Juditin kříž
Bryan Houghton
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/396060/mid_juditin-kriz-cxB-396060.png
4
19
19
Příběh jedné konvertitky ke katolicismu, jejího manželství a jednoho neobyčejného kříže, který se odehrává v 50.-60. letech v době koncilního a pokoncilního šílenství. Román ukazuje katastrofální rozvrat, který koncil vyvolal ve víře a životě kněží i laiků, a obrovský úpadek katolicismu v Anglii, ke kterému vedl. Knihu skvěle doplňuje předmluva profesora Petra Osolsobě.... celý text
Přidat komentář
Pro mě jako pro člověka, který do kostela chodí jen na pohřby nebo svatbu a o historii katolictví má jen velmi povrchní znalost, to bylo velmi zajímavé čtení.
Rozšířilo mi to pohled nejen na dějiny katolíků v Anglii,ale také poskytlo příběh o jejich životě a praktikách před Vatikánským koncilem a po něm;co pro ně znamenal,jak jim změnil životy.
Napsáno čtivě a citlivě autorem, který tyto změny prožil a ztvárnil v románu.
Podruhé jsem přelouskla Juditin kříž, když je de facto výročí II. vatikánského koncilu a dokážu pochopit pocity "laiků" na některé změny v liturgii a v prostoru kostela. Ale také žasnu nad tím, jak Judit alias konvertitka dokáže vést ty sáhodlouhé hlubokomyslné teologické rozhovory s knězem. V Anglii, kde byli mimo jiné anglikáni - a katolíci byli trpěni kdesi na okraji, musel skutečně být "přerod" po II. vatikánském koncilu těžký... Jdu se vrhnout na Mitru ;-)
Zvláštna kniha. Napríklad opis tradičnej omše bol veľmi pekný a presný, ale celkovo sa mi zdalo, ze je to príliž plne pocitu: zradili nás. Asi som iná povaha. Keď sa pre niečo rozhodnem, je mi voľné ako sa na to kto díva a koľko nás takých je. Treba byt statočný a vzdorovať. A dobre premýšľať, v ktorých veciach to za vzdor stojí, ale v tom autor mal, myslím, upratané dobre.
Citát: "Víte, inteligentní ateista - a takoví existují - je ve skutečnosti panteista. Boží vlastnosti musí aplikovat na hmotu. Nezávisle existující, nekonečný a věčný je pro něj vesmír....nevyhnutným důsledkem je fatalizmus: všechno je tak, jak to je, protože to nemůže být jinak. protože Bůh je příroda, určuje příroda všechno. Odtud pochází mechanistický determinizmus Darwinovské evoluce v biologii a marxistický komunizmus v dejinách..neexistuje žádný smysl, žádná naděje."
Knihu jsem přečetl jedním dechem. Je psána literárně velmi čtivě a přitom velmi výstižně vystihuje problémy, které nastaly v životě Církve po II. vatikánském koncilu. Vřele doporučuji k přečtení.
Děkuji Cinikovi a JLČ za jejich komentáře, lépe bych to nevyjádřil.
Všichni se tak nějak setkáváme během života se zradou nebo opouštěním principů a můžeme jen doufat, že my sami v tom v očích bližních také nejedeme. Držet se pravdy je v dnešní době nejen nepopulární, ale i odsuzované. Slovo fundament obdrželo negativní konotaci a přitom znamená základ, držet se základů, neboť základ nelze opustit či jen tak trochu obejít. Vedle pravdy je jen lež. A netýká se to pouze katolicismu, týká se to i běžného sekulárního života, bez jakéhokoli náboženství. Neboť jak je možné pravdu považovat za relativní, za něco, co platí jen trochu? Pravda je absolutní. Pravda je Bůh. A zradou pravdy zrazujeme nejen Boha, ale především sebe. Vždy to ublíží právě nám.
A proto je ten dnešní relativistický svět v takovém srabu.
Pár slov i ke knize: Příběh fundamentalistky, který se nejen dobře čte, ale zároveň podává i dobrý obrázek o podstatě katolických pravd, z nichž některé velmi srozumitelně vysvětluje. A rovněž příběh o tom, co s těmito pravdami učinil 2. vatikánský koncil, jehož důsledky prožíváme.
