zemí novou, vzchopení se českého národa, hrdinní sověti chvátající na pomoc, budování nového začátku na základě kolektivní práce... přesto jsou tam roviny, který mi přijdou zajímavý.
Text ilustruje dost typickou změnu perspektivy lyrických mluvčí během okupace – ze do sebe zahleděného básníka, který se zmítá ve své vlastní osamělosti („a vítr zlý / krutým svistem / žene mne dál, / jak by si hrál / s mrtvým listem.“), se nakonec stává kolektivní mluvčí glorifikující práci, s cílem oslovit co největší sortu lidí.
Nápaditě do textu komponuje i jiné hlasy (vlastní překlady Verlaina), postupně jsou však francouzští tvůrci staré země nahrazeni ruskými národními hrdiny a básníky, s čímž se mění i formální stránka básně (úderné, krátké verše s dynamickou stavbou). Stejně tak je zajímavě do textu zařazena pocta Josefu Horovi, kdy se z jedinečného tvůrce stává obecný symbol výstupu k vyšším metám.
Samozřejmě je to poměrně černobílý, idealizující poměry v Sovětském svazu a ústící do jednoznačné práce, ale minimálně na začátku si zachovává jistý ambivalentní náboj, když vlastně nevíme, zdali básníkovo vztahování se ke světu odsoudit, či s ním soucítit. Navíc některý metafory rozhodně nejsou marné – líbí se mi vlastně i ta lehce klišoidní strofa o neustálém odolávání českého národa: "Obraze rámu prastarého, / kolikrát vytrhli tě z něho, / že odprýskaly barvy tvé / až po tmu hrobů. A v den slavný / znovu pro zraky žárlivé / napjal tě rámař starodávný." Zato poměrně marný je doslov k vydání z roku 1959 z Mladé Fronty, v němž se například varuje (respektive sám citovaný Hrubín varuje) před Jobem, "nástrojem politických dobrodruhů", který nám podává "ruku v masce umění a kultury". Střelba do vlastních nohou.

16.01.2022

mně je blbý k tomu něco psát s přihlédnutím na to jak je to dechberoucí a jak se vám před očima fakt ty obrazy tvořej, ve zkratce skvělost a po Nezvalově Edisonovi snad nejlepší česká báseň

29.10.2020

Dnes se může Jobova noc zdát zastaralá, ale pro mě je to jedno z nejlepších básnických děl. Pokud odhlédneme od nekritického pohledu na Rusko, způsobeného řáděním nacismu, a také jisté dávky patosu, tak se jedná o vskutku zdařilé pásmo. Verše jsou obrazotvorné, ale přitom velmi srozumitelné, repetice jednotlivých částí pomáhá gradaci a zesílení hlavní myšlenky - ačkoli se situace zdá nesnesitelná, zničená a protkaná úpadkem, pokud si uchováme svoji morální integritu, vždy je šance vyjít se vzpřímenou hlavou a začít znovu a lépe.

Někdy si postesknu nad tím, kam zmizela národní hrdost a láska k vlasti, kterou tak hojně oplývali Hrubín, Holan, Halas, Seifert, Vančura, Šalda a další autoři z této generace.

Pasáž "Ach Čechy krásné, Čechy mé..." je po zásluze ikonická, ale ráda bych vypíchla ještě část o Lidicích z prvního zpěvu. U té mě vždy skutečně zamrazí.