K pramenům

Na první pohled jeho básně vypadají jako lyrika inspirující se horskou přírodou. Věnování Josefu Knapovi by mohlo naznačovat, že jde o tvorbu v rámci ruralismu a název sbírky že evokuje autorův návrat do hor, ke zdrojům jeho osobnosti. Některé básně přitom rozvíjejí motivy z dřívějších prací, název sbírky přímo odkazuje k románu Jaro a prameny. V této úrovni pohledu zjišťujeme, že např. téma pramenů se jako symbol v řadě básní promítá v mnoha významových, metaforických rovinách. Jednou Rón hovoří o pramenech svého já, o horách, jež jej zformovaly, jindy o zdrojích životní naděje, zvláště na jaře, kdy prameny znovu ožívají a s nimi i celá příroda, nebo zase shledává, že řeky “dolní země” pramení v horách, a tak se báseň od básně význam slova “pramen” prohlubuje a my vidíme, že do čela sbírky bylo postaveno oprávněně. S prameny se tu objevují hory a mění se v symbol výšin, k nimž s úsilím člověk směřuje, objevuje se protiklad země horní a dolní, těžký život na horách však nachází svou paralelu i dole, ovšem Praha a daleké obzory dál zůstávají zdrojem touhy, snů a naděje. Tak přírodní popisy dostávají další, lidský rozměr, druhý význam metaforicky vypovídající o životních hodnotách. Po noci nebo zimě přichází den nebo jaro a odsud lze čerpat naději i pro zvládnutí těžkých chvil v životě – Rón klade čtenáři před oči obraz mostu po povodni, který se nedal, držel a vydržel… A nesmíme zapomenout ani na další rozměr, který sbírce dává i v ní obsažená kouzelná lyrika milostná.... celý text