Knihu jsem četla na doporučení. Velmi mi to přiblížilo, jak se kněží i laici cítili, když nastaly "velké změny" v mešním řádu a tak vůbec. Musím přiznat otevřeně, že se raduji z toho, že su konvertitka "v moderní době", takže nemám žádné srovnání. Z toho, jak se lidé chovali a prosazovali tvrdě svou (např. kněz, který je sprostý na donátory), mi běhá mráz po zádech... Přestože si vážím toho, že jsou mše v národních jazycích, když z bohoslužby někdo dělá "one man show", je to hrůza.
Kniha na mě působila spíš jako reportáž i když byla čtivá. A tím je myslím velmi zavádějící. Je třeba si uvědomit, že jde o beletrii. I tak rozhodně velmi zajímavé čtení.
Tato kniha vyšla v Anglii poprvé roku 1984 pod názvem "Juditino manželství", tedy pouhých 20 let po Druhém vatikánském koncilu, jehož zhoubné působení je již dnes zcela zřejmé. Houghton skvěle propojil zásadní morální problematiku života jednotlivého člověka (sex, manželství, potrat, antikoncepce aj.) s problematikou krize katolické církve, nastartované tímto nešťastným koncilem. Již jen kapitolu, kdy Judit navštívila poprvé mši svatou v tradičním římském ritu, považuji za jednu z nejkrásnějších v dějinách světové literatury a kdyby byl z knihy napsáno jen toto, dost by to bylo. V každém případě milé překvapení a záslužný počin nakladatelství Hesperion! Super!
Vynikající kniha, kterou opravdu doporučuji k přečtení. Román, který s sebou přináší nejen zábavu, ale také poučení a podněty k zamyšlení. Nepochybuji, že otec Houghton vychází v mnoha dojemných a bolestných scénách z kruté reality, kterou za svého života poznal, a která (koneckonců) nám není cizí ani dnes.
Jako někdo, kdo s bolestí ledoval modernistickou destrukci interiéru katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích vedenou velmi neblahým generálním vikářem Pintířem, si živě představím, oč bolestnější musely být podobné zážitky pro lidi v případě kostelů, které vlastníma rukama vybudovali a vybavili v jim nepříliš přátelské zemi.
Jako někdo, kdo měl nespočet příležitostí vyslechnout si či přečíst rouhavá a vyloženě antikatolická kázání a články od katolických kněží a biskupů, kteří už dávno žádnými katolíky nejsou, si dokáži představit zoufalství lidí, kteří trpěli o to víc, že je na to nikdo nepřipravil, protože většinu svého života mohli svým kněžím a biskupům v klidu důvěřovat - kteří zoufale sledovali, jak se katolické školy a kostely mění v nepřátele zbožnosti a katolické víry - ty kostely a školy, které vlastoručně a za velkých obětí pomáhali budovat a udržovat, aby byli této víře oporou.
Dovedu si živě představit modernistického biskupa, s jakým ďábelským zadostiučením slouží modernistickou (a pro daný případ ještě více "zmodernizovanou") mši za zbožného tradičního kněze, kterého navíc vylíčí jako zapáleného modernistu, a vydává to za "poctu". Koneckonců - my si dobře pamatujeme, jak papež František stejným způsobem ponížil zesnulého kardinála Bartolucciho (1917-2013), když ho "poctil" tím, že osobně vedl moderní mši při jeho pohřbu - ačkoliv všichni včetně něj věděli, že Bartolucci, který byl hrdý na to, že moderní mši nikdy nesloužil a ani ji vysluhovat neumí, by si nic takového nepřál a chtěl by přesně tu tradiční liturgii, kterou sám sloužil celý život.
I když, když si to znovu promyslím... Vlastně nevím, jestli si to dokážu představit. Myslím, že dokonalosti většiny těch představ vlastně ještě docela dost chybí. Nu což, dnešní modernisté se jistě ještě dokáží postarat, abych si je zpřesnil, pokud by tato kniha nestačila.
Štítky knihy
katolická církev katolický tisk římskokatolická církev
Juditin kříž
Do formy románu přepsané myšlenky ze Zbytečného kněze.
Hned po dočtení jsem po letech přečetl Humanae Vitae.
Pro mě nakonec víc o manželství než o koncilu.