K majáku
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/407951/k-majakuW9hZKP-0ok-.jpeg
4
328
328
Román vyšel poprvé r. 1927 a brzy se zařadil se mezi nejlepší anglicky psané romány 20. století. Jedná se o dílo obsahující nejvíc autobiografických prvků, Woolfová se v něm pokusila vyrovnat se vztahem k rodičům a nastínit i jejich vzájemný vztah. Je to také kniha zabývající se různými fázemi dětství a mládí, a hlavně problémy spojenými s tvůrčí prací a možností či nemožností poznání lidí i světa kolem nás.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Odeon
Originální název:
To the Lighthouse, 1927
více info...
Přidat komentář
Ze začátku se mi četla hodně těžko, ke konci už to bylo lepší. Člověk se musí hodně soustředit, lehce se ztratí v záplavě zdlouhavých souvětí.
Tahle kniha určitě není lehká četba do dopravního prostředku. Je třeba se na ni dost soustředit. Její styl "proudu vědomí" je opravdu originální a určitě vyžadoval i od autorky při psaní velké soustředění a ponoření se do mysli jednotlivých postav. Některá komplikovaná souvětí s řadou vsuvek vyžadují, aby se k nim člověk vrátil opakovaně. Právě podrobné líčení myšlenkových pochodů a vzpomínek postav způsobuje, že příběh s velmi prostým dějem zahrnujícím pouhé necelé dva dny s odstupem 10 let vydá na celou knihu, aniž by se čtenář nudil. Působivé, trochu smutné a nostalgické dílo se spoustou pozoruhodných psychologických postřehů.
Není to lehké čtení, je to spíše taková báseň v próze, obraz střídá obraz, citová hnutí a myšlenky hlavních postav plynou jako voda, prolínají se, do toho občas věta v závorce, která člověku doslova vyrazí dech tím, jak svou závažností a náhlostí kontrastuje s poklidnou atmosférou vyprávění. Je třeba nebát se vynaložit ten čas a energii a nenechat se stylem autorky odradit, výsledek stojí za to. Ne nadarmo je tahle kniha řazena k tomu nejlepšímu, co ve světové literatuře vzniklo.
Četla pomalu, s klidem a otevřenou myslí - a doufala, že se jí před očima zjeví nejen obraz mistrně a citlivě popsaného prostředí, ale hlavně onen nádech, lehké zabarvení, tolik odlišné v pohledu každého z nás, který patřil autorce. A povedlo se. Myšlenky plynuly, obrazy pomíjely. Ale slova, slova se jí vryla do paměti.
Možná právě to je skryté v doufání každého píšícího jedince.
Ne každého cesta k majáku osloví. Spíš bych se odvažovala tvrdit, že méně, než více človíčků.
Virginiiny knihy nemůžete správně uchopit rukama. Jedině srdcem.
Woolf je pro mě Dostojevskij v sukních. Její příběh plyne úplně přirozeně, naprosto se vtělíte a vžijete do myšlení osob. Chuťovku K majáku bych popsala jako filozofické rozjímání ženským pohledem na svět. Její fantazie a hlavně schopnost popsat a zobrazit plynoucí čas jsou úchvatné.
Kniha byla velmi krásně napsaná, ale musím se přiznat, že jsem se občas tak začetla, až jsem se v myšlenkách objevila úplně někde jinde. Na tuhle knihu musí být člověk naladěn. Je napsaná osobitým stylem autorky s kterým se člověk musí sžít a zároveň pochopit autorku :).
Nádherné dielo myšlienok jednotlivých osôb. To nie je poézia v próze, je to oveľa viac - spoetizovaná próza. Krásne majstrovsky bol opísaný aj chátrajúci dom, v ktorom sa preháňa vietor.
Už ani nevím, o čem kniha byla. Pamatuji si pouze jen, že svítilo slunce a děj byl dokonale roztříštěn na malé kousíčky. A možná právě v tom vidím sílu celého příběhu.
Mám "Viržu" rád a kdykoliv jí někde obhajuju, vždycky si stojím za tím, že Woolfová rozhodně není čtení pro každého. Proud vědomí vás totiž buď strhne a vy se jím necháte nést, nebo bojujete proti tomu, aby vás vzal a snažíte se kopat proti němu. Knížka křehká, silná a tak plná, že nestačí jedno čtení...ostatně - celá vyžaduje čtenářův čas. Vydejte se cestou k Majáku - stejně jako vlny, narážejte, rozlévejte se a nakonec se spojte s ostatními. Je to jako s olivami - Woolfová vás buď pohltí, nebo dokonale odradí.
Kniha která je více plátnem, která je velice křehkým plátnem s malbou. která září neuvěřitelnou silou. Lze se na ni dívat a stále a opakovaně ji číst, ale nic z ní nemohu smést někam pod práh. Mohu ji dočíst třikrát, pětkrát a stejně zůstává otevřená jako důvěrné album plné fotografií.Lze s veliké části obdivovat i autorčinu odvahu že se takto podívala všemu do tváře a s takovou srozumitelností.
Protože tato kniha, nutí k zamyšlení a tak se v tom proudění ocitne každý kdo ji ať z toho či onoho důvodu začne číst, to je u každého jejího textu, neboť byl psán z nutnosti duše, z nějaké vědomé (nevědomé) strže.
U Virginie Woolfové se nevyplatí přeskakovat věty a číst rychle. Každá věta je zajímavá a v každé se může skrývat nějaká krásná myšlenka.
Pokud hledáte v knihách příběh, tady jej nehledejte. Neberte tuto knihu do rukou ani v případě, že jste hltači knih. Texty Woolfové, to je malování slovy. Jsou to nádherné obrazy, kde se musí každé slovo vychutnat. Žádné čtení není dostatečně pomalé, aby šlo vstříc tomu úžasnému požitku z jednotlivých vět. K majáku je jedna z mých nejmilejších knih, a to nejen od Woolfové. Vlastně mě dost zraňuje, že je zde tak nízce ohodnocená. Myslím, že je to mistrovské dílo literatury.
Nevěděla jsem úplně přesně, co si mám představit, když nám ve škole řekli, že je psána ,,proudem vědomí". Po přečtená jsem pochopila.
Podobným soudům bych se chtěl napříště vyhnout, ale prohlásím teď, že tato kniha má nárok být jednou z deseti nejlepších, které kdy byly napsány - s tím, že z oné desítky jsou do dnešní doby napsány tak čtyři nesmrtelné knihy, zbytek teprve napsán bude. Woolfová, dáma se srdcem ze skla a zlomeným hlasem, má dar dívat se do každého z nás, dívat se a psát. Proniká do duší dětí, znuděných a pobouřených něžnostmi milenců, do duší umělce, který pochybuje sám o sobě, do duše samolibých, kteří jsou tak hrdí na svůj způsob zavazování tkaniček, do duší odcházejících. Dívá se a píše: a svým příběhem spojuje jednoho každého z nás, a ukazuje nám, jak nekonečné moře je před námi.
Štítky knihy
partnerské vztahy Skotsko anglická literatura rodina autobiografické prvky majáky proud vědomíAutorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Déle mi trvalo než jsem se pořádně začetla, ke konci už to začalo být lepší. Knihy od Virginie mají velkou nevýhodu v tom, že se vážně musíte na čtení soustředit, hlavně, aby jste se neztratili v příběhu nebo v dlouhých souvětí a jinak to není ani u téhle knihy. Nicméně se mi moc líbilo, jak nám spisovatelka vyobrazila vztahy mezi rodinnými příslušníky nebo kontrast mezi dvěma časovými obdobími. Ale už jsem od ní četla i lepší knihy.