Jobova noc

11.03.2023

"Prastará metafora venkova :
Celou noc hrmi a celou noc se blýská,
besove si nás prohlížejí zblízka.
Té noci se říká noc Jobova.

Jobova noc,

Jobova noc.... "


" A stará země stejné jedy mísí,
jež na ubohem Lelianu kdysi
zkoušela, až mu otevřela hrob,
a zahalen do Verlainova pláště,
bez jeho srdce, něhy, lásky, zaste
jen aby zpíval, zpívá básník Job.
Poslední hvězdo, hvezdo zbloudila,
poslední hvězdo, svitis-li mu, zhasni.
A básník je tu sám a sám a básní
a zpívá ženě, která nežila... "


" A stará země na smích snům
chce vidět blázny na kolenou
a staví před nás prázdný dům
a lampu v dešti s bludnou ženou.... "


" A v opuštěných domovech
hrůzou se na zdi sráží dech,
dech zabitých, dech zavražděnych,
a do zahrádek lehá pláč
kolebek čerstvě vyloupenych
- zač je to všechno, Bože, zač? -
a ve svetnicich rodných praska
podlaha, po níž přešla láska,
podlaha, po níž drhne vztek.
Co rakvi a co kolebek
zvážila spravedlivou měrou!
Kolébka-rakev. Ale kterou
nalezne lehčí tento věk?

Ach, Čechy krásné, Čechy mé,
opanku tvrdě uchozeny,
v uvozu nebes pohozený,
ty nejsi ztracen poprvé.
Kolikrát vlast, když tma ji stvala,
remenky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve.
Ach, Čechy krásné, Čechy, mé. "

"V utrpení, jež bratry láme,
zapomínáme na naše,
a když se večer převlékáme,
bereme si už rubase.

Ach, Čechy krásné, Čechy mé,
obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odpryskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napne tě ramar starodávný.
Ach, Čechy krásné, Čechy mé. "

"... A buďte na něm krutě potrestány
zločiny země, vypálené dnes!
Do pekel vedou vyvrácené brány,
tvé brány, země hříchu, prokletí.
Buď vymazána z lidské paměti! "

Co dodat? Nadčasové a dnes obzvlášť aktuální.