Jsem jejich bůh
Josef Pánek
Bergen, Norsko, 1999. Světlo a tma; vědomí a nevědomí; vnitřní a vnější svět; nezlomná sebejistota a zdrcující pochybnost. Pýcha a pád. Ztráta a hledání. Vír obsedantních myšlenek a existenciální znejištění, které prožívá hrdina nového románu Josefa Pánka, čtenáře opět vystavují závratnosti nekompromisního psaní, jež se místy děsí samo sebe. Kdo je ten idol, sebejistý bůh, který v nejmenším nepochybuje o své výjimečnosti, vždycky ví, co chce, a bez výčitek to i dělá? Ten mladý muž, jehož všichni přátelé bezmezně obdivují? A co se s ním stane, když se vlastní volbou připraví o bezpečí domova, kde všechno zná, kde má vše pod kontrolou – nebo si to aspoň myslí –, a z porevolučního Česka se přestěhuje – za vědeckou kariérou – do Bergenu? Do města, kde je pořád šero a tma, kde půl roku v kuse prší, kde nikomu nerozumí; kde samota a opuštěnost dostávají zcela nový rozměr… Co se s ním stane v místě, kde ho sráží na kolena nepředvídatelná cizota, kde se už nemůže spolehnout ani na vlastní smysly? Josef Pánek, autor originální prózy Láska v době globálních klimatických změn, za niž v roce 2018 získal prestižní cenu Magnesia Litera, přichází s novým působivým románem, v němž se pouští do krajnosti vnitřně podmíněné zkušenosti a vyostřeného prožívání cizoty světa.... celý text
Přidat komentář
Kdo jsme, když se sami nedíváme? A jak s námi zamává, když zbaveni všeho, co nás běžně rozptyluje - vztahů, prostředí, jazyka, světla, pohodlí - musíme pohlédnout sami sobě nejen do tváře ale i do nitra? Co když se nám to, co uvidíme, nebude ani trochu líbit?
Ne zas tak mladý bezejmenný mladík odjíždí z teplíčka domova, kde je synem a bratrem a milencem a kamarádem a sportovcem a vědcem a někým, kdo se orientuje a má radikální názor, do polomytického Bergenu, kde najednou není ničím. A nikým. A záhy se stane ještě něčím míň, než nikým, stane se nevítaným - nejdřív mezi kolegy na univerzitě a pak i sám před sebou. V Bergenu je navíc část roku pořád tma a část roku pořád světlo, takže to, co je na čas trvale schované, je další měsíce neustále všem na očích. A v Bergenu navíc, jak všichni, kdo se kdy pokoušeli učit norsky s učebnicemi pro samouky, vědí, det regner ofte.
Cizí země, cizí lidé, cizí jazyk, cizí počasí, cizí jídlo, cizí zvyky. A zaťatá touha uchovat si vlastní identitu v činech, které na novém místě nemají co dělat - obědvat v poledne a jezdit do práce na kole, i když tady nikdo neobědvá a nikdo nejezdí na kole (Det regner ofte i Bergen). A zaťaté odhodlání nebýt jiný a nebýt jako oni. Však si to sedne. A když si to nesedne, prostě se tak stane, že třeba docela jako Jacques Brel égorger le chat (ale stejně jako on taky jen jednou a už je to asi dlouho - v Bergenu totiž často regner) a co potom s tím? Co s vědomím, že ať děláte, co děláte, jste špatný člověk a dříve či později lidem, které máte dokonce i rádi, ublížíte. Protože jste nahlédli pod povrch a víte, že to tam prostě je. A bude to tam napořád.
Můžete před sebou zkusit utéct do hor, jenomže se ukáže, že jste tak špatný člověk, že ani hory o váš život nestojí. Tohle zkrátka nepřechlastáš. Ani nezajíš. Co pak?
Jsem jejich bůh na mě působilo jako všechno, co předcházelo první polovině Lásky v době atd. a následovalo po islandské části. Čím dýl jsem o Lásce atd. přemýšlela (a že jsem o ní na současnou českou prózu přemýšlela překvapivě hodně a dlouho, páni), tím víc jsem si uvědomovala, jak mě ta normálnější, obyčejnější islandská část nepohodlně vytrhla ze autorova uhrančivého staccata. Pánkův druhý román je stejně disharmonický a synkopický jako Láska atd. Je to ve vodách české prózy úkaz, který mě tak sere, až mě nesmírně baví. Nebo mě možná baví tak moc, až mě sere.
To si musím ještě rozmyslet.
Kdyby skončil u předešlé knihy a nic jiného už nenapsal, udělal by lépe.
1) nefunkční prvky
2) samoúčelnosti
3) bez estetické výpovědi
Takhle teda opravdu ne.
Škoda, že ti, kteří text četli před vydáním, nebyli k autorovi více kritičtí. Mohla vzniknout solidní novela do 200 stran. Sama jsem četla poctivě půlku, druhou už jen rychločtením. Čas chci věnovat knihám, které mají vypovídající hodnotu někde jinde.
No nevím, ale asi to bylo celé záměr. Nesympatická hlavní postava má ošklivé pocity ze sebe a své viny. Autor tyto pocity přenáší na čtenáře prostřednictvím stylu, ve kterém je kniha napsaná. Číst to je často utrpení, nuda a marnost. Opakují se slova, opakují se i celé věty a souvětí. Repetitivnost má možná ukázat stereotyp bytí... Ale přitom je v té knize všechno tak banální (také záměr?)... Příběhově kniha vyjde asi na 100 stran, trojnásobný rozsah má jen díky svému opakování. A to je únavné a někdy až otravné. Možná, že jako lidi jsme nezajímaví, trapní, otravní a zacyklení ve svém vnímání světa. Ale proto knihy nečtu.
První polovinu knihy jsem čekala, kam se kniha bude ubírat (záměrně jsem nečetla anotace) druhá polovina už má spád a začínají věci do sebe zapadat.... Analýza vlastní viny... stísněný pocit ze sebe samého... oceňuji strohý faktický popis situací....moje druhá kniha od autora.
Nepříjemné čtení. Málem jsem to vzdala, což nemám ve zvyku. Oceňuji popisy a naprosto nový úhel vyprávění, ale celková zacyklenost, i když na místě, je ke čtení až bolestivě nepříjemná a často i nezáživná.
Autorovy další knížky
2017 | Láska v době globálních klimatických změn |
2022 | Jsem jejich bůh |
2013 | Kopáč opálů |
Nezvládnutá kniha, tu a tam myšlenka, jinak nestojí za čtení